O Miss Czech Republic (MCR) je vždy mezi pány velký zájem. Zapátrejte ale v paměti a prozraďte nám – měla jste vždy plno ctitelů, třeba už ve škole?
Ani ne. V pubertě jsem spíše tíhla ke sportu, motorce a tanci, než abych se točila kolem kluků. Měla jsem svoje sny a cíle, a ty mě bavily víc než „lásky ze základky“. (úsměv) Navíc jsem nikdy nestavěla svůj pocit hodnoty na tom, kolik lidí mě obdivuje – důležitější je, kdo vás má opravdu rád a zná vás i mimo „hezkou fotku“.
Co byste vzkázala dívkám, které si myslí, že nejsou dost krásné?
Krása je hlavně o tom, jak se cítíte uvnitř. Každá z nás je jiná, a právě to je nádherné. Neporovnávejte se s druhými a nevěřte tomu, co vidíte na sociálních sítích. Naučte se mít rády samy sebe. Skutečná krása září z lidí, kteří si věří a mají dobré srdce.
Který moment ze zákulisí soutěže MCR vám nejvíce utkvěl v paměti?
Asi když jsem si uvědomila, že tam je celá moje rodina. Vědět, že mě podporují a fandí mi, to bylo něco neskutečného. Ten pocit lásky, který jsem v tu chvíli cítila, byl naprosto úžasný. Navíc, když se na to teď dívám zpětně, vidím, jak moc jsme si to všichni užili. Bylo to něco, co nás sblížilo a na co budeme všichni rádi vzpomínat.
Čím se korunka krásy zapíjela v Dětmarovicích, kde žijete? Byla to slivovice, nebo něco jiného?
(smích) Samozřejmě že slivovice nechyběla. Ale dali si jen naši muži, taťka a bratr. My ženy jsme si daly Královský sekt.
Existuje něco, co by lidi překvapilo, kdyby vás poznali blíž?
Možná by je překvapilo, že jsem dost citlivá a přemýšlivá. I když na pódiu působím sebevědomě, uvnitř jsem holka, která hodně cítí, a která potřebuje mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuje.
Jak moc jste byla (ne)připravená na odezvu veřejnosti? Která největší nepravda se o vás objevila třeba na internetu?
Přiznám se, že mě některé reakce překvapily. Připravíte se na vše možné, ale realita vás stejně trochu zaskočí. Největší nepravdou asi byly komentáře, že mám určitě plastické úpravy nebo že jsem si vítězství „nějak zařídila“. Lidé nevidí tu dřinu, odříkání, slzy i radosti. Ale beru to s nadhledem, každý má právo na názor.
Jako vítězka soutěže krásy se budete také věnovat charitativním projektům. Vybrala jste si onkologické pacienty a osvětu v oblasti onkologie. Proč?
Téma onkologie je mi blízké kvůli osobní zkušenosti. V naší rodině jsme si tím prošli, když onemocněla maminka a měsíc po ní byla diagnostikována i babička, která ale nechala nemoc zajít tak daleko, že jí nakonec podlehla. Díky tomu vím, jak bezmocně se člověk může cítit. I když už v této oblasti působí řada organizací, myslím, že téma prevence, podpory rodin a psychické pomoci si zaslouží neustálou pozornost.
Kdybyste v oblasti onkologie mohla změnit jednu věc mávnutím ruky, co by to bylo?
Změnila bych přístup k psychické podpoře pacientů a jejich rodin. Nádorové onemocnění není jen o těle, je to boj i v hlavě. A psychologická pomoc by měla být automatickou součástí léčby, ne nadstandardem. A také bych změnila způsoby, jak se podávají informace pacientům.
Momentálně jste studentkou ostravské Vyšší odborné školy AHOL se specializací na předškolní a mimoškolní pedagogiku. Takže svoji budoucnost vidíte v práci s dětmi?
Ano, děti mě naplňují a práce s nimi má obrovský smysl. Vidět, jak se vyvíjejí, učí a rostou, to je nenahraditelný pocit. A i když mě modeling a role Miss zavály trochu jinam, ke vzdělávání dětí bych se jednou chtěla vrátit. Ostatně ve studiu i přes všechny své aktuální povinnosti a radosti z pozice vítězky nadále pokračuji.
Co říkáte výsledkům jednoho pražského průzkumu, který odhalil, že 40 % žáků má příznaky deprese a více než polovina se potýká s problémy se spánkem? Máte ze svého okolí podobné poznatky?
Bohužel ano. Mladí lidé čelí obrovskému tlaku – sociální sítě, výkon, očekávání. A často nemají prostor být sami sebou. Je důležité, abychom o těchto tématech mluvili otevřeně a přestali je zlehčovat. Myslím, že by se děti měly učit zdravějším návykům. Kolik času na sociálních sítích nebo celkově u elektroniky je ještě zdravé a kolik už ne, jak to omezit, jak si nastavit režim, aby byly dobře vyspané, měly aktivní pohyb a dobrou výživu. Měli by s tím přijít už rodiče, ale i ve vzdělávání by se k tomu měl najít prostor.
Co se tedy skrývá za „blbou“ náladou mladých lidí? Nehraje v jejich duševním rozpoložení podstatnou roli i určitá rozmazlenost nebo pocit, že všechno musí mít hned a bez námahy?
Určitě je to komplexní problém. Částečně v tom může hrát roli i přehnaný komfort nebo nedostatek trpělivosti. Ale nelze to zjednodušovat. Mladí lidé dnes čelí výzvám, které předchozí generace neznaly – od klimatických úzkostí po digitální závislosti. Musíme je učit rovnováze, zodpovědnosti a zároveň jim dát bezpečný prostor pro emoce.
Když povinnosti miss a modeling nejsou zrovna na pořadu dne, tak prý ráda pečete dorty. Který je váš nejoblíbenější?
Jednoznačně čokoládový s malinami. Mám ráda kombinaci sladké a lehce kyselé chuti. A ještě víc mě baví, když ho můžu péct pro někoho blízkého – pak chutná dvojnásob!
Kdybyste měla jeden den strávit bez mobilu a bez povinností, jak byste ho prožila?
Určitě někde v přírodě. A je jedno, jestli by to byly hory, les nebo pláž u moře. Proste jen já a příroda.
Líbí se mi, že k vašim oblíbeným jídlům nepatří mořské řasy, veganské řezy nebo bulgur, ale obyčejný steak. Ze které země a jak připravený ho preferujete?
Na zemi mi nezáleží. Stačí mi maso z kvalitního českého chovu, klidně místní farmář. A příprava asi medium rare a pepřová nebo houbová omáčka.
A jedna hravá otázka na závěr – představte si, že se zítra probudíte a budete den neviditelná. Co všechno byste komu provedla?
Kdybych se zítra probudila neviditelná, tak by to byl rozhodně zážitek! První věc, co bych udělala, by bylo pořádné prozkoumání světa bez omezení. Asi bych se vydala na cestu po místech, kam se člověk běžně nedostane. Prošla bych se třeba po zákulisí koncertů. A také bych se zaměřila se na lidi, kteří se neumí chovat k ostatním. Těm bych si dovolila trochu zkomplikovat den. Představte si, že by si někdo z nich chtěl osladit kávu a místo cukru by si tam nasypal sůl. Nebo by se někdo choval arogantně a já bych mu do ucha zašeptala něco, co by ho trochu vylekalo…
