Všichni víme, že Češi jsou národem houbařů, mě nevyjímaje. V letošním suchém a teplém létě už ve společnosti v tomto ohledu byla znát jistá nervozita, kterou doprovázela otázka: Porostou ještě vůbec?
Do voleb zbývá už jen pár dní. Mohl bych proto sepsat další dlouhý seznam toho, co všechno by se mělo na Praze 8 změnit. Neudělám to. Raději řeknu dvě konkrétní věci, kterým se chci osobně věnovat, pokud dostanu důvěru občanů. Jedna se týká miliard veřejných peněz na Palmovce. Druhou chci doslova rozběhnout.
V pátek a v sobotu půjdeme v Praze k volbám. Budeme rozhodovat o zastupitelstvech městských částí i o složení pražského magistrátu, v některých obvodech také o senátorech. A čím víc se blíží okamžik, kdy se otevřou volební místnosti, tím odvážnější plány kolem sebe slyšíme.
Načítaní obsahu...
Kolem vládních poradních orgánů se teď hodně „řve“ a já prostě opravdu doufám, že Andrej Babiš nevyměkne a tuhle bitvu nevzdá. Pokud nebude postupovat v souladu s programovým prohlášením vlády, může se mu to vrátit jako nehezký bumerang.
Komunální volby jsou tady. Máme šanci vyhodnotit, co se nám v Praze líbí a co nelíbí. V tomhle ohledu mám velký střet zájmů, protože sám kandiduji. Určitě vám tedy nebudu doporučovat, zda volit Losnu, nebo Mažňáka. Já se na to dívám objektivem Pražana.
Neomalenost „suchozemských loupežníků“ jménem Piráti nezná hranic. Jejich hlavními tématy pro hlavní město totiž jsou výstavba bytů a lepší doprava. Asi se bláhově domnívají, že Pražané mají ohledně zbabrané digitalizace stavebního řízení za desítky miliard krátkou paměť a nezažívají každodenní dopravní peklo. Zřejmě se inspirovali slavným výrokem: Zatloukat, zatloukat, zatloukat…
Možnost objednat si přes Bolt česky mluvícího řidiče považuji za dobrý nápad a krok správným směrem. Hned mě ale napadá zásadní otázka: Kdo a podle jakých pravidel ověří, že řidič česky skutečně umí? Bude stačit zaškrtnout políčko v aplikaci? Nebo bude muset řidič svou znalost nějak prokázat? A co přesně má znamenat „běžná konverzace“?
Když politici mluví o zdravotnictví, většinou slyšíme o nemocnicích, lékařích, pojišťovnách a dalších miliardách korun. Mnohem méně se mluví o něčem, co začíná dávno před návštěvou ordinace – o tom, jak sami žijeme. A právě tady bych od politiků očekával osobní příklad.
V Praze jsou večery, kdy se město zpomalí. Tramvaje znějí tišeji, světla lamp se rozplývají v jemném oparu a asfalt voní po dešti, i když nepršelo. V těch chvílích si člověk všimne věcí, které by jinak přehlédl — třeba zvláštních městských hub, které se už několik let objevují tam, kde by je nikdo nečekal.
Načítaní obsahu...
Města a městské části by podle mě měly jít v ekologických opatřeních příkladem. Jenže nestačí něco označit za zelené a získat na to dotaci. Musí to fungovat v běžném provozu a dávat smysl i ekonomicky. Právě podle toho se snažíme rozhodovat na Praze 13.
Co kdyby vedle pražských radních pro dopravu, bydlení nebo bezpečnost existoval také jejich mladý stínový tým? Ne jako studentská hra na magistrát, ale jako skupina, která by přicházela s vlastními návrhy a pravidelně je představovala skutečnému vedení města.
Na úvod tohoto článku chci důrazně podotknout, že i mně připadají tresty za sexuální zločiny v ČR povětšinou směšné, až do nebe volající. Zvláště u dětí.
Praha před volbami řeší různé sporné stavby. Beton na náměstí Jiřího z Poděbrad za půl miliardy korun, koleje na Václaváku za dvě miliardy nebo chybějící podzemní garáže na Karláku za 250 milionů.
Když vám doma praskne voda, přestane fungovat elektřina nebo odejde kotel, chcete jediné: aby řemeslník přijel a problém opravil. Ne aby cestou řešil, ve které pražské parkovací zóně právě je a jak v ní smí stát. Navrhujeme proto jednoduché řešení – jednu parkovací kartu pro řemeslníky, platnou po celé Praze, za 12 tisíc korun ročně.
Podle neziskovek nemají Rady vlády (ano, ty poradní orgány, které se točí na lidských právech, genderu a dalších takových věcech) podléhat programovému prohlášení vlády.
Načítaní obsahu...
Nové technologie jsem vždy podporoval. Radnice se nemá bát pokroku a nemá zůstat stát někde v minulém století. Umělá inteligence nám může pomoci zrychlit práci, ušetřit peníze a zbavit lidi zbytečné administrativy. Jenže existuje hranice, za kterou bychom podle mě jít neměli. Radnice není e-shop ani automat. Je to místo, kam přichází člověk se svým problémem. A tam musí na druhé straně zůstat člověk.
Česká televize byla dlouhé roky – a stále je – považována za klasický příklad přejedeného bumbrlíčka. Ne kvůli jídlu, ale kvůli veřejným penězům, které mizí tempem, jež by v soukromé firmě neprošlo ani jeden měsíc. A právě o tom se letos na podzim povede velká debata, protože se očekává snížení příjmů veřejnoprávních médií. Najednou se bude muset šetřit. Jak překvapivé.
Pražská doprava se nesmí řídit podle toho, kdo zrovna nejhlasitěji bojuje za auta, kola nebo tramvaje. Metro, železnice, tramvaje, autobusy, auta, cyklisté i pěší nejsou soupeři. Jsou součástí jednoho systému. A dokud Praha nezačne tento systém plánovat jako celek na dvacet let dopředu, budeme dál jen hasit jeden problém za druhým.
Václavské náměstí je symbolem Prahy. Přesto tu dlouhodobě řešíme bezdomovectví, závislosti, nepořádek, pouliční prodej drog i kriminalitu. Největší chybou je ale házet všechny tyto problémy do jednoho pytle. Člověk bez domova, který chce svou situaci změnit, potřebuje pomoc a cestu zpět. Dealer drog potřebuje zásah policie. Praha musí umět obojí.
Představte si, že jste pražský taxikář. Máte vlastní auto, pravidelně ho servisujete, prošlo technickou kontrolou, je bezpečné a bez problémů může jezdit další roky. Jenže od 1. srpna 2027 s ním už v Praze zákazníky vozit nesmíte, pokud nesplňuje emisní normu Euro 6d.
Když se řekne kvalitní škola, každý si možná představí něco jiného. Pro mě je její základ poměrně jednoduchý. Škola má děti především dobře připravit na život. Má je naučit číst, psát, počítat, dobře se vyjadřovat, domluvit se v cizím jazyce a dát jim všeobecný přehled. Stejně důležité ale podle mě je, aby se děti naučily spolupracovat, respektovat druhé, převzít odpovědnost a fungovat ve společnosti.
Načítaní obsahu...
V české politice se opakovaně objevuje přesvědčení, že neústupnost je důkazem charakteru a kompromis známkou slabosti. Politici často vstupují do veřejného života s pocitem, že pevnost jejich postojů je měřítkem morální kvality. Jenže politika není soutěž o neomylnost. Je to prostor, kde se lidé učí žít s tím, že pravdu nemají vždycky — a že ji někdy mají i ti druzí.
I když čeští žáci zůstávají v mezinárodním srovnání nad průměrem zemí OECD i Evropské unie, zhoršují se v matematice i ve čtení. Podle ministra školství je důležité, že jsou výsledky stále nadprůměrné. Je to ale dostatečná útěcha? Samozřejmě, že není. To, že Abdul má v Německu pologramotné výsledky a my jsme pořád ještě lepší než zprůměrovaný Abdul, opravdu není výhra. Je to naprosté selhání.
Omezit auta v centru Prahy lze snadno na papíře. Mnohem těžší je nabídnout lidem způsob dopravy, kvůli kterému tam autem skutečně nepojedou. Nejdříve potřebujeme dokončený Pražský okruh, dostatek P+R a parkovacích domů spolu s kapacitní a cenově dostupnou MHD. Teprve potom můžeme vážně mluvit o dalších restrikcích. Dopravní politika nemá lidi trestat za to, že používají auto. Má jim nabídnout lepší možnost.
Volby v Sasku-Anhaltsku přinesly výsledek, který by ještě před několika lety působil téměř nepředstavitelně. AfD získala 43,8 procenta hlasů a s velkým náskokem zvítězila. Mimořádně silná byla také mezi mladými voliči. Podle mě je to zpráva, kterou bychom neměli odbýt další nálepkou o extremismu. Mladá generace nám říká, že chce změnu. A podobnou změnu začínám cítit také u nás.
Praha potřebuje nové byty. Samotná výstavba ale bytovou krizi nevyřeší, pokud město nebude současně připravené na tisíce nových obyvatel a jejich každodenní život. Rozvoj města podle mě není soutěž v počtu postavených domů. Je to schopnost plánovat několik let dopředu.
Výsledek AfD v Sasku-Anhaltsku ukazuje, že německá politická scéna prochází výraznou proměnou. Voliči v demokratických volbách jasně ukázali své priority a rozhodli, komu chtějí dát důvěru. AfD proto k jejímu výsledku gratuluji.
Načítaní obsahu...
Upřímně úplně nevím, co si o tom myslet. V březnu jsem velmi nadšeně kvitovala reorganizaci neziskového byznysu na Úřadu vlády ČR a následné bouchnutí dveřmi ze strany několika prominentních členů Rad vlády. Lidí, kteří byli přímo či nepřímo napojeni na ty, kterým byly následně přidělovány skutečně nemalé dotace v rámci programů, které tito členové vymysleli a prosadili.
Jsou lidé, kteří mají doma psy, a pak lidé, kteří mají doma želvy. Já patřím do té druhé skupiny. Želvy jsou tiché, pomalé a nikdy vám nepřipomenou, že jste zapomněli koupit granule. A přesto mě už léta přitahuje svět psů — jejich měkký krok, jejich oddaná přítomnost, jejich schopnost přinést člověku klid, který se nedá vyrobit ani vymyslet.
Bezpečí. Téma, které v Praze poslední dobou hodně rezonuje. Lidé si toho začínají všímat. Není to už pouze otázka Anděla, Skalky, Palmovky nebo Černého Mostu. Dnes se cítí v nebezpečí už i lidé v kdysi klidných Strašnicích.
Čtyři roky se mohou zdát jako dlouhá doba. V komunální politice ale někdy utečou dřív, než se vůbec poprvé kopne do země. Nevolám po prodlužování volebního období. To vůbec ne. Jen po letech na radnici dobře vím, jak dlouhá cesta vede od dobrého nápadu k hotové škole, školce nebo parkovacímu domu.
Někdy stačí projít se městem v podvečer. Světla se rozsvěcují, tramvaje zpomalují a lidé se vracejí domů. Všechno má najednou měkčí obrysy. A mezi těmi, kdo kráčejí ulicí, jsou i lidé v seniorském věku — tiší, ale ne nenápadní. Jejich krok je klidnější, ale jistý. Je v něm zkušenost, která se nedá naučit, jen prožít. A právě oni nám připomínají, že některé představy o stáří už dávno neplatí, jen jsme si toho nevšimli.
Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že jednou uslyším v cíli slavnou větu: „You are an Ironman!“ Letos v srpnu se to ve švédském Kalmaru opravdu stalo. Ironman není úplně krátký výlet. Čeká vás 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a na závěr celý maraton. V mém případě to znamenalo 15 hodin, 26 minut a 21 sekund na trati.
Načítaní obsahu...
Pro mě má každá městská část svůj vlastní příběh. Některé se vyvíjely stovky let, jiné vznikaly postupně a organicky. A pak je tu Praha 13 — místo, které se během několika málo let proměnilo z malých Stodůlek v plnohodnotné město. Tahle dynamika, ten obrovský skok, je něco, co nás dodnes odlišuje od ostatních městských částí. A právě proto je pro nás tak důležité mít jasnou identitu.
Evropské hodnoty jsou něco jako rodinné stříbro, které se dědí z generace na generaci – jenže když se ta skříň konečně otevře, zjistíme, že uvnitř leží jen zaprášená krabice od bot. Ale všichni se tváří, že je tam poklad. A kdo tvrdí opak, ten je prý „neevropský“.
Čekali jsme toho na náměstí Jiřího z Poděbrad hodně. Podzemní parkoviště, nové funkčnosti společenského využití, estetiku, modernost. Rozpočet tomu napovídal. Bez pár korun půl miliardy. Slovy čísel 477 776 488,30 Kč. To je hodně peněz.
21. srpen 1968. Jeden z nejtemnějších dnů našich novodobých dějin. Do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Přišla okupace, strach, ztráta svobody a také oběti. Na tento den bychom neměli zapomínat. O to více mě zaráží, že právě v tento den se na Praze 7 koná velká akce věnovaná Ukrajině a ukrajinské kultuře.
Když se bavíme o sousedství, lidé mají pocit, že se svět strašně změnil. Podle mě ne. Základní pravidla jsou pořád stejná — a vlastně platí úplně stejně jako v manželství. Pokud má vztah fungovat, potřebujete respekt, toleranci, odpovědnost a nadhled. Bez toho se soužití rozpadne, ať už sdílíte domácnost, nebo jen společnou chodbu.
Pražská komunální politika před říjnovými volbami začíná připomínat spíš scénář absurdní komedie než seriózní soutěž o vedení hlavního města. A znovu jsou to Piráti, kdo v tomto dění hrají jednu z hlavních rolí.
Načítaní obsahu...
Každý z nás byl kdysi dítětem. Někteří z nás si to dokonce pamatují. A pak tu byla hra, která nás učila strategii, odvahu a schopnost tvářit se, že víme, co děláme: „Král vysílá svoje vojsko.“ Dvě řady dětí, pevně sevřené ruce, napětí ve vzduchu — a pak jméno. Vyvolený se rozběhl, prorazil řetěz, nebo skončil jako zajatec. A protože jsme byli malí, brali jsme to jako zábavu. Přeběhnout na druhou stranu? Proč ne. Tam se taky smáli.
Debata o tom, že senioři často žijí ve „zbytečně velkých“ bytech, zatímco mladí nemají kde bydlet, míří špatným směrem. Senior není příčinou bytové krize. Je to člověk, který si svůj domov vybudoval prací, odříkáním a odpovědností. Pokud chceme pomoci mladým, musíme stavět — ne sahat na majetek těch, kteří si ho odpracovali celý život.
Politik Patrik Nacher má svůj pořad Dvojí metr, mám ho rád, na jeho příkladech je krásně vidět, že jedním metrem se v české žurnalistice měří jaksi ochotněji než druhým. Před pražskými komunálními volbami ale zjišťuji, že vystačit si s metrem je prakticky nemožné. Tady je potřeba rovnou aspoň dvojí kilometr.
Do Chorvatska jezdím dlouho a vždy jsem se sem rád vracel. Letos však zažívám něco, co mi začíná dovolenou opravdu znepříjemňovat. Oproti minulému roku zde potkávám výrazně více ukrajinských turistů a chování části z nich je pro mě jednoduše za hranou.
Na magistrátu zasahovala policie, která vyšetřuje rozkrádání veřejných peněz. Vedení Prahy se dnes schází poprvé od vypuknutí celé kauzy. Člověk by čekal, že to bude hlavním bodem jednání, nebo alespoň jedním z jeho bodů. Nebude. Radní mají důležitější práci. Třeba přejmenovávání ulic.
Mnozí z nás si občas zažertují nad nějakým „utopickým“ nápadem. Ve smyslu: tohle se přece nikdy nemůže stát, vždyť je to naprostý nesmysl. Jenže v době, kdy absurdní a bizarní řešení stále častěji vítězí nad zdravým rozumem, se z vtipu stává realita. A člověk pak přemýšlí, jestli se má smát, nebo plakat.
Načítaní obsahu...
Každý člověk má právo žít svůj život podle sebe. To je základní pravidlo svobodné společnosti. Nemám problém s tím, jak kdo žije, koho má rád nebo jak se rozhodne vést svůj osobní život. Stát má chránit svobodu všech občanů — bez rozdílu.
Podpora místních podnikatelů není jen o ekonomice. Je to o životě v městské části, o vztazích, o tom, že se lidé znají jménem a vědí, kdo za nimi stojí. Když fungují lokální firmy, funguje i každodenní život — od služeb až po veřejný prostor.
Poslední tropické dny znovu ukázaly slabinu pražské MHD. Tramvaje bez funkční klimatizace se mění v rozpálené „sauny na kolejích“ a cestování je náročné nejen pro běžné cestující, ale i pro seniory, rodiče s dětmi nebo řidiče, kteří v těchto podmínkách tráví celý pracovní den. Místo řešení závad se však objevilo něco jiného — zákaz upozorňovat na nefunkční klimatizaci.
Zjistil jsem, že na Jezeře Lhota jsme nebyli už pět let. A když se ve čtvrtek teplota vyšplhala na 36 °C, rozhodnutí padlo okamžitě: „Jedeme na Lhotu.“ Nakonec z toho nebyl jen jeden den, ale rovnou dva.
Někdy mám pocit, že fotbalové tabulky jsou něco jako mapy počasí. Ukazují, kde se daří, kde fouká protivítr a kde se už dlouho čeká na lepší časy. Stačí se na ně podívat a člověk vidí víc než jen body a skóre — vidí krajinu, která se buď rozvíjí, nebo jen tiše přežívá.
Každý den jezdím po Praze. Ne jako politik, ale jako obyčejný řidič, který se potřebuje dostat do práce, vyzvednout děti nebo vyřídit běžné věci. A jedno je jisté: doprava v Praze se za poslední roky výrazně zhoršila.
Načítaní obsahu...
Lidé chtějí vědět, co se v jejich městské části děje, a mají na to plné právo. Ne každý má čas sledovat všechny kanály, ne každý se orientuje v technických dokumentech a ne každý ví, kde přesně informace hledat.
Piráti problém s parkováním v Praze nevyřeší. Důvod je prostý: jednoduše ho řešit nechtějí. Pirátský náměstek pro dopravu Jaromír Beránek pouze pokračuje v Hřibově tradici – ulice ucpat, rozbourat a zredukovat počet parkovacích míst ve prospěch cyklodopravy.
Stala se nám v ulici taková věc. Bydlíme ve Strašnicích v Praze 10. Zloději si tady z toho udělali supermarket. Každý den vybrali někoho jiného. Bouchly saze. Řekli jsme si dost.
Bezdomovectví, drogy a bezpečnost v pražských ulicích nejsou jen statistiky. Jsou to příběhy lidí, kteří ztratili půdu pod nohama — a zároveň problém, který dopadá na každého obyvatele města. Jsem přesvědčený, že Praha potřebuje nový přístup: pomoc, která skutečně vrací lidi zpět do života, a zároveň chrání veřejný prostor.
Chaos v pražské dopravě se pod vedením Pirátů stal smutným standardem. Kolony, uzavírky, objížďky a nekonečné komplikace jsou dnes pro tisíce Pražanů každodenní realitou. Už dříve jsem psal o tom, že Praze chybí logika, koordinace a schopnost plánovat dopravní omezení tak, aby na sebe navazovala. Pravá ruka často neví, co dělá levá, a výsledkem jsou zbytečné problémy pro řidiče i cestující.
Ještě horší, než se čekalo. Volkswagen by mohl zrušit až sto tisíc pracovních míst. A když to chtěl sanovat výrobou vojenských tahačů a techniky ve svém závodě v Osnabrücku, zablokoval mu to Katar.
Načítaní obsahu...
Každý den tudy projdou tisíce lidí. Název I. P. Pavlova bereme jako samozřejmost, aniž bychom si uvědomili, že místo se kdysi jmenovalo Komenského náměstí. A právě to otevírá otázku, zda by se jedno z nejrušnějších míst Prahy nemělo znovu hlásit k české historii.
Když se dnes bavím s lidmi na třináctce o tom, jak tráví volný čas, je vidět, že se jejich návyky po covidu opravdu proměnily. Někteří zlenivěli — to je prostě realita. Ale zároveň vznikla velká skupina lidí, kteří si zvykli být venku. Na kole, při běhu, na procházkách. A já to vidím všude: v Centrálním parku, na stezkách, na hřištích. Lidé začali brát volný čas vážněji. Ne jako něco, co „možná vyjde“, ale jako součást života.
Sdílená kola jsou v Praze skvělým doplňkem MHD. Rychlá, praktická, ideální na krátké trasy. Jenže poslední týdny ukazují, že spolehnout se na ně není tak jednoduché. A to je problém, který město musí řešit.
Dokážete vyjmenovat tři zahraniční filmové festivaly? Tři, ne dva. A ne, Oscar se nepočítá — to je jen každoroční hollywoodská soutěž v tom, kdo si koupí dražší šaty a lepší PR. Většina lidí zvládne jeden festival, ti sebevědomější dva. Tři uvedou jen ti, kteří mají doma katalogy z Cannes místo rodinných fotek. A proč to celé? Abychom si připomněli, že svět opravdu nečeká, až mu Karlovy Vary ukážou, co je to filmová velmoc. Upřímně: většina světa si na Vary vzpomene jen tehdy, když jim někdo připomene, že existují. A i tehdy si nejsou jistí.
Jako předseda zastupitelského klubu SPD na pražském magistrátu a kandidát na primátora vidím každý den, jak Piráti svými nedomyšlenými experimenty a nekompetentními zásahy škodí Praze. Město je rozkopané, doprava kolabuje, tradice mizí a městské firmy se potácejí v problémech. Piráti rozhodují o věcech, kterým nerozumí, a Pražané na to doplácejí.
Válka na Ukrajině jednou skončí. A právě teď je chvíle, kdy by Česká republika měla začít otevřeně řešit, co přijde potom. Jde o bezpečnost, pracovní trh, férové podmínky pro podnikání i o to, aby se v zemi dobře žilo lidem, kteří tu mají svůj domov.
Načítaní obsahu...
Alexandr Vondra je v České republice čestným předsedou vlivného think-tanku Centrum transatlantických vztahů (Prague Centre for Transatlantic Relations). Čestným předsedou je tedy až od svého europoslaneckého angažmá, předtím byl řádným předsedou. Také je prominentně uveden na webových stránkách PCTR a účastní se tam různých akcí.
Dobrá radnice není o oceněních ani o moderní budově. Poznáte ji podle toho, jak se k vám chová, když něco potřebujete.
V Evropském parlamentu (EP) prošla výjimka Chat Control 1.0. Nyní jsme všichni předsudečně vinní úchyláci a devianti a každý z nás je automaticky podezřelý. Presumpce neviny přestala platit a povoluje se šmírování čehokoliv, co nenese pod zobákem poštovní holub.
Rozhodnutí ministra zahraničí Petra Macinky zapojit Českou republiku do programu PURL, v rámci kterého evropské státy a Kanada financují nákup amerických zbraní určených pro Ukrajinu, považuji za krok, který jde proti zájmům českých občanů. A především proti tomu, co současná vláda slibovala: že chce hledat diplomatické řešení války, nikoliv podporovat její další prodlužování.
Prodloužený víkend je v Česku něco jako malý národní svátek sám o sobě. Jakmile se v kalendáři objeví červené políčko, národ se přesune na chaty, kde se oddává tradičním rituálům: sekání trávy, grilování a debatám o tom, že „už by to chtělo zase nějaké volno“. Náboženský význam svátků si připomnělo zhruba jedno procento obyvatel — tedy počet, který by se dal vysvětlit i tím, že někdo zabloudil do kostela cestou na zmrzlinu.
Tak prý důstojník odpovědný za kontroverzní informační operaci ohrozil důvěryhodnost armády. Rozhodl teď již skoropolitik Karel Řehka. Aneb jak se další „konspirace“ stala pravdivou realitou.
Načítaní obsahu...
Praha byla vždy městem živnostníků, řemeslníků a lidí, kteří se nebáli pracovat. Městem, kde vznikaly rodinné firmy, kde se řemeslo předávalo z generace na generaci a kde poctivá práce měla svou váhu. Jenže prostředí v hlavním městě se rychle mění a tlak na české podnikatele roste.
Jak spolu souvisí tyto čtyři principy, a proč jeden bez druhého nemůže plnohodnotně existovat?
Srážka s neinformovaným blbcem vždy zabolí, i když nakonec nedojde k fyzickému střetu. V podstatě to platí ve všech sférách života, a stejně tomu bylo i před několika dny v Libni.
Zeleň není výdaj, který se musí nějak přežít v rozpočtu. Je to investice. Investice do kvality života, do zdravého města, do toho, aby se nám tady žilo dobře i za dvacet let. A Praha 13 je toho důkazem.
Jedna věc, kterou opravdu obdivuji, jsou aktivní senioři. Často se říká, že sport patří hlavně mladým, ale podle mě je to přesně naopak. Pohyb by měl být součástí života od dětství až do vysokého věku.
Parkování v Praze se změnilo v politickou přestřelku, která často míjí realitu. Pokud ale chceme, aby město fungovalo, musíme přestat malovat čáry a začít stavět místa, kde lidé skutečně zaparkují. Bez toho se nikam nepohneme.
Načítaní obsahu...
Vedra nejsou nic příjemného. Po osmadvaceti letech za pultem bistra na Palmovce, kde jsem většinu času trávil v rozpálené kuchyni, mohu říct, že jsem si jich užil opravdu dost. Možná i proto mě vždy zajímalo, jaké teplotní rekordy v Praze padají.
Krátká dovolená v rakouském Kaprunu mi přinesla nečekaný moment. Místo typické alpské atmosféry jsem narazil na něco, co mě upřímně znepokojilo — a přimělo přemýšlet, jakou budoucnost chceme pro Prahu i celou Českou republiku.
Sport pro mě nikdy nebyl jen volnočasová aktivita. Byl to způsob, jak vyrůst, najít disciplínu, naučit se překonávat překážky a držet se správných hodnot. A právě proto mě dnes trápí, jak rychle se pohyb vytrácí ze života dětí.
Sídliště už dávno nejsou místem, kterému bychom se měli vyhýbat pohledem. Naopak — jsou to živé čtvrti plné lidí, kteří tu mají své domovy, vztahy i každodenní rytmus. A právě díky nim se z někdejších „paneláků“ stala místa, která mají budoucnost.
Blíží se nám první červenec, den, kdy část neziskovkářské deep state chobotničky přijde o své chapadélko. Možná i o dvě.
Jsem rodilý Pražák, podnikatel, komunální politik a především otec. Možná právě proto se dnes dívám na některé věci jinak. Když sleduji debaty o budoucnosti Prahy, nových developerských projektech, výstavbě bytů, škol, nemocnic nebo úřadů, kladu si jednoduchou otázku: Myslíme dostatečně také na bezpečnost obyvatel?
Načítaní obsahu...
Když běhám po Praze nebo sedám na kolo směrem k Vltavě, často mě napadne jedna věc: tohle město má obrovský sportovní potenciál. Nejen pro každodenní trénink, ale i pro velké mezinárodní akce, které dokážou ukázat Prahu úplně jiným způsobem.
Politická, mediální a společenská hysterie nad financováním České televize a Českého rozhlasu graduje. Racionální debata se ztrácí v narůstajícím množství bezobsažných floskulí, kde už vůbec nejde o sílu argumentů, ale řevu. Prim hrají termíny jako nezávislost, demokracie, svoboda, stávka. Přitom jde zas a pouze o peníze.
V posledních dnech se ke mně dostaly informace o projektu, který se týká stanice metra Kačerov a jejího okolí. Proto jsem si začal dohledávat podrobnosti a procházet veřejně dostupné dokumenty. Pokud má jít o zásah do strategického majetku Prahy, považuji za důležité, aby bylo jasné, co se skutečně děje a jaké kroky město plánuje.
Dnešní rodiče přistupují k výchově i k životu v městské části mnohem aktivněji než generace před nimi. Očekávají prostředí, které jejich dětem nabídne bezpečí, kvalitní zázemí a reálné možnosti rozvoje. To všechno klade na radnici nové nároky — od školství až po veřejný prostor.
Kdysi existovaly noviny jménem Večerní Praha. Lidé jim říkali Pražská drbna, protože to znělo mile a trochu pikantně. Jenže když dnes otevřu archiv, nestačím se divit: ta „drbna“ byla proti dnešním médiím asi jako tichá knihovnice proti hyperaktivnímu megafonu. Drbů minimum, zato Černá kronika — stručná, decentní, skoro až ostýchavá.
Když jsem se dozvěděl, že pražský radní Adam Zábranský z Pirátů chce omezovat lodě kotvící v centru Prahy, znovu jsem si položil otázku, kam až může zajít politika zákazů a omezování.
Načítaní obsahu...
Jako člověk, který v Praze žije, pracuje a každý den vidí problémy běžných obyvatel, mě upřímně znepokojuje, kam Piráti posouvají debatu o parkování. Ten problém znám i z vlastní zkušenosti.
Když chodím plavat, často si všímám jedné věci: senioři mají o pohyb ve vodě obrovský zájem. Bazény nejsou jen místem pro sport, ale i pro setkávání, udržování kondice a dobrou náladu. A právě proto si myslím, že bychom měli seniorům nabídnout něco víc než jen volný vstup do vody.
Konečně, chtělo by se zvolat. Diskuse o změně a schválení se vedou už 20 let. Obyčejný člověk asi vrcholné dílo IPR pod vedením architekta Romana Kouckého neocení. Měl by. Jsou to tisíce hodin práce a vyjednávání.
Bezpečí je pro většinu z nás úplně základní věc. A každý si pod ním představí něco trochu jiného.
Metropolitní plán Prahy je po letech debat schválený. Dokument, který má ovlivnit podobu města na desítky let dopředu, konečně prošel hlasováním. Jenže tím rozhodně nic nekončí. Naopak — teď začíná ta nejtěžší část.
Jednou z definic šílenství je dělat to stejné znovu a znovu a očekávat jiný výsledek. Tento citát Alberta Einsteina se mi okamžitě připomněl poté, co Piráti představili svoji kandidátku na pražskou primátorku Terezu Nislerovou. A ta ihned začala občany oblažovat svými vizemi, které by metropoli měly proměnit ve vysněný ráj.
Načítaní obsahu...
Jedná se o takzvanou Asociaci pro mezinárodní otázky AMO, která prý hlídá za peníze české zahraniční politiky českou zahraniční politiku. To nevymyslíš. Jenže úsměvné je to jen do doby, než zjistíme, že bývalý ministr Lipavský této liberálně progresivistické neziskovce postupně pod Fialovou vládou naposílal 34 milionů korun.
Když vystoupím na Andělu z tramvaje nebo z metra, mám v posledních měsících stále stejný pocit: něco se změnilo. A ne k lepšímu.
Už jsem o tom několikrát psala, jak moc byl provázaný neziskový byznys s radami ve vládě. Ale kdyby šlo „jen“ o ty peníze, bylo by to asi ještě snesitelné. Ale oni za ty peníze indoktrinovali naše děti způsobem, že jim dokonce ve středních školách zrušili pravidla českého pravopisu. Nevěříte?
Když jsme před dvěma měsíci dokončili rozsáhlý průzkum mezi tisícovkou obyvatel Prahy 13, potěšil mě jeden zásadní údaj: 89 procent lidí je spokojeno se životem v naší městské části. To je výsledek, který se v Praze nevidí často — a který zároveň zavazuje.
Nová Palmovka je dnes symbolem selhání. Nejen politického, ale především bezpečnostního. Město nechává roky otevřený a nebezpečný objekt, o kterém ví, že může někoho zabít.
Dobíhala jsem tuhle tramvaj a děkovala panu řidiči, který na mě počkal. Smál se, že už stačil chytit zpoždění 20 minut, tak mu nějaká ta sekunda navíc nijak neuškodí. Protože jsem byla ve voze sama, dali jsme se do řeči. Jenom na chvíli, samozřejmě, vždyť je to zakázané!
Načítaní obsahu...
Riegrovy sady jsou pro mě jedním z nejkrásnějších míst v Praze 2. Nejen kvůli historii, ale i kvůli vzpomínkám, které se mi s nimi pojí. Když jsem studoval na sportovní OASZ, chodili jsme sem na tělocvik, po škole do fitka a celé dny jsem tu trávil sportem i odpočinkem.
Po volbách se u nás vždycky rozhostí zvláštní ticho. Takové to ticho, které bývá mezi dvěma ročními obdobími — když ještě není jaro, ale zima už se vzdala. V tom tichu pak vystoupí nově zvolení představitelé, trochu nesví z té náhlé pozornosti, a pronášejí větu, která se stala součástí politického kalendáře stejně spolehlivě jako první sníh: „Budeme pracovat pro všechny občany.“
Evropa dnes stojí na rozcestí. Na jedné straně slyšíme nekonečné fráze o jednotě, pokroku a evropských hodnotách. Na straně druhé ale vidíme čísla, která mluví úplně jinou řečí. Průzkum agentury INSA, podle kterého by Alternativu pro Německo volilo rekordních 29 procent Němců, není náhoda.
Když člověk ráno sjede eskalátorem do metra, měl by mít pocit, že vstupuje do prostoru, který město bere vážně. Ne do místa, kde jsou posprejované stěny, špinavé vstupy a veřejné toalety buď neexistují, nebo fungují jen někdy. Metro je páteř Prahy. A zároveň první obraz města, který vidí nejen Pražané, ale i turisté.
Stárnutí společnosti není hrozba. Je to realita, na kterou musíme reagovat — a zároveň příležitost, jak posílit soudržnost v naší městské části. Díky modernímu zdravotnictví a lepšímu životnímu stylu se lidé dožívají vyššího věku. A je na radnici, aby dokázala vytvořit prostředí, kde mohou žít aktivně, bezpečně a s respektem.
Určitě se nikdo se mnou nebude přít o tom, že ukrajinským národním sportem je grilování. Tedy „hrilování”, jak tomu oni říkají.
Načítaní obsahu...
Každé dítě by se mělo naučit číst a počítat. Kvůli tomu ještě nemusí nutně chodit do školy. To by ho mohli bez problémů naučit i jeho rodiče. Škola by tedy měla přinést pro život dítěte něco navíc. Naučit ho společenským návykům, životu v kolektivu. Měla by mu přinést základní hodnotovou orientaci, ale také orientaci v oblasti lidského poznání.
Praha za rok 2025 zaznamená přebytek hospodaření 24 miliard. To není dobrá zpráva. Celkové příjmy byly 148 miliard oproti plánovaným 110 miliardám. Příjmy se neplánovaně navýšily o 37 %. Zvýšily se ovšem i výdaje na 124 miliard. Veškeré investice do dopravy ale činily pouze zlomek. Praha za dopravní stavby zaplatila necelých 11 miliard.
V jednom článku Hospodářských novin jsem narazila na rozčilený komentář Petra Honzejka, který se pohoršuje nad tím, že si Andrej Babiš bere do vlády nějak moc vládních zmocněnců a jak moc je to zbytečné a jak drahé to asi je.
Je skutečně přesun agendy Rady vlády pro lidská práva na jednotlivá ministerstva „armagedon“, jak píše Rakušan? Nebo se jen někdo bojí, že dojde k systematizaci a zprůhlednění všech těch vazeb a vazbiček, dlouhodobě budovaných mezi úředníky a neziskovkami, a najednou vyjdou na světlo světa „nevídané“ věci?
Poslední roky nám připomněly jednu důležitou věc: že i velké město může zůstat vesnicí v tom nejlepším slova smyslu. Praha 13 je toho krásným důkazem. Žije tu spousta lidí, kteří se nezajímají jen o sebe, ale o místo, kde žijí. A díky nim má třináctka energii, která se nedá koupit ani naplánovat.
Morálka u nás nezmizela. Jen odešla po anglicku. Bez rozloučení, bez vzkazu, jen tiše zavřela dveře. Možná někde stojí v koloně na hranicích a přemýšlí, jestli se jí chce vracet. Upřímně - nedivím se jí.
Načítaní obsahu...
Papírový muž v Braníku patří k nejtradičnějším pražským triatlonům. Letos proběhl už 44. ročník — a znovu ukázal, že i malý amatérský závod může mít obrovské srdce. Papírák není jen o sportovním výkonu. Je to komunita, tradice a atmosféra, která se nedá nahradit.
Myslíte si, že je Sudetoněmecký landsmanšaft jediná organizace, která se tu hodlá zadrápnout chapadélkem? Pletete se. Nadace Rosy Luxemburgové sem „valí“ desítky milionů na svou „neziskovou činnost“ už roky, a nikomu to nepřišlo divné.
Prahou zahýbala aféra pražského derby. Jako slávista jsem byl otřesen. Sedím si doma u TV, připraveno šampaňské na oslavu. Pár minut do konce infarktového zápasu, 3:2 a pak… katastrofa. Nééé, běžte pryč, tohle néé, křičel jsem. Marnost.
Kdo někdy žil se psem, ví, že vztah se zvířetem člověka naučí víc, než by čekal. Nejen hezkým okamžikům, ale i tomu, že některá rozhodnutí je potřeba dělat s ohledem na druhého — a ne jen podle toho, co by se líbilo nám.
Minulý týden jsem četla článek o tom, jak se kvalita života Pražanů postupně zhoršuje. Souhlasím! Trápí nás zbytečně strávené hodiny v dopravních zácpách, to všichni dobře známe. Staví se, ale málo. A když už by i nějaký ten byt byl, stojí tolik, že našinci vypadnou oči z důlků. Naše pražská klasika.
Pražané, coby dlouholetí pokusní králíci v rukou „vědců“ z Pirátské strany, si pro tentokrát oddechli. Experimentální návrh na léto uzavřít pro automobilovou dopravu Malostranské náměstí a Smetanovo nábřeží jim naštěstí městští zastupitelé hodili na hlavu.
Načítaní obsahu...
Evropská unie se ráda stylizuje do role morální autority. Jenže poslední korupční skandály ukazují něco jiného: že bruselské instituce jsou až nebezpečně otevřené vlivu cizích států, lobbistických sítí a peněz, které dokážou ohýbat rozhodování celé Unie. A že Evropa ztrácí schopnost chránit sama sebe.
Udržet městskou část čistou není jen o úklidových týmech a technice. Je to každodenní zápas s tím, jak se v ulicích chováme. A dokud se nezmění naše vlastní návyky, bude radnice vždy jen dohánět to, co po nás zůstane.
Tohle Piráti opravdu nezvládli. Že z ideologických důvodů bojují proti motoristům, to jsme od nich čekali. Ale že zničí i to, co mělo být výkladní skříní jejich politiky, totiž veřejnou dopravu?
