Byla jste už od dětství malou holčičkou, která si stále jen prozpěvovala nebo hrála na dětský bubínek?
Ano, přesně tak to bylo. Pamatuju si, že jsem vymýšlela různé písničky a říkanky ještě dřív, než jsem vůbec uměla psát. Vždycky jsem pak prosila rodiče, aby mi to někam zapsali nebo nahráli.
Pamatujete si na moment, kdy jste si poprvé řekla – tak já zkusím prorazit na tuzemské hudební scéně?
U mě to nebylo tak jednoduché, popravdě jsem svůj sen být zpěvačkou dlouhou dobu považovala za bláhový a nereálný. Zlom ale přišel v období covidu, kdy jsem najednou měla spoustu času na tvorbu a na přemýšlení. Tehdy jsem si uvědomila, že to prostě musím zkusit, jinak bych si to nejspíš celý život vyčítala. Dala jsem si dokonce rok pauzu od vysokoškolského studia, abych se mohla naplno věnovat hudbě. Byl to mimochodem rok, kdy jsme se poznali s kapelou Jelen a producentem Martinem Ledvinou, se kterým jsme udělali mou první desku.
Jak vaše rozhodnutí okomentovali rodiče?
Z počátku z toho asi nebyli moc nadšení a trochu se o mě báli. U nás v rodině se totiž hodně cenila „jistota zaměstnání“ a stabilního příjmu, se kterou se v hudebním odvětví, obzvlášť v začátcích kariéry, nedá moc počítat. Nikdy mi to ale aktivně nevymlouvali. Dnes už myslím mnohem víc chápou, jak moc je pro mě hudba důležitá, a cítím z jejich strany větší podporu a pochopení.
Jak moc vás ovlivnila zkušenost zpívat po boku kapely Jelen a co jste si z ní odnesla do své vlastní tvorby?
Spolupráce s kapelou Jelen mi dala opravdu hodně. Nakoukla jsem do chodu velké kapely a zjistila, kolik práce a úsilí se skrývá za každým koncertem. Zažila jsem pocit stát na obrovském pódiu před tisíci lidmi a přirozeně jsem se hodně posunula i po pěvecké stránce. A co mi to dalo pro mou vlastní tvorbu? Přestala jsem se tolik upínat k dokonalosti a bezchybné technice. Uvědomila jsem si, že to nejdůležitější je dělat hudbu od srdce.
Vaše písně mají být „pohlazením po duši“. Co konkrétně dnes podle vás lidé nejvíc potřebují slyšet?
Přijde mi, že žijeme v době, která je hrozně rychlá a někdy v ní zapomínáme sami na sebe. Přeju si, aby moje písničky dokázaly pro lidi vytvořit prostor, kde se můžou na chvíli zastavit a být jen sami se sebou. Jde mi o zachycení lidské zkušenosti. I když jsme každý jiný, máme toho společného víc, než si myslíme – všichni známe lásku, radost, bolest i zklamání. Přála bych si, aby moje hudba lidem pomohla s vědomím, že v tom nejsou sami a že je naprosto v pořádku cítit různé emoce – i ty negativní – a prožít si je vlastním tempem.
Jak vznikají vaše texty – vychází z osobních příběhů, nebo z pozorování světa kolem vás?
Je to pokaždé jiné. Některé vycházejí vyloženě z mé osobní zkušenosti, jiné napíšu poté, co mě zasáhne něčí příběh. Jindy mě osloví film, kniha nebo jiný druh umění. A někdy se ta píseň prostě vynoří odněkud zničehonic a já vůbec netuším, kde se vzala.
Která emoce se ve vaší tvorbě objevuje nejčastěji, i když jste ji původně neplánovala?
Myslím, že je to láska ve svých různých formách. Je tam počáteční zamilovanost, zralá a rozumná láska, láska k přátelům a rodičům, neopětovaná láska, čistá touha, ale i taková ta těžko pochopitelná, všeobjímající a bezpodmínečná láska.
Máte píseň, která pro vás byla terapeutická – pomohla vám něco zpracovat nebo uzavřít?
Ano, mám. Jednou z nich je píseň Oba víme, která mi pomohla zpracovat opravdu náročné období, kdy jsem potřebovala opustit jeden vztah a s ním spojenou dlouhou životní etapu. Uvnitř jsem věděla, že jsem se rozhodla správně, ale hodně to bolelo. Píseň mi pomohla ty pocity prožít a pochopit, najít klid ve svém rozhodnutí a celou tuhle etapu uzavřít.
Kdybyste mohla posluchačům předat jedinou myšlenku, kterou si mají z vaší tvorby odnést, jaká by to byla?
Chtěla bych, aby věděli, že ve svých pocitech nejsou sami a že je v pořádku prožít je všechny naplno, i ty těžké.
Co vás nejvíce inspiruje – literatura, příroda, lidé nebo vztah?
Podle mě je inspirace všude kolem nás i uvnitř nás samotných a jenom čeká, jestli si jí všimneme. Nejvíc mě ale inspirují vztahy s druhými lidmi.
Jak vypadá váš ideální den, kdy zrovna nemusíte řešit hudbu?
Popravdě? Zatím to mám tak, že v mém ideálním dni hudbu řeším. Ale kdyby to měl být čistě odpočinkový den, šla bych někam do přírody – buď sama, nebo s kamarády, podle toho, co bych zrovna potřebovala.
Máte nějaký rituál nebo drobnost, která vám vždy zlepší náladu, když je vám těžko?
Mám jich vlastně víc. Jsem hodně citlivá a trávím dost času ve své hlavě, takže mi většinou nejvíc pomůžou činnosti, které mě z té spirály myšlenek vrátí zpátky do přítomnosti. Kromě hudby je to třeba jóga, tanec, meditace, psaní si do deníku nebo pohyb na čerstvém vzduchu.
Co vás v poslední době upřímně potěšilo?
Když jsem slyšela master písničky Toulaví zpěváci, kterou jsme nahráli s Jelenem. Má hrozně dobrou, pozitivní energii a ten výsledek se mi moc líbí.
V polovině května vyšla vaše debutová deska. Jaký je to pocit držet v ruce svoje první album?
Je to pro mě splněný sen. Na desce jsou písničky, které jsem napsala v různých obdobích svého života za posledních asi pět let. Deska podle mě tvoří celek, který je hezky barevný, a i když je na ní spousta melancholických písní, tak myslím, že je ve výsledku vlastně hodně pozitivní.
Kde vás uslyšíme naživo zpívat s Jelenem a své písně?
Letos v létě bude mít Jelen jen 20 koncertů. Ty se odehrají v rámci festivalu JelenFest, kde mě uslyšíte jak s kapelou na hlavním pódiu, tak i v rámci samostatného vystoupení s písněmi z mého nového alba.
Kdy jste naposledy udělala něco spontánního nebo trochu „bláznivého“, co by do vás lidé možná ani neřekli?
Napadá mě třeba situace, kdy jsem si řekla, že zkusím vylézt a slézt Triglav, nejvyšší horu Slovinska, za jeden den a úplně bez tréninku. Zvládla jsem to, ale se svým tempem jsem se vracela asi v jednu ráno a pak mě ještě týden bolel každý krok.
Bydlíte mimo Prahu, co pro vás naše hlavní město znamená?
Mám ji moc ráda a spojenou hlavně s hudbou – jezdím sem kvůli koncertům, schůzkám a do studia pracovat na písničkách, takže se sem vždycky moc těším. A když zrovna nepracuju, miluju se jen tak procházet podél Vltavy.
