My tu zatím zůstali se slovem „morálka“, které používáme s elegancí člověka, jenž si plete dezertní vidličku s chirurgickým nástrojem. Výsledek je sice zajímavý, ale rozhodně ne podle etikety.
Nemluvím o té drobné měšťácké morálce, která se stará o to, zda má sousedka sukni o dva centimetry kratší, než je společensky únosné. Ta je nezničitelná. Přežila všechno, co se v této zemi vystřídalo, a ještě měla čas komentovat, že to děláme špatně. Mluvím o těch vyšších principech, které se dnes hledají s podobným úspěchem jako slušná káva na českém nádraží. Teoreticky existují, prakticky je lepší si dát čaj.
Třeba takové lhaní. Nemá se. To ví každý. Až na to, že někdy se má – když je to milosrdné, laskavé, nebo když jde o to, aby babička nemusela vědět, že se jí vánočka zrovna nepovedla. Co ale nesnášíme, je lež podlá. Ta, která slouží jen vlastnímu prospěchu. A přesto se zdá, že právě ta je dnes nejrozšířenější. Možná proto, že se na ni nevztahuje žádná daň. Zatím.
Krást se nemá. Ano. Jenže kradlo se vždycky. Rozdíl je v tom, že dnes se tomu říká „chytré řešení“. A nejhorší je, když se okrádají ti, kteří se bránit nemohou. Slabší. Staří. Bezbranní. Jeden z nejzákladnějších mravních principů je chránit je. My ale raději poklonkujeme silným — třeba nám z jejich stolu něco spadne. A když nespadne, alespoň jsme si protáhli záda. Zdraví je důležité.
Vyhrožování má dnes mnoho podob – od drobných naschválů až po jednání, která už balancují na hraně zákona. Stává se to tak často, že to již nevzbuzuje větší pozornost. Pokud se navíc takové jednání objevuje u velkých firem, může působit jako obtížně uchopitelný problém, zvlášť když mají k dispozici zkušené právníky a silné ekonomické zázemí.
Možná ještě znepokojivější je skutečnost, že tyto postupy nacházejí ochotné pokračovatele. Neexistuje totiž žádné jednoduché měřítko, které by hodnotilo etickou stránku jednání. A kdyby něco jako „morální rejstřík“ existoval, mohl by sloužit alespoň jako připomínka, že ne všechno, co je možné, je zároveň správné.
A tak se točíme v kruhu oblíbených výmluv: může za to kapitalismus, může za to socialismus, může za to kdokoli, jen ne my. Přitom už v době, kdy kapitalismus nosil krátké kalhoty a socialismus byl jen sen několika nadšenců, zpíval Jeníček v Prodané nevěstě: „To není podvod, toť pouhá lest!“ A publikum mu tleskalo. Tleská dodnes. Národní tradice se mají ctít, i když jsou poněkud… flexibilní.
Nechci moralizovat. To by bylo nezdvořilé. Ale představa, že „každý musí začít u sebe“, je spíš elegantní způsob, jak nic nedělat. Možná bychom měli začít u těch, se kterými se stýkáme. Netolerovat podlosti. Nechodit na kávu s lidmi, kteří považují nemravnost za společenskou hru. A hlavně — nekrčit rameny. Ramena jsou určena k nošení kabátu, ne k omlouvání zbabělosti.
Protože když krčíme rameny, kupujeme bulvár, který vyrábí skandály jako na běžícím pásu. A pak se tváříme, že je to jen nevinná zábava. Není. Je to občanský postoj. A ne zrovna lichotivý. Ale jistě — každý máme své koníčky.
Cesta k morální obnově existuje. A není ani heroická, ani patetická. Začíná tím, že nebudeme mlčet, když se ubližuje slabším. Že nebudeme opakovat přísloví o tom, že „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Protože když si o někom vymyslím úplnou absurditu, podle tohoto přísloví je zřejmě částečně pravdivá. A to je, mírně řečeno, nepraktické. Až britsky nepraktické.
Nechci po nikom hrdinství. Jen méně zbabělosti. Zastat se někoho, koho falešně pomlouvají, není odvaha. Je to slušnost. A slušnost je dnes tak vzácná, že by se měla chránit zákonem. Nebo aspoň oplocením.
Morálka není dekorace, kterou vytáhneme jen tehdy, když se nám to hodí. Buď je, nebo není. A pokud ji budeme dál používat jen jako ozdobu, skončíme ve světě, kde budou slušní lidé učit své děti, jak přežít mezi amorálními. A to je cesta do záhuby.
A nebylo by té země a těch lidí škoda. I když – někteří by si možná zasloužili aspoň krátkou lekci.
JUDr. Petr Lachnit (ANO 2011),
1. místostarosta MČ Praha 5
