Když jste nastupoval do funkce, mluvil jste o tom, že chcete „vrátit městským projektům normálnost“. Co pro vás dnes, po téměř čtyřech letech ve funkci, znamená normální městská správa? A jak pozná občan, že radnice funguje normálně?
To znamená, že občan dostane včas informaci, najde odpověď na svůj dotaz, jeho dítě má místo ve škole, veřejný prostor se postupně zlepšuje a problém, na který upozorní, nezapadne. Normální správa vlastně není nic okázalého. Je to poctivá práce, která lidem zbytečně nekomplikuje život.
Praha 10 má obrovský rozvojový potenciál, ale zároveň rozsáhlá zanedbaná území. Je podle vás největším problémem Prahy 10 nedostatek peněz, složitá legislativa, nebo spíš pomalost a komplikovanost samotného rozhodování města?
Největším problémem podle mě není pouze nedostatek peněz ani složitá legislativa. Je to především roztříštěnost rozhodování a odpovědnosti. Na území Prahy 10 připravují a realizují projekty hlavní město, městská část, městské organizace, správci sítí i soukromí investoři. Každý má jiné pravomoci, harmonogramy a priority. Výsledkem je, že se příprava staveb prodlužuje, jednotlivé projekty na sebe někdy nenavazují a obyvatelé často obtížně hledají někoho, kdo za celý proces skutečně odpovídá.
Jsem přesvědčený, že městské části by v tomto směru měly mít silnější pravomoci. Jsou obyvatelům nejblíž, znají místní podmínky a jako první řeší dopady špatně koordinovaných staveb. Silnější postavení městských částí by umožnilo lépe sladit jednotlivé záměry, dříve odhalovat možné komplikace a účinněji prosazovat zájmy místních obyvatel.
Jedním z největších témat je Bohdalec–Slatiny. O tomto území se mluví už řadu let a vznikla k němu urbanistická studie. Co je dnes podle vás největší překážkou tomu, aby se z vize skutečně začala stávat nová městská čtvrť?
Největší překážkou jsou momentálně vysokorychlostní železnice. Stát zde chce prostřednictvím Správy železnic vybudovat odstavné nádraží pro rychlovlaky, kde budou ustájené přes noc a odkud se budou vypravovat. Na hlavním nádraží bohužel není místo a dál za Prahou to dle prověřovací studie také nejde. Další rozvoj tedy musíme koordinovat v souladu s tímto požadavkem. A musím říct, že po 16 měsících jednání se nám to podařilo. Uzavřeli jsme memorandum, které zachraňuje Drážní promenádu a říká, za jakých podmínek je možné v okolí odstavného nádraží a hlavně nad ním stavět. To zní jako naprosté sci-fi, ale takhle se staví v Paříži nebo v New Yorku. Město se staví vertikálně. Dnešní technologie to umožňují. Odstavné nádraží tak do budoucna bude z velké části zastřešené obrovskými nosnými platformami. Na nich budou domy, byty, parky i ulice.
Když se podíváme na Bohdalec–Slatiny za patnáct nebo dvacet let – co tam podle vás má být? Kolik lidí tam má bydlet, jaká má být doprava, kolik zeleně a jaké služby? Jinými slovy: jak vypadá Praha 10, kterou chcete po sobě zanechat?
Bude to živá zelená čtvrť, kde bude dostatek škol, parků a volnočasových areálů. Pokud vyjdeme z naší studie, tak zde vyrostou bytové i rodinné domy. Dopravně je to velmi dobře napojené na MHD a z podstaty bude tato čtvrť mít dobré spojení do centra vlakem.
Protože je v diskutovaném území nutné sladit zájmy železniční dopravy se zájmy urbanistickými, půjde zároveň o řešení, které se dostane do učebnic architektury a stane se příkladem dobrého urbanismu i pro další evropská města. Že něco velkého dokáže Paříž nebo New York, je jedna věc. Dokázat to ve městě o velikosti Prahy je věc úplně jiná. Jsem rád, že se na tom s námi podílí jednak magistrát a Správa železnic, jednak skvělé architektonické studio Jakuba Ciglera.
U velkých rozvojových území existuje vždy riziko, že se z nich stane především developerský projekt. Jak chcete zajistit, aby se z Bohdalce a Slatin nestala jen další hustě zastavěná část Prahy, ale skutečně plnohodnotná městská čtvrť?
V architektonické a urbanistické komunitě se dobře ví, jakých chyb se investoři spolu s městskými plánovači v posledních dekádách dopustili a jak náročné je dnes tyto noclehárny zpětně vybavit službami. Proto tady říkám, že k rozvoji této lokality přistupujeme od počátku jinak. Rozhodně to nemá být noclehárna. Jde o oživení brownfieldu v širším centru města. Pokud chceme Prahu rozvíjet jako město krátkých vzdáleností, a ne město dojíždějících, je právě oživení brownfieldů a jejich začlenění do města jedinou cestou. Zároveň tu nebude snaha území maximálně vytěžit. Čtvrť má být zelená a živá.
V minulosti jste zdůrazňoval, že nechcete z Bohdalce vytvořit „obytnou noclehárnu“, a prosazoval jste nižší kapacitu zástavby. Platí tento princip i dnes? A kde je pro vás hranice, za kterou už je rozvoj území příliš intenzivní?
To nadále platí. Z tohoto principu neslevuji, přestože k nějakým úpravám projektu dojde. Nicméně důležitější je, aby území ožilo, místo toho, aby zde byla neprostupná bariéra lánů kolejí.
Velkým tématem je také plánovaná železniční infrastruktura a odstavné nádraží. Praha 10 původně některé podoby tohoto záměru odmítala. Dokázali jste podle vás skutečně prosadit zájmy městské části, nebo jste nakonec museli z některých požadavků ustoupit?
Tohle je vlastně zastřešující otázka těch několika předchozích. Kdybychom neuspěli v jednání, tak dnes nediskutujeme o budoucnosti Drážní promenády ani o proměně lokality Bohdalec–Slatiny. Ta jednání byla poměrně dlouhá. Než jsme se dostali k podpisu memoranda mezi hlavním městem, Správou železnic a Prahou 10, trvalo to nějaký 16 měsíců.
Funkční verzi upraveného seřaďovacího nádraží, která by zachránila Drážní promenádu a většinu urbanistické studie, se podařilo navrhnout na 17. pokus, pokud si dobře vzpomínám na naši přednášku v Centru architektury a plánování.
Bylo toho opravdu hodně. Byla to mravenčí práce. Jsem rád, že jsme postupně na svou stranu získali všechny účastníky toho řízení. Tohle je za mě největší ukázka toho, že lze najít funkční kompromis, pokud jsou všechny strany konstruktivní.
Kde podle vás končí legitimní zájem developera a začíná veřejný zájem? A jaká konkrétní pravidla by měla platit pro developery, kteří chtějí v Praze 10 stavět?
Zájem developera považuji za legitimní tehdy, když je zároveň slučitelný se zájmem městské části a jejích obyvatel. Developer staví ve fungujícím městě a využívá jeho dopravní, technickou i občanskou infrastrukturu. Je proto fér, aby se podílel také na tom, že bude daná lokalita dobře fungovat i po dokončení jeho projektu.
Nová výstavba musí nabídnout něco navíc. Třeba nové kapacity škol, kvalitnější veřejná prostranství, zeleň, služby nebo lepší dopravní řešení. Náklady spojené s rozvojem nemohou zůstat pouze na městské části a na lidech, kteří v místě už žijí.
Právě k tomu slouží investorské kontribuce, které v Praze 10 fungují velmi dobře. Máme jasná a transparentní pravidla, podle kterých investor přispívá na rozvoj veřejné infrastruktury v místě své stavby a jejím širším okolí. Ke konci března 2026 měla Praha 10 takto zasmluvněné příspěvky v celkové výši téměř 455 milionů korun. Jen do letošního rozpočtu jsme zapojili 75 milionů. Tyto prostředky postupně využíváme především na potřebné školské kapacity a další veřejně prospěšné projekty.
Kontribuce samozřejmě nejsou vstupenkou k automatickému souhlasu s jakoukoliv výstavbou. Každý projekt musí obstát také svou kvalitou, přiměřeností a dopadem na okolí. Pro mě je hranice jasná. Soukromý projekt může přinášet zisk investorovi, ale současně musí přinášet konkrétní užitek Desítce a lidem, kteří zde žijí.
,,Soukromý projekt může přinášet zisk investorovi, ale současně musí přinášet konkrétní užitek Desítce a lidem, kteří zde žijí.“
Praha dlouhodobě řeší nedostatek dostupného bydlení. Má Praha 10 podle vás dostatečné nástroje, aby při rozvoji svých transformačních území skutečně ovlivnila, kolik vznikne dostupných bytů, a ne pouze maximální počet metrů čtverečních?
Dostupné bydlení je jednou ze základních podmínek toho, aby Praha 10 zůstala živou, pestrou a přirozeně fungující městskou částí. Místem, kde mohou vedle sebe žít mladé rodiny, senioři i lidé v profesích, bez kterých se město neobejde. Městská část může jeho dostupnost ovlivňovat odpovědnou správou vlastního bytového fondu a spoluprací na přípravě nových projektů.
Takovým příkladem je rekonstrukce bývalého obchodního domu Baťa v Moskevské ulici. Hlavní město vrací tomuto domu život. Vznikne zde 10 nájemních bytů o různých dispozicích. S hlavním městem jsme připravili participaci týkající se toho spodního prostoru a zeptali se místních, co by tam chtěli.
Druhý projekt se týká výstavby velkého městského bytového domu u stadionu Bohemians. Hlavní město zde připravuje stavbu nájemního domu prostřednictvím Pražské developerské společnosti. Část bytů by pak mohla do správy dostat Praha 10. To je podle mě správný přístup a myslím si, že to má smysl. V současnosti jednáme o tom, jakou podobu bude mít veřejný prostor v okolí domu. To je zdánlivý, ale pro Vršovice velmi důležitý detail.
Bytovou politiku totiž nelze stavět podle čtyřletého volebního kalendáře. Od prvního záměru přes povolování až po dokončení domu uplyne řada let. Potřebujeme proto dlouhodobý plán, spolupráci a kontinuitu.
Stejně odpovědně hospodaříme s byty, které už máme. Praha 10 spravuje přibližně 3 200 obecních bytů a usiluje o to, aby jich bylo co nejvíce opravených a obsazených. K 1. srpnu 2026 přidělila Praha 10 v rámci dostupného a sociálního bydlení celkem 525 bytů. Získalo je 203 rodin s dětmi, 154 seniorů v rámci ústupového bydlení, 98 domácností v sociálním bydlení, 68 mladých lidí ve startovacích bytech a dva další žadatelé. Žadatelé musí splnit jasně stanovené podmínky. Musí mít trvalý nebo skutečný pobyt v Praze 10, nesmějí vlastnit jiný byt či dům a musí doložit své příjmy.
Odpovědná bytová politika pro mě znamená dobře pečovat o současné byty a zároveň připravovat nové možnosti bydlení pro další generace.
Často se mluví o tom, že městské části mají omezené pravomoci a mnoho věcí rozhoduje magistrát. Když ale občan Prahy 10 přijde s problémem, nezajímá ho, která instituce za něj formálně odpovídá. Co je podle vás věc, za kterou by měl starosta nést odpovědnost bez ohledu na to, zda ji může přímo rozhodnout?
Pro mě je starosta člověk, na kterého se lidé mohou obrátit, když je něco trápí. Chci, aby věděli, že jejich zprávu opravdu čtu, že o jejich problému vím a že se jím budu zabývat.
Každý den mi lidé pošlou e-mailem nebo přes sociální sítě více než dvě desítky podnětů. Někdo se kvůli stavbě nedostane s kočárkem po chodníku, senior má strach projít kolem špatně zabezpečeného výkopu, člověku se zdravotním omezením překáží nevhodně umístěná zábrana. Jinde neteče voda, chybí cisterna, auta blokují vjezd nebo se hromadí nepořádek. Z pohledu velkého města to mohou být drobnosti. Pro člověka, který je zažívá každý den, ale rozhodně malé nejsou.
Každý takový podnět se snažím co nejrychleji dostat k tomu, kdo může zajistit nápravu. Volám, předávám ho odpovědnému odboru, investorovi nebo městské organizaci, urguji řešení a zjišťuji, kdy se věc napraví. Ne vždy to jde hned, ale nechci, aby problém zapadl nebo aby člověk musel obcházet několik institucí a všude svůj příběh vyprávět znovu.
Je to samozřejmě jen jedna část starostovy práce. Musí umět rozhodovat, nést odpovědnost a dívat se dopředu. Stejně důležité ale je neztratit kontakt s každodenními starostmi lidí, naslouchat jim a v případě potřeby se jich zastat.
,,Městská část dnes ví, kam chce směřovat, má připravené projekty a postupně je převádí do konkrétní podoby“
Co považujete za svůj největší úspěch ve funkci starosty, a co naopak za věc, u které si dnes říkáte: „Tady jsme měli být mnohem dál“?
Povedených věcí je za téměř čtyři roky opravdu hodně a nebylo by fér vybrat jen jednu. Za největší úspěch proto považuji spíš celkovou změnu. Praha 10 znovu investuje, plánuje svou budoucnost a snaží se být lidem blíž.
Rozběhli jsme investice do škol, ulic, parků a hřišť. Posunuli jsme dlouho neřešenou otázku budoucího sídla radnice, rozšířili pomoc rodinám, seniorům i lidem v obtížné životní situaci a zlepšujeme služby úřadu i komunikaci s veřejností. Ne všechny výsledky jsou vidět na první pohled a nemohu tady vyjmenovat úplně všechno. Někdy je úspěchem nová škola nebo opravený park, jindy to, že člověk snáz najde potřebnou informaci, dostane rychlejší odpověď a nemusí zbytečně obíhat několik kanceláří.
Za mimořádně důležité považuji také to, že se mi podařilo vrátit do hry Drážní promenádu. Chvíli reálně hrozilo, že tento dlouho připravovaný projekt ustoupí plánované výstavbě vysokorychlostní železnice. Po mnoha jednáních se však podařilo jeho přípravu znovu nastartovat a vrátit výstavbu Drážní promenády mezi projekty, se kterými se počítá.
Jedním z lakmusových papírků může být pravidelné umístění Prahy 10 na předních příčkách celorepublikové soutěže Přívětivý úřad. Ocenění samozřejmě není cílem samo o sobě. Je ale potvrzením, že snaha přiblížit radnici lidem a zpříjemnit jim jednání s úřadem má konkrétní výsledky.
Mnohem dál jsme naopak měli být v rychlosti přípravy a realizace velkých projektů. Veřejná správa je složitá a řada rozhodnutí nezávisí jen na městské části. Lidem je ale právem jedno, proč něco trvá sedm let místo tří. I když známe všechny objektivní důvody, nesmíme si na pomalost systému zvyknout. Naším úkolem je hledat cesty, jak věci urychlit a skutečně je dotahovat.
Kdybyste měl dnes sám sobě z roku 2022 vystavit vysvědčení za první čtyři roky ve funkci, jakou známku byste si dal? A za co byste si ji případně strhl?
Dal bych si dvojku. Jedničku by si ostatně starosta neměl vystavovat sám, tu mohou dát jedině lidé podle toho, jak se jim v Praze 10 žije a jak hodnotí práci radnice.
Dvojku proto, že se podařilo rozhýbat řadu dlouho odkládaných témat, zahájit důležité investice a vrátit Praze 10 schopnost plánovat svou budoucnost. Městská část dnes ví, kam chce směřovat, má připravené projekty a postupně je převádí do konkrétní podoby.
Známku bych si strhl za svůj původní odhad rychlosti. V roce 2022 jsem věřil, že některé projekty zvládneme dokončit dříve. Jejich příprava se nakonec o něco prodlužuje. Není to otázka nedostatku vůle nebo práce. U velkých městských projektů na sebe navazují majetková jednání, projektová příprava, povolování, veřejné zakázky a rozhodnutí dalších institucí. Každý z těchto kroků má svá pravidla a celý aparát veřejné správy se pohybuje pomaleji, než jsem původně předpokládal.
To ale nechci používat jako výmluvu. Úkolem vedení městské části je držet směr, hlídat návaznosti, odstraňovat překážky a připravovat projekty tak, aby se nemusely po každé změně začínat znovu. Dnes mám o fungování celého systému přesnější představu a také větší zkušenost s tím, kde lze proces urychlit a kde je naopak potřeba trpělivost.
Takže za výsledky dvojka. Za příliš optimistický odhad některých termínů bych si ji ještě podtrhl. Důležité ale je, že projekty pokračují a míří k dokončení.
Praha 10 má podle vás potenciál stát se jednou z nejdůležitějších městských částí Prahy. Co je ale podle vás největší hrozbou, která může tento potenciál promarnit?
Praha 10 potřebuje rozvoj, který počítá na desetiletí dopředu a má kontinuitu napříč několika volebními obdobími. Největší hrozbou je proto roztříštěné plánování bez společné dlouhodobé vize. Do proměny městské části vstupuje hlavní město, stát, investoři, správci sítí i další instituce. Pokud se každý soustředí pouze na svůj pozemek, stavbu nebo harmonogram, může vzniknout mnoho jednotlivých projektů, ale nevznikne dobré město.
Jako architekt vnímám město především jako vztah mezi domy, ulicemi, náměstími, parky a lidmi. Nestačí postavit kvalitní dům, pokud kolem něj chybí škola, služby, zeleň nebo bezpečná cesta k veřejné dopravě. O tom, zda se v místě dobře žije, nerozhodují jen samotné domy, ale také prostor mezi nimi. Tam se ukazuje, zda nová výstavba skutečně zapadla do svého okolí a něco mu přinesla.
Lidé navíc město nevnímají prostřednictvím plánů a tabulek. Vnímají ho cestou z domova na tramvaj, při odvádění dětí do školy, při nákupu nebo na lavičce v parku. Dobře naplánovaná čtvrť jim každodenní život usnadňuje. Špatně naplánovaná jim přidává další překážky, dopravu a ztracený čas.
Praha 10 se bude rozvíjet a je to tak správně. Nové bydlení i proměna zanedbaných území jsou velkou příležitostí. Rozvoj ale musí respektovat charakter jednotlivých čtvrtí a přinášet také školy, služby, veřejnou dopravu, zeleň a kvalitní veřejná prostranství. Vršovice, Strašnice, Malešice nebo Záběhlice nemohou vznikat podle jednoho univerzálního návodu. Každé z těchto míst má vlastní příběh, měřítko a atmosféru.
Potenciál Prahy 10 bychom promarnili, kdyby se rozvíjela po jednotlivých parcelách bez společného plánu. Dobré město nevzniká množstvím postavených metrů čtverečních. Vzniká tehdy, když nová výstavba zlepší život lidem, kteří už v místě žijí, a zároveň vytvoří skutečný domov pro ty, kteří teprve přijdou.
A úplně na závěr: až se za deset let projdete Prahou 10 a podíváte se na Bohdalec, Slatiny, Strašnice, Vršovice nebo Malešice, co byste chtěl, aby vám lidé řekli, že se během vašeho působení změnilo?
Přál bych si, aby mi lidé řekli jednu docela obyčejnou větu: „Na Desítce se nám dobře žije.“ Že se proměnila, ale pořád je jejich. Že neztratila svou atmosféru, charakter ani místa, ke kterým mají osobní vztah.
Chtěl bych vidět Prahu 10, kde senioři i mladé rodiny s dětmi mají nablízku služby, které potřebují, a mladá rodina zde najde místo pro svůj život. Kde ulice nejsou jen cestou z jednoho bodu do druhého, ale příjemným veřejným prostorem. Kde je dost zeleně, stínu, laviček a míst, na kterých se lidé přirozeně potkávají.
Nové čtvrti se musí stát přirozenou součástí Desítky, ne izolovanými ostrovy nebo pouhými noclehárnami. Musí mít školy, služby, dobrou dopravu, parky i náměstí a být propojené se svým okolím. Stejnou pozornost si ale zaslouží také starší části městské části, protože rozvoj nemůže znamenat, že na někoho zapomeneme.
O městě se musí přemýšlet na desetiletí dopředu. Některé projekty, které dnes připravujeme, možná dokončí až naši nástupci. To je v pořádku. Smyslem práce starosty není mít své jméno na co největším počtu cedulí, ale dělat rozhodnutí, která budou dávat smysl i ve chvíli, kdy už ve funkci dávno nebude.
A kdyby mi za deset nebo dvacet let někdo řekl: „Desítka využila svou šanci. Změnila se s rozumem a zůstala dobrým místem pro nás i naše děti,“ považoval bych to za nejlepší vysvědčení, jaké může starosta dostat.
