Kdy jste si poprvé uvědomil, že se chcete stát hercem?
Nevím přesně. Bylo mi něco kolem třinácti, když jsem začal navštěvovat v Mladé Boleslavi amatérský divadelní soubor. A tam jsem se do divadla zamiloval. Pamatuji si, že při prvním představení před publikem jsem měl takovou trému, až se mi rozklepaly nohy. Byla to nějaká antická tragédie, název si už nepamatuju. Naštěstí jsem stál za tympánem a nebylo to vidět. Trémou trpím dodnes a s přibývajícím věkem je to čím dál horší (úsměv).
S herectvím jste začal před rokem 1989. Když porovnáte tehdejší a současné podmínky i honoráře pro herce, je to jako poměřovat trabant s mercedesem?
Jasně! Podmínky byly jak v divadle, tak i ve filmu těžší. O nějakém komfortu se nedá vůbec mluvit. Ale zároveň to bylo v něčem hezčí. V divadle jsme byli jako rodina. Po představení se neutíkalo domů. Seděli jsme v divadelním klubu a mleli páté přes deváté dlouho do noci. A ráno hurá na zkoušku. My jsme tím divadlem žili. Honoráře absolutně neporovnatelné. Ale vždycky jsme nějak vyšli. Herci byli pokornější a myslím, že i profesionálnější. Teď mluvím hlavně o mladých lidech. Starší kolegové byli pro nás ti, od kterých jsme se s vděčností učili. I dnes je kolem mě hodně pracovitých skvělých mladých kolegů, ale bohužel je i spousta těch, které víc zajímá, kolik mají zhlédnutí na Instagramu, než třeba umět přesně a dobře daný text. Má první filmová role byla ve filmu Citlivá místa po boku Jany Brejchové. Jedné z našich nejzářivějších hvězd. A přitom byla tak normální, obyčejná, citlivá, pracovitá a hodná. Ona si nepotřebovala nic dokazovat! Chovala se ke mně jako máma a kamarádka. Pomáhala mi. Byla báječná.
Bavilo vás být čertem v pohádce Z pekla štěstí?
No jéje! A jak! Zahrát si v pohádce Zdeňka Trošky, a ještě tak krásnou roli, byl nádherný dárek. A ještě jsem dostal skvělého parťáka Vaška Vydru. Moc nás to spolu bavilo. Máme stejný smysl pro humor, tak jsme si to fakt užili. A ve druhém pokračování nastoupil jako náš šéf Karel Gott. Strávili jsme spolu týden v pekle. Pobýt týden v pekle s Bohem, kdo to kdy zažil? Pan Gott byl nádherný člověk. Znal jsem ho už předtím, psal jsem mu nějaké texty. Neznám profesionálnějšího, pokornějšího, slušnějšího a vtipnějšího zpěváka, než byl pan Gott.
Existuje role, kterou byste si už dnes nezahrál, přestože by vás dříve lákala?
Ano. Chtěl jsem si zahrát Harolda ve hře Harold a Maude. Ta role mě minula a vzhledem k tomu, že mi je šedesát, už to opravdu nevyjde (smích).
Divadlo Na Fidlovačce uvádí vaši komedii S Oscarem se nerozvedu! Děj se odehrává v 70. letech minulého století během jediného dne v hollywoodském apartmá s bazénem. Proč právě tam?
Chtěl jsem napsat komedii pro dvě zralé herečky. Postavy, které je budou bavit, a které se jim budou dobře hrát. A taky jsem nechtěl psát něco, co se odehrává třeba v Benátkách nad Jizerou. Miluju staré hollywoodské filmy, a tak byla volba celkem ihned jasná.
Roli Charlese jste psal už s vědomím, že si ji zahrajete?
Nebudu lhát. Ano. A byl jsem moc rád, že režisér Petr Veselý neměl nic proti. Mně nešlo ani o to hrát tu roli, ale bylo by mi moc líto hru odevzdat a s těmi mně milými kolegy u toho nebýt. Mám tam jen jeden výstup. Zbytek času sedím v portále a koukám, jak nádherně to všichni hrají. Vlastně nehrají, oni těmi postavami jsou. A jsem za to šťastný! Je to moc hezký pocit sledovat, jak ty postavy žijí, a zároveň poslouchat smích z publika. Děkuju za to!
Co vás na tomto projektu nejvíc bavilo a co naopak bylo nejtěžší přenést na jeviště?
Nejvíc mě bavilo setkávání se na zkouškách se všemi kolegy. Sledovat, jak skvěle a se zapálením pro věc pracují. Jak je to baví a těší. Je krásné pracovat s tak báječnými a osobitými herečkami, jako jsou Ivanka Chýlková s Ludmilou Molínovou. Každému bych to přál. Stejně tak s Ondřejem Volejníkem, Eliškou Nezvalovou a režisérem Petrem Veselým. Ta práce byla opravdu radostná. Nejtěžší bylo asi pro pana režiséra vymyslet, jak vyřešit na jevišti bazén, který tam hraje důležitou roli. A vymyslel to výborně. Jen mi řekl: „Rudo, až budeš zase něco psát, tak prosím bez bazénu!“ (úsměv)
Je humor v téhle komedii spíš situační, nebo stojí na charakterech postav? A co vám je osobně bližší?
Spíš na charakterech postav. Ty postavy jsou šílené, zábavné a dojemné zároveň. Chtěl jsem, aby přesto všechno, co říkají a konají, byly divákovi milé. Aby jim fandil. Padají z nich občas až neuvěřitelná slova. Někdy drsná, jindy mrazivě vtipná. Pro mě je to herecký koncert Ivanky s Ludmilkou. Každá je tak osobitá a jiná, ale fungují spolu nádherně!
,,Diváci se smějí tam, kde jsem doufal, že se smát budou, ale mnohdy i tam, kde jsem to vůbec nečekal.“
Dočetl jsem se, že jste už před dvaceti lety nabídl herečce Ivaně Chýlkové účinkování v této hře, ale odpověděla, že máte počkat, až bude o něco starší. Je to pravda?
Ano, naprostá. Hru jsem měl asi tři roky napsanou. Pak jsem se setkal s Ivankou v Hudebním divadle Karlín při zkoušení muzikálu Producenti. Jak jsem jí tak sledoval, došlo mi, že ona je Betty. Postava z mé hry. Že ji jiná herečka hrát nemůže. Dal jsem jí hru přečíst a modlil se, aby se jí líbila. A ona se líbila. Jen mi řekla, že neví, proč by měla hrát v necelých čtyřiceti starou. Řekl jsem, že můžeme věk posunout, i když jsem věděl, že to tu postavu ochudí o spoustu nuancí. Ale bylo mi to jedno, tak moc jsem o Ivanku stál. Ale věděla to i ona. Řekla mi: „Jestli mě chceš, tak si počkej dvacet let a pak se ozvi.“ A já si počkal. Někdy se čekat vyplatí. Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj čas.
Setkal jste se někdy s reakcí diváků, která vás u této komedie překvapila — třeba že se smáli jinde, než jste čekal?
Před prvním představením jsem měl strašné nervy. Nevěděl jsem, jak budou diváci reagovat. Říkal jsem si, co když to nebude fungovat. Bál jsem se dost. Ale opak byl pravdou. Jak se mi ulevilo! Diváci se smáli hned po první replice. A po druhé replice zase. Smáli se tam, kde jsem doufal, že se smát budou, ale mnohdy i tam, kde jsem to vůbec nečekal. Dost se mi ulevilo.
Kromě hraní a psaní scénářů také dabujete. Díval jsem se na váš přehled dabingů a je v nich dost filmů z Asie. Vybírají si vás pro ně režiséři z nějakého specifického důvodu? Třeba že umíte „asijský přízvuk“…
Netuším, že jsem namluvil hodně asijských filmů. Víte, já dabují převážně vrahy, pedofily, úchyly, gaye, magory a blázny. Takže někteří z nich se určitě objevili i v asijských filmech. Charakterních rolí nebo milých tatínků bylo pomálu. Teď už začínám dabovat i staré dědky. Poslední roky miluju Gargamela ve Šmoulech. Toho si užívám.
Žijete v Holešovicích v mezonetovém bytě. Nevadí vám, že pro každou zapomenutou věc musíte dupat po schodech?
Vůbec ne. Jsem šťastný, že máme mezonetový byt. Byl to můj sen od mládí. Žijeme v něm dvacet sedm let a doufám, že tam budeme napořád. A ty schody? Zatím ok. Chůze po schodech prý zpevňuje zadek. Tak alespoň nemusím do fitka, to nesnáším. Po schodech chodím i v domě. Bydlíme až nahoře, je to šest pater. A až to nepůjde, budu jezdit výtahem a schody doma vyměním taky za výtah. Existují takové úzké a malé domácí minivýtahy. Nezaberou moc místa. Jen nesmí při jízdě vypnout proud, to bych se zbláznil. Mám klaustrofobii (úsměv).
Proč jste si za svůj domov vybral právě tuhle čtvrť a co se vám v ní (ne)líbí?
Souvisí to právě s tím mezonetem. Vyskočil na mě inzerát, že se v Holešovicích ve starém činžáku staví nové půdní byty. Když jsem zjistil, že některé budou mít i schody, neváhal jsem. Za tu dobu se Holešovice změnily k nepoznání. Miluju to tu čím dál víc. Máme terasu s výhledem na Vltavu a do zeleného protějšího kopce. Takový malý dvorek na střeše. Ta řeka pár metrů před barákem je k nezaplacení. Nádherné místo pro život. Kousek do centra, a přitom klid a pohoda. Stranou od městského ruchu, trochu jako na vsi. V tom nejlepším slova smyslu. Troja nadosah, tam jezdím na bruslích. Je tam stezka kolem Vltavy. Pět minut od domu a hned mám pocit, že jsem na dovolené. Miluju Stromovku, ZOO, holešovickou tržnici. Je to tu fakt skvělé! A o tom, co se mi nelíbí, mluvit nebudu. Rád se koukám na svět z té hezčí strany!
