Narodila jste se do golfové rodiny, ale odmala vás to táhlo ke koním. Jaké to bylo vyrůstat v prostředí, kde se od vás čekal švih holí, zatímco vy jste snila o sedle?
Já jsem se s vášní ke koním opravdu narodila. Už jako malá jsem si vytvářela svůj koňský mikrosvět – sbírala jsem koně, měla jsem pokoj plný jejich plakátů a pořád jsem si představovala život někde na farmě, u koní. Když jsem pak mohla trávit čas ve stájích, cítila jsem tam svobodu a nespoutanost s pocitem absolutního štěstí. Naopak u golfu jsem tohle nikdy necítila. Bylo to prostředí plné pravidel – jak se chovat, jak se oblékat, soustředit se… A to mi jako dítěti vůbec nic neříkalo.
Vzpomenete si na ten moment v nemocnici po ošklivém pádu z koňského hřbetu v jedenácti letech, kdy vám rodiče řekli: „Už žádné koně!“ Obrečela jste to?
Na to si pamatuju úplně přesně. Když jsem se probudila v nemocnici, první, co mě zajímalo, bylo, jestli je ten kůň v pořádku. Naštěstí byl. Když mi táta řekl, že koně už ne, ani jsem nebrečela. Možná i proto, že jsem někde uvnitř věděla, že si k nim stejně najdu cestu. Já jsem to tak měla vždycky – šla jsem tam, kam mě to táhlo. I když to znamenalo jít trochu proti zákazům nebo očekáváním.
Do stájí jste stejně tajně utíkala. Co pro vás tehdy koně zosobňovaly, že vám to stálo i za tresty?
Ano, chodila jsem tam i přes zákaz (úsměv). A vlastně se ten pocit dodnes nezměnil. U koní se cítím pořád stejně. Miluju jejich vůni, miluju večerní moment, když se krmí, je klid a oni jen tiše přežvykují. Má to pro mě něco až meditačního, dává mi to neskutečný pocit klidu a vnitřního štěstí. A možná o to víc dnes, když podnikám a mám malou dceru. Ve chvíli, kdy přijedu do stájí, je to pro mě opravdu úplný reset. Taková mentální očista.
V srpnu představíte na Zbraslavi koňské pólo. Proč právě tento u nás zatím okrajový sport?
Jedná se už o čtvrtý ročník Royal Golf & Polo Cup, předchozí proběhly v Mariánských Lázních na golfovém hřišti, kde jsem vyrostla. Pro mě bylo nějak přirozené tyhle dva sporty propojit. Uměla jsem golf, jezdila jsem na koni, tak jsem si říkala, že to vlastně bude jednoduché. A v tom jsem se hodně spletla – pólo je neuvěřitelně náročný sport. Je o neustálém tréninku, soustředění a posouvání vlastních limitů.
Kdy jste se o koňské pólo začala poprvé zajímat?
Asi před patnácti lety. Tehdy jsem si našla trenéra v Praze, ale když jsem viděla ceny, přišlo mi nedostupné. Říkala jsem si, že pokud by mě bavilo, stejně si ho nebudu moct dovolit – a pokud ne, budou to jen vyhozené peníze. Tak jsem pólo pustila. O pár let později jsem pracovala pro firmu, která prodávala sklo od českých sklářů a designérů, a oslovil mě organizátor pólo turnaje, jestli bychom pro ně nevytvořili trofej. Díky tomu jsme se dali do řeči a já se zmínila, že jsem si ho vždycky chtěla zkusit. On mi dal skvělou příležitost a já tomu úplně propadla. Měla jsem pak to štěstí dostat se do Wellingtonu na Floridě, což je taková světová mekka póla. Tam jsem poznala absolutní špičku tohoto sportu a ten svět mě ještě víc vtáhl. Začala jsem tam trénovat, postupně jsem hrála v Evropě – v Německu, na Slovensku a v Maďarsku – a díky práci jsem se dostala i do Mexika, kde jsem hrála opravdu hodně. Zahrála jsem si i ve Španělsku, ale Mexiko se pro mě stalo jedním z nejvýraznějších míst.
Pólo je unikátní tím, že týmy jsou smíšené bez ohledu na věk či pohlaví. Cítíte v tomto směru na hřišti skutečnou rovnost, nebo je to stále spíše „mužský svět“?
Pořád je to spíš mužský svět, protože jde o opravdu tvrdý sport. Hraje se ve velké rychlosti, hráči se s koňmi navzájem vytlačují, je to fyzicky náročné a do určité míry i nebezpečné. Možná i proto k němu víc inklinují muži. Na druhou stranu ale musím říct, že se to postupně mění. Na turnajích potkávám čím dál tím víc žen a týmy jsou dnes opravdu přirozeně smíšené. A co je důležité – ženy hrají skvěle.
Vysvětlete nám systém handicapů – je pravda, že zápas může začínat skórem 48:0?
Teoreticky by se to stát mohlo, ale já jsem to za celou dobu nikdy nezažila ani neviděla. To by totiž znamenalo, že proti sobě stojí extrémně silný tým a úplně začátečníci, což se v praxi nestává. Turnaje se vždy vypisují v určitém handicapu, aby byly týmy co nejvíc vyrovnané. Handicap je vlastně číslo, které vyjadřuje úroveň hráče – od minus dvou až po deset – a tým se skládá tak, aby se vešel do dané úrovně turnaje. Na Zbraslavi bude v každém družstvu hrát jeden profesionál, svoji účast potvrdili hráči z Argentiny, Velké Británie, Německa, Švýcarska či Belgie. A když už mezi soupeři nějaký rozdíl bude, slabší dostane na začátku malé bodové zvýhodnění podle rozdílu handicapů, aby byl zápas férový a zajímavý. Takže ano, teoreticky může zápas začínat s náskokem, ale určitě ne v tak extrémním poměru.
Na této hře mne mimo jiné zaujala velká „spotřeba“ koní – každý hráč jich má několik. Jak těžké je pro jezdce se během pár minut napojit na úplně jiné zvíře s jinou energií?
Málokdo ví, že každý hráč má na jeden zápas víc koní – většinou minimálně dva až tři, ti nejlepší hráči na světě jich mají i patnáct. Zápas je rozdělený na časové úseky, kterým se říká čaky, a během nich si můžete koně měnit, klidně i v průběhu hry. Ve výsledku tak každý kůň běží naplno jen pár minut. Ideální je, když svoje koně znáte a pravidelně s nimi hrajete. Když jsem ale v zahraničí, snažím se přijet do klubu dřív, koně si vyzkoušet a vybrat si ty, kteří mi na zápas nejvíc sedí. A někdy si o změnu řeknete i během hry. Zajímavé je, že stačí opravdu chvíle a hned poznáte, jestli si s koněm „sednete“. A jakmile se to stane, přestanete řešit samotnou jízdu a začnete se soustředit jen na hru, taktiku a to, co se děje kolem vás. Napojení na koně je neuvěřitelné a upřímně, myslím si, že v žádném jiném sportu se tohle nedá zažít.
Co hráče po zápase nejvíce bolí – ramena, nebo nohy?
Nejvíc bolí prohra (smích). Když člověk pravidelně trénuje a hraje, tělo si zvykne a je na zátěž připravené. Ale jakmile hrajete po delší době, opravdu cítíte úplně každý sval v těle. A do schodů chodíte pozadu (úsměv).
Ruku na srdce – koňskému pólu se nemůže věnovat každý, finanční náklady jsou asi pro většinu smrtelníků příliš vysoké. Ale předpokládám, že prvním ročníkem Royal Golf a Polo Cup chcete založit tradici rodinných výletů na Zbraslav. Co je tedy v rámci doprovodného programu připraveno například pro děti?
V České republice začínají vznikat nové pólo kluby, které jsou mnohem otevřenější veřejnosti a chtějí přivést nové hráče, včetně dětí. Často se začíná úplně přirozeně – klasickou jízdou na koni – a postupně si lidé můžou vyzkoušet i první kroky v pólu. Náš turnaj bude otevřený opravdu široké veřejnosti. Vytvoříme festivalovou atmosféru – říkáme tomu festivalová vesnička. Bude tam i dětská fanzóna a vstup pro mládež do patnácti let bude zdarma. Ve finálový den 8. srpna budeme mít dva pólo zápasy. První začne v 15.00 h., vstup do areálu bude už od 13.30 h., takže lidé mohou v klidu přijít, dát si něco dobrého k jídlu a pití a užít si celý den. Druhý zápas začne kolem 16.30 h. A co je na tom podle mě opravdu výjimečné – diváci budou stát přímo u mantinelů a sledovat hru z blízkosti. To je něco, co z toho udělá opravdu silný zážitek. Celkově to bude krásný, uvolněný rodinný den s moc hezkou atmosférou.
Máte půlroční dceru, podnikáte, staráte se o koně a jste aktivní na sociálních sítích. Kolik hodin denně spíte? A co je pro vás zaručený životabudič?
Nikdy jsem nebyla velký spáč. Vždycky jsem vstávala hodně brzy, takže v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Jsem obecně hodně aktivní člověk a paradoxně odpočívám právě tím, že něco dělám. Ještě před tím, než jsem měla dceru, jsem klidně zvládla během víkendu čtyři různé sporty za den, a to byl pro mě ten nejlepší relax. Co se týče koní, teď se k nim kvůli práci a péči o miminko tak často nedostanu. A můj životabudič? Jednoznačně aktivní životní styl. Pohyb, energie, změna prostředí – to mě dobíjí nejvíc.
Arabské přísloví říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Už máte rozmyšleno, kdy tenhle zážitek poprvé umožníte svojí dceři?
Ke koním ji beru s sebou a už jsem si ji vzala i k sobě na koně. Ona to zatím ještě úplně nevnímá, je ještě maličká. Posadím ji, až bude umět sedět. Když jí to bude bavit, určitě jí budu podporovat, pokud ne, do ničeho ji nutit nebudu.
