Divadlo Bez zábradlí aktuálně uvádí hru Bavič, ve které hrajete hlavní roli. Nedá mi to proto se na úvod našeho rozhovoru zeptat, zda máte i v soukromí smysl pro humor?
Určitě ano a bylo to pro mne i jedno z důležitých kritérií při výběru životních partnerek. Bylo mi jedno, jestli měly prsa jedničky nebo pětky, ale správný politický názor a smysl pro humor mít musely! Smysl pro humor je totiž známka určité inteligence, a proto nemám v oblibě lidi, kteří ho postrádají.
O čem je hra Bavič?
Není to zcela komedie, i když pojednává o populárním komikovi, kterého představuju já. Potká se s dvojicí bulvárních novinářů (Dana Morávková a Jan Řezníček), kteří z něho chtějí pomocí lsti vylákat materiál pro sólokapra. Hra je plná vtipných dialogů, ale také se dotýká otázek etiky, vykořisťování a osobní zodpovědnosti.
Když zůstaneme ještě u humoru, trousíte rád ironické poznámky, nebo raději vymýšlíte kanadské žertíky?
Oboje, ale nejsem velkým vyznavačem nekorektního humoru jako někteří moji kolegové. Ti občas žertují tak, že je někteří diváci nepochopí.
Ale anekdoty určitě rád máte…
Jistě, protože rád vyprávím vtipy, znám jich několik tisícovek. Už ve věku šesti let jsem nazpaměť vyprávěl celé desky Spejbla a Hurvínka nebo Jiřinou Bohdalovou namluvené Křemílka a Vochomůrku. Od základní školy mne bavily humorné historky a vtipy, a jakmile někdo nějaký řekl, zapamatoval jsem si ho. Jsem je schopen chrlit na jakékoliv téma.
Vzpomenete si váš nejlepší žertík?
Jeden z nejdrsnějších se mi na apríla povedl v angažmá v Hradci Králové asi před dvaceti lety. Divadelní osvětlovač si vysnil auto, mající speciální motor, výkon, kola a nevím co ještě. A skutečně ho našel v Německu. Dal za něj všechny úspory, dovezl si ho domů, a než ho stačil přihlásit a pojistit, ukradli mu ho. Byl z toho samozřejmě naprosto zdrcený. Asi po týdnu jsem mu prvního dubna zavolal z divadelního telefonu a pozměněným hlasem se představil jako policejní kapitán Petrnoušek z Ústí nad Labem s tím, že jsme jeho vozidlo našli. Mafiánská banda ho chtěla odvézt do Polska, auto je celé přestříkané, ale stojí teď na odstavném parkovišti. Takže ať nelení a s patřičnými doklady si pro vůz přijede. Osvětlovač Milan se málem zbláznil radostí, běhal po celém divadle a každému, od ředitelky po uklízečku, vyprávěl, že mu našli auto. Nakonec potkal mne. Celé mi to odvyprávěl a já se ho nakonec s klidem zeptal, zda se onen kapitán nejmenoval Petrnoušek? Ztuhnul, a když mu to tak po třech vteřinách došlo, ukázal na mě prstem a řekl: Tak tebe, kamaráde, tebe jsem teď vyklíroval! Neexistuješ! A dva roky se mnou v divadle nepromluvil ani slovo.
Jste na volné noze. Na kterých scénách vás Pražané mohou vidět?
Ve zmíněném Divadle Bez zábradlí a v komorním divadle Kalich ve dvou komediích Úhlavní přátelé a Čas pod psa. Od září tu budu zkoušet na dlouhou dobu poslední věc, protože co nevidět přijde na svět můj druhý syn a já nechci šidit rodinu. Hra se jmenuje Což takhle dát si chobotnici a bude mít premiéru koncem října.
Už máte pro syna vybrané jméno?
Máme, bude to Eliáš. Z předchozího manželství mám už dospělé děti, syna Jonáše a dceru Agátu.
Po narození Eliáše utlumíte i televizní natáčení?
To ještě uvidím, ale určitě chci pokračovat v natáčení soutěžního pořadu pro ČT D. Jmenuje se Už tam budem a soutěží v něm týmy žáků ve vědě a technice. S kolegou ho moderuji už devátým rokem, natáčí se v Olomouci, a když tam přijedu, ani nemám pocit, že jsem v práci. Už jsme za ty roky jedna velká rodina.
Jednu z větších rolí jste si zahrál ve filmu Štěstí je krásná věc. Pojednával o páru, který vyhrál desítky milionů korun. Také v soukromí sázíte?
Kdysi ano, teď už ne. Nikdy jsem hazardu nepropadl. Byl jsem spíše šetřílek, šel jsem si zahrát ruletu nebo automaty s tím, že protočím stovku, a i kdybych vyhrál jen dvacku, jdu domů. I tak jsem byl spokojený, protože za dvacku bylo kafe. Takže jsem si v zimě poseděl v teple a ještě jsem dostal zadarmo kávu. Nebyl jsem jako ostatní hráči, kteří prohráli tisíce korun a nakonec neměli ani na to kafe.
Co vy a sport?
Nikdy jsem závodně nesportoval, protože jsem v rodině neměl vzor, nikdo mne k tomu nevedl. Hrál jsem na klavír a pozoun, zpíval, tancoval. Teprve později jsem přišel na chuť stolnímu tenisu a badmintonu, odehrál jsem si také pár fotbalových zápasů za tým osobností Real Top Praha, ale po operaci kolene jsem toho musel nechat. Koleno se zahojilo, takže teď se chci vrhnout na tenis. A za sport lze považovat i mojí účast v automobilových soutěžích. Jezdil jsem závody do vrchu, slalomovou i klasickou rallye, někdy jako navigátor, jindy jako řidič. Doma jsem měl asi 12 pohárů, ale postupně je rozdávám nebo dávám do soutěží. S auty jsem po operaci ledviny skončil.
,,S kamarádem říkáme darované ledvině Jitka“
Svojí ledvinu jste věnoval kamarádovi. Omezilo vás to tedy v soukromém životě?
Neomezilo, jen mi lékaři doporučili, abych nekouřil, nepřeháněl to s tvrdým alkoholem, ale nemám nic zakázaného. Pro klid duše jsem vypustil automobilové závody a na lyžích jezdím opatrně. Nic mne nebolí a necítím žádné omezení. Trochu jsem teď přibral a vím, že by bylo dobré zhubnout, i kvůli ledvině, zvedl se mi krevní tlak. Ten často souvisí s ledvinami, což lidé moc nevědí. Vysoký tlak může být známkou špatné funkce ledvin. Já to takhle nemám, ale souvisí to.
Slavíte s kamarádem datum operace jako jeho druhé narozeniny?
Neslavíme, vídáme se a voláme si během roku, byl i na mojí svatbě. Jen v den výročí operace mi vždy zavolá a řekne: „Nazdar Karlíčku, volám ti, chci ti říct, že já i Jitka jsme v pořádku.“ Jitka říkáme darované ledvině.
Proč právě Jitka?
Po operaci, kdy jsme každý byli na svých pokojích, mi napsal, že bychom jí měli nějak pojmenovat. Já jí měl pojmenovanou Holka, kamarádovi se líbilo jméno Jitka.
Ve které části Prahy bydlíte?
Bydlíme v Ďáblicích, které jsem dříve moc neznal, protože moje předchozí bydliště byly spíše v centru – Vinohrady, Žižkov, Vyšehrad či Strašnice. Ale naskytla se nám výhodná možnost dlouhodobého pronájmu bytu v domě se zahradou a už bychom neměnili. Je to život jak na vesnici, a přitom do centra MHD kousek. Také tu fungují jiné vztahy. Na Vinohradech jsem ani po několika letech neznal svoje sousedy, tady je známe dobře. Dostáváme od nich vajíčka či vlašské ořechy, já jim zase dávám volňásky do divadla. Je nám tu fajn, i našemu psovi, se kterým můžeme chodit na procházky do přírody.
Co vás ve volném čase baví?
Jakákoliv činnost s mojí ženou. Je jedno, zda sedíme u televize nebo jdeme do divadla, na módní přehlídku, na večeři, k někomu na návštěvu. Jsme rádi, když můžeme být spolu. Máme rádi výlety a oba jsme milovníci moře a slunce. Celý rok se těšíme a plánujeme, kam pojedeme na dovolenou, což letos kvůli porodu nepůjde. Moc nás baví gastronomie, rádi sledujeme pořady o vaření a já se i rád ke sporáku postavím.
Ve vašem e-mailu máte zajímavý podpis – Sex a mír! Jak vás to napadlo?
Asi před 25 lety jsem po dlouhé době s partou kamarádů sjížděl Sázavu. A hrozně mě unavovalo neustále se opakující Ahoj! Nikdy jsem neuznával stádnost či uniformitu, to Ahoj mi nešlo přes uši. Až to dospělo do bodu, že jsme jeli kolem chatky, u které se na louce slunila sexy paní v plavkách. Zakřičela ahoj a já spontánně Sex a mír! Všichni strnuli, co odpoví, a ona zahlaholila: „Jó, to je taky dobrý!“ A už mi to zůstalo, měl jsem tohle napsané i na motorce. A když jsem si kdysi dávno zakládal soukromý e-mail, někomu jsem se takhle podepsal, a už jsem to tam zakódoval. Lidé mne tak znají a musím říci, že to vlastně není špatně, přestože občas píšu oficiální e-maily nebo váženým osobám, kterým vykám. Povolí to stavidla a musím říci, že obzvlášť ženy jsou pak v odpovědích veselejší (smích).
Sledujete politiku?
Ano, a jsem teď velmi spokojený. Už jsem propadal depresi z toho, koho si tady několik let volíme, komu jsme uvěřili a jaké hodnoty byly důležité. Pro mne bylo naprosto nepřijatelné, že jsme měli ve vládě nebo v parlamentu komunisty. Styděl jsem se za prezidenta, který mluvil sprostě, a tak dále, těch věcí bylo hodně. Jsem rád, jak dopadly všechny volby – parlamentní, senátní i prezidentské. Jsem havlovec, volil jsem Starosty a nemám pochopení pro někoho, kdo aktivně spolupracoval s StB. A také jsem měl velkou radost z volby nového prezidenta.
Takže politika je pro vás důležitá věc?
Samozřejmě. A co nechápu a přijde mi líto, že se v tuzemských podmínkách má za to, že slovo politika je sprosté slovo. Jsme velcí specialisté všechno shazovat a generalizovat, ale nikomu nedochází, že bez politiky by nic nebylo. Nebylo by nic dané, nefungovaly by třeba semafory nebo nemocnice. Celý stát existuje na základě politiky. Některým lidem tohle snad nedochází a jsou schopni šmahem říkat krátkozraké věty typu, že politika je svinstvo a je tam každý zloděj. Asi netuší, že bez ní už se mnoho set let neobejdeme, všechno, co se děje, je přece výsledek politiky. Nebo lidé nechodí k volbám, což nechápu. Můžu to respektovat, ale pak si dotyční nemohou stěžovat.
Co by vás do konce roku potěšilo?
Na prvním místě bezproblémový porod mojí ženy. Také bych si přál, aby nezvítězil populismus z Václaváku a nepadla vláda, která určitě není dokonalá, ale jsem za ní vděčný. Jinak se ženeme do černého scénáře, že napovrch vyplave další estébák, který si udělá kampaň na tom, že nám všem pomůže a bude nás zase okrádat. A přeji si, aby se v Rusku nezbláznili pohlaváři a nerozjeli globální konflikt. Na Ukrajině pořád umírají lidé, a proto je mi smutno z toho, když někdo říká, že už je unavený z války, že bylo moc Ukrajiny a že máme svoje problémy. Ale my nemáme žádné problémy, Ukrajinci mají problémy. A i kdyby válka trvala třicet let, tak třicet let je naší povinností Ukrajině pomáhat. Někteří lidé jsou sobečtí, chvilku pomáhají a pak si na válku zvyknou. Jako kdyby si dalo zvyknout na zabíjení lidí. Sex a mír je prima, ale teď bych si přál zdravého syna a mír.
