Jak se vám ve Zlíně hraje?
Na tomto velkém jevišti už léta hraju pro nejempatičtější publikum. Přestože je to z Prahy tak daleko, když bych si měl vybrat, jestli budu jezdit do Kolína, nebo do Zlína, tak budu vždycky tady. Teprve zde vždy poznám správné reakce na hru, kterou hraji. Je to fascinující hrát pro tolik lidí, kteří s vámi jdou tři a půl hodiny a ještě jsou na konci schopni tleskat třeba deset minut.
Při děkovačce jste promluvil k divákům, což nebývá příliš obvyklé…
Svým způsobem je to šmíra, když se herec najednou oprostí od své role a začne na jevišti mluvit sám za sebe. Nemyslím si, že by to člověk měl dělat běžně. Při poslední děkovačce mně to ale v pondělí napadlo. Člověk v mým věku si už víc váží toho, když přijde tolik lidí, že může vůbec hrát divadlo, že to při mém zdraví vydrží. Jsem rád, že to diváci vzali tak, jak jsem to myslel. Nebyla v tom špetka ironie. Všem jim děkuji.
Proč jste přijal roli patrona festivalu?
Jak už jsem řekl, protože sem prostě jezdím rád. Vždycky je tu plno. Diváci mě i soubor, se kterým hraju, vždy odmění dlouhotrvajícím potleskem. Nebyl proto důvod nabídku nepřijmout. Naopak mně to dělá radost, že jsem něčeho takového spolu účasten.
V čem vidíte smysl a přínos podobných česko-slovenských festivalů?
Rozhodně v tom, že se ti lidé střetnou, proto se to tak i jmenuje. A že během jednoho týdne mohou lidé ze Zlína a okolí vidět věci, za kterýma by museli jet stovky kilometrů. To je rozhodně přínosem.
Měl jste zajímavým postřeh na finanční situaci, co se kultury týká..
Peněz na věci, které mají smysl, je minimum a na věci, který v podstatě smysl nemají, je dost. To je asi vše, co bych k tomu řekl.
Za roli Mefista jste chválený po celé republice. Jak to vnímáte?
Už jsem řekl, že tady obzvlášť dobře. Proto jsem si dovolil tu okázalost, že jsem na konci představení divákům poděkoval, což se normálně nedělá. Ať mi to tedy hereckej pán bůh promine, že jsem něco takovýho proved. Já jsem to ale v tom okamžiku cítil velmi intenzivně. Jsem rád, že ve svým věku, teď mi bude za pár dní pětačtyřicet, mám tu možnost na takových velkých věcech pracovat, učit se a mít tu možnost jezdit po republice a hrát ji i v Praze pro plná divadla. To mi pak dává smysl, proč žiju, pracuju, proč něco takového dělám, proč se pak někdy tak strašně trápím. Ten potlesk člověka nabije na několik tejdnů dopředu.
Kdybyste měl tu možnost, koho byste na své místo do Zlína příští rok nominoval?
Rozhodně by to měl být někdo, kdo ten rok udělal něco, co stojí zato. Jak vím, všechno jsou to vždy dramaturgický počiny, nebo věci, který jsou jen rok starý. Rozhodně by to proto měl být někdo, kdo ten rok, nebo sezonu, udělá něco, co bude stát zato, aby tady v tom vašem velkým divadle mohl hrát. Nevím, kdo to bude a těch lidí, který by se mně líbili, je tolik, že bych možná na někoho zapomněl a to by mě mrzelo. Může to být kdokoliv, kdo má rád divadlo. A nemusí to být pražskej herec.
Dokážete si představit, že vám bude ve zlínském divadle nabídnuta role, a že ji přijmete?
Dokážu si to představit, ale museli bychom se domluvit hodně dopředu. Třeba rok, dva. Přestože mám svým způsobem práce dost, tak není natolik dobře placená, abych si mohl dovolit na dva a půl měsíce odjet z Prahy a všechno nechat bejt. Zkoušet tady a plně se věnovat tomu, co chci. Takže kdybych byl osloven, a nezatracuji to, rád bych tady pracoval. Museli bychom se ale technicky domluvit, jak bych to dělal, abych v Praze dostál všem svým závazkům. Postaral se o rodinu, sám sebe, o to, co je důležitý a zároveň tady pracoval. Samozřejmě by nemělo smysl sem přijet s vyplazeným jazykem, rychle něco nazkoušet a jet rychle zase zpátky.
Máte ještě nějakou vysněnou roli?
Nemám. Víte, já mám zatím v životě obrovské štěstí. Hraju samý pěkný role. Už jsem hrál z klasického repertoáru snad všechno, co si člověk může v mým věku pomyslet.
Ve Zlíně nejste poprvé. Máte během svých návštěv čas se podívat i do města? Zaujalo vás tady něco?
V podstatě dojdu před představením, nebo spíše po představení, do Potrefené husy (restaurace pár desítek metrů od divadla, pozn. autora.). To je nejdál, kam jsem se tady zatím dostal.
Pokud byste přijal nějakou hostující roli ve zlínském divadle, nebál byste se zdejší slivovice?
Bál, ale ono vás to třetí den přestane bavit, takže pak začnete jenom pracovat a přestanete chlastat. Když je tady člověk jen jeden den, má pocit, že musí všechno stihnout. Proto mám dnes po včerejšku mozek na kaši. Kdybych ale pracoval, tak to s pitím moc neslučuju. Nerad pracuji společně s alkoholem. Ono to pak nevede k ničemu smysluplnému.
Jak už jste se zmínil, slavíte třetího června pětačtyřicáté narozeniny. Chystáte nějakou oslavu těchto polokulatin?
Ani ne. Ten den jsem ale odmítl hrát. Nevím, jestli to teď nebude znít nafoukaně, ale prostě jsem řekl, že ten den hrát nebudu. Jestli budu s rodinou, jestli se mnou budou moje holky, jestli se mnou vůbec někdo bude chtít být, tak to nevím. Ještě nevím, kde ten den budu. Možná pojedu do přírody na svůj baráček z Prahou. Vůbec netuším. Poslední velkou okázalou oslavu jsem dělal, když mi bylo čtyřicet, tak asi počkám na tu padesátku. Teď nemám zatím co slavit.
Blíží se prázdniny, kam se chystáte?
Polovinu prázdnin budu pracovat, protože musím a zároveň i chci. Mám jednadvacetiletou a čtrnáctiletou dceru. Ty jsem uprosil, aby se mnou pak jely na čtrnáct dnů do Itálie. Neřeknu vám kam. Já se tam budu týden potápět a týden budu s nimi.
