O vás je známo, že se věnujete osvětě v oblasti plýtvání potravinami. Co je podle vás největší problém současnosti – velké oči při nakupování jídla?
Myslím si, že největší problém se nedá zobecnit jednou větou, protože v každé domácnosti je to trochu jiné. U někoho to opravdu mohou být „velké oči“ při nakupování a zbytečně plné košíky, které pak nestihne spotřebovat. U jiných domácností je to spíš špatné uchovávání potravin, kdy jídlo zbytečně zplesniví nebo se zkazí. A někde zase chybí nápady, jak potraviny dál zpracovat, takže se nevyužijí zbytky a vaří se zbytečně nové porce. Často nejde o zlý úmysl, ale spíš o kombinaci špatných návyků a nedostatku plánování.
V jednom rozhovoru jste se nechala slyšet, že jste to doma byla vy, kdo dojídal tři dny starou polévku. Vzpomněl jsem si na baviče Petra Novotného, který kdysi prohlásil, že poté, co se oženil, nikdy už neochutnal čerstvý chléb, vždycky musel dojíst ten předešlý. Myslíte si, že tohle je ta udržitelná cesta, tedy téměř bezezbytková domácnost?
Myslím si, že udržitelnost by nikdy neměla jít do extrému. Není cílem dojíst úplně všechno za každou cenu, i když už to není dobré nebo bezpečné. Občas se prostě něco vyhodí, to je normální. Důležité je spíš celkové nastavení člověka, snažit se jídlem neplýtvat zbytečně, přemýšlet nad nákupy a nad tím, co už doma mám. Nejde o stoprocentní bezodpadovost, ale o snahu být všímavější a zodpovědnější v běžném životě.
Když už jsme začali rozhovor o jídle, jak vlastně vypadá váš denní jídelníček?
Každý den to mám trochu jiné a přiznám se, že poslední dobou žiju hodně ve spěchu, takže můj jídelníček není úplně ideální. Často se odbývám rychlými jídly nebo něčím „na cestě“, místo abych si sedla k plnohodnotnému obědu. Beru to ale jako přechodné období a věřím, že až se můj režim trochu ustálí, budu mít i víc času a prostoru na vaření a na přípravu kvalitnějších jídel, než se jen odbývat.
Existuje nějaký pokrm, který byste si nikdy nevložila do úst?
Upřímně řečeno, s jídlem docela ráda experimentuju, takže nedokážu říct, že by existovalo něco, co bych nikdy neochutnala. Spíš záleží na situaci a na tom, jak je to jídlo připravené. Ale musím říct, že když jsem sledovala pořad The Late Late Show with James Corden, kde měli tu známou část s extrémními pokrmy, tak tam už byly věci, do kterých bych se opravdu nepustila. Třeba fermentovaný žralok nebo rybí oči, to jsou přesně ty příklady jídel, u kterých si říkám, že obdivuju odvahu těch, kteří to ochutnají, ale sama bych to raději přenechala někomu jinému.
Teď prozraďte něco o sobě. Vaše jméno mi evokuje staré carské Rusko, kde dámy byly noblesní a pánové se kvůli urážce vyzývali na souboje. Vaši prapředci prý opravdu pocházejí z této velké rozpínavé říše…
S mým příjmením se bohužel pojí i dost předsudků a někdy i kritiky, což mě občas mrzí. Moji rodiče se narodili v Česku, já taky, celý život tady žiju a považuju se za Češku. Je ale pravda, že naši dávní předci pocházeli z Ruska a v rodině se traduje, že jsme vzdálení příbuzní básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. Bohužel se ale část rodokmenu nedochovala, jedna linie chybí, takže to nemohu tvrdit na sto procent. Beru to spíš jako rodinnou legendu než jako jistotu. Zároveň si myslím, že asi málokdo je v Česku stoprocentní Čech někdo má předky z Polska, někdo z Německa, někdo odjinud. U mě se to jen víc projeví právě v příjmení, které nezapřu.
A četla jste někdy nějaké básně od Puškina? A jste vůbec básním nakloněna?
Puškina jsem četla, s mým příjmením by vlastně ani nešlo ho nečíst. Nejvíce mě oslovil Evžen Oněgin, ale i Piková dáma a také Bronzový jezdec. Básně mám ráda obecně, hlavně když v sobě mají příběh a emoci. A upřímně, na gymnáziu mě dokonce bavilo básně i skládat, takže si občas říkám, že možná nějaký ten „gen“ v rodině opravdu bude.
Na Univerzitě Karlově studujete obor marketingová komunikace a public relations. Už jste nabyté vědomosti dokázala přetavit v nějaké svoje konkrétní projekty?
Studium marketingové komunikace a public relations na Univerzitě Karlově mi dává velký smysl i prakticky, protože marketing podle mě krásně propojuje kreativitu s reálnými projekty. Snažím se, aby pro mě škola nebyla jen o teorii, ale abych si získané znalosti mohla rovnou zkoušet v praxi. Právě teď se mi chystá jeden projekt ve Vietnamu a věřím, že tam budu moct všechny své dosavadní zkušenosti uplatnit.
Po úspěchu v Miss Czech Republic jste nás loni reprezentovala na světové soutěži Miss Earth a bylo z toho první místo. Překvapení, šok a pak velká radost, to všechno vám v pár vteřinách proběhlo hlavou. Mne by ale zajímalo, jakým způsobem jste svoji korunku oslavila v soukromí. Uspořádala jste třeba velkou dámskou jízdu?
V soukromí jsem to oslavila hlavně v kruhu nejbližší rodiny, doma a v poklidu. Nešlo o žádnou velkou party nebo divoké oslavy, spíš o klidné a komorní posezení s lidmi, kteří mě podporují od začátku. Zároveň mi ale moje národní ředitelka z Miss Czech Republic Taťána Makarenko uspořádala krásnou slavnostní večeři, což pro mě bylo velmi milé.
Ještě předtím, než jste se stala Miss Earth, organizátoři vás a ostatní děvčata nechali uklízet místní pláže. Co všechno jste tam našly?
Při úklidu jsme dostaly seznam druhů odpadu a jen jsme k jednotlivým položkám zapisovaly, kolik kusů jsme našly. Upřímně mě překvapilo, že tam byla i kolonka „plínka“, říkala jsem si, kolik jich asi tak na pláži najdeme. Nakonec jsme za hodinu našly čtyři, což mě dost zarazilo. Našly jsme také nejrůznější věci od brček, plastových sáčků a kelímků přes kusy oblečení až po školní batohy. Bylo to smutné zjištění a zároveň silná připomínka toho, jak rychle se z běžných věcí může v přírodě stát odpad.
A jaký suvenýr – kromě missí korunky – jste si z Asie přivezla?
Největším a nejhezčím suvenýrem pro mě nebyla žádná klasická památka, ale ručně vyráběná látková panenka. Jedna místní paní mi ji dala asi týden po finále. Měla úplně stejné šaty, šerpu i korunku, jaké jsem měla na sobě ve finále Miss Earth. Bylo to neuvěřitelně dojemné a moc mě to potěšilo, protože to nebyl jen suvenýr, ale osobní a originální dárek, který má pro mě velkou hodnotu.
Když jsem hledal, kde bydlíte, vyskočil na mne název Brnky – Praha východ. Přiznám se, že tohle místo vůbec neznám. Jak se vám tam žije, a proč jste si vybrala právě vesnici, kde se možná všichni znají jménem?
Tohle místo jsem si vlastně nevybrala já, ale moji rodiče. Narodila jsem se tady a žiju tu od narození, takže k němu mám silný osobní vztah. Pro mě je to kouzelné a trochu magické místo, které opravdu zbožňuju. Je to kousek od Prahy, ale přesto v úchvatné přírodě, s výhledem do údolí a na les. Moc se mi líbí ten kontrast, studuji v Praze, většinu dní tam trávím a žiju víceméně pražský život, ale večer se vždycky vracím zpátky na tohle tiché místo. Je to pro mě způsob, jak si udržet rovnováhu mezi ruchem města a klidem přírody.
Netoužila jste někdy bydlet ve velkoměstě typu Paříž či New York?
Musím říct, že jste se mi trefil do vkusu, protože zrovna Paříž i New York mě opravdu strašně lákají. V Paříži jsem byla už několikrát a mám ji moc ráda. Přijde mi jako taková větší a rušnější Praha. Zároveň se ale v Praze cítím bezpečněji, takže ji beru spíš jako místo, kam se ráda vracím, než kam bych se hned stěhovala. Jediný problém v Paříži pro mě byla jazyková bariéra, protože francouzsky neumím ani slovo. Co se týče New Yorku, tam jsem byla jednou jako dítě a moc se mi tam líbilo. Je to město s obrovskou energií a velice ráda bych se tam znovu podívala. Zároveň si ale nejsem jistá, jestli by v současné politické situaci bylo ideální se tam hned stěhovat, i když to místo jako takové mě pořád velmi přitahuje.
Co si slibujete od letošního roku? Co všechno chcete zvládnout, kam se podívat, a „nehrozí“ třeba i vdavky?
Mám dva hlavní projekty. První z nich mě čeká zhruba v květnu ve Vietnamu ve spolupráci s firmou Silon, která se dlouhodobě zaměřuje na problematiku plastů, jejich výkup, třídění a další zpracování. Firma tam bude otevírat novou pobočku a já budu součástí tohoto projektu. Součástí spolupráce je i darování zařízení, které dokáže ze vzduchu získávat vlhkost a přeměňovat ji na pitnou vodu. Pro mě to dává velký smysl, protože se tím propojuje téma plastů a ekologie s konkrétní pomocí lidem přímo na místě. Druhý projekt vzniká ve spolupráci s organizací Malina pro slona a je zaměřený na speciálně vycvičeného psa, který pomáhá odhalovat nelegální obchod s ohroženými druhy. Pes dokáže vyhledávat luskouní šupiny, slonovinu, krokodýlí kůže a další pašované materiály. Jsem ambasadorkou projektu a mám radost, že mohu být součástí něčeho, co má skutečný dopad na ochranu zvířat. Ráda bych zároveň pokračovala i ve svém vlastním projektu, se kterým jsem soutěžila, a to v oblasti plýtvání potravinami, protože to považuji za téma, které má dlouhodobý smysl. Kromě toho stále studuji, mám úspěšně po zkouškách a čeká mě psaní bakalářské práce. Budu rovněž cestovat, účastnit se mediálních akcí a různých eventů a také budu mít čest korunovat nové národní vítězky soutěže Miss Earth. A vdavky? Ty rozhodně nehrozí, jsem ještě velmi mladá a teď mám před sebou hlavně školu, práci a projekty.
