Narodila jste se, paní Lazarová, ve druhém největším bulharském městě, v Plovdivu. Ale už dlouhá léta žijete a tvoříte v Česku. Co vás přivedlo právě k nám, do Prahy?
Ano, moje rodné město Plovdiv je druhým největším bulharským městem a městem tisíciletých dějin. Projít se Plovdivem je něco jako projít se dějinami. Je starší než Řím i Atény a má tu čest být pátým nejstarším městem s kontinuálním osídlením na světě a prvním v Evropě. Archeologické výzkumy odhalily pozůstatky bývalých veřejných budov: velkého fóra, římského stadionu, krásného amfiteátru, pohanských chrámů, termálních lázní, akvaduktů i aristokratických domů.
V září 2014 bylo Plovdiv vybráno jako hlavní město evropské kultury pro rok 2019.
Do Prahy jsem přijela v roce 1985 studovat. Jeden můj kamarád si tenkrát dělal legraci: Plovdiv-Praha, dvě P, to je dobře, budeš jako doma. A tak se starodávná Praha stála mým novým domovem.
Jaký kulturní rozdíl mezi Bulharskem a Českem Vás na začátku nejvíce překvapil? A z jakého naopak čerpáte dodnes?
Když se ocitnete v jiné zemi, máte tendenci srovnávat a určitě jsem i byla něčím novým překvapená. Řekla bych, že na začátku to byly věci obecně veřejné: například perfektně fungující veřejná doprava, kultura ve spravování soukromého a veřejného majetku, kultura společenských vztahů. Na Balkáně, konkrétně v Bulharsku, nabývá pořádkumilovnost dost často improvizátorsko-bohémský charakter. Samozřejmě vnímala jsem přenádhernou zdejší architekturu, jejíž krása u nás je jiného typu.
Časem jsem pochopila, že přes všechny kulturní a společenské rozdíly, mají naše národy mnoho společného. Pojmenovala bych tři věci: dějinná touha po svobodě, otevřená zvědavost myslí a úcta k vzdělání.
V Praze jste vystudovala na FAMU filmovou a střihovou skladbu. Jaké osobnosti Vás na škole nejvíce ovlivnily? A jaké znalosti ze školy využíváte ve své tvorbě dodnes?
Studium na katedře střihové televizní a filmové skladby na FAMU, bylo pro mě zásadní pro moji profesní dráhu. Měla jsem skvělé pedagogy, ale kdo z nich mě ovlivnil nejvíce, to byl pan profesor Josef Valušiak. Dokázal předat skvěle nejen „řemeslné“ střihové dovednosti, ale vedl nás k tomu nejcennějšímu – porozumět dramaturgií filmu, vnímat jeho strukturu a poetiku. O významu dramaturgie divadelní jsem leccos věděla i od svého otce – dramaturga. Byl dramaturgem v plovdivském divadle, což je druhá scéna Národního divadla v Bulharsku. Zkušenosti jsem získala i na Divadelní konzervatoři v Plovdivu. Musím říct, ale že jsem nikdy netoužila po tom být režisérkou. K režii mě nepřivedl ani sen z dětství. Možná náhoda, pokud náhody existuji. Až, když jsem si, shodou okolnosti, k režií „přičichla“, jsem pochopila, že se v této své pozici můžu co nejlépe vyjádřit a cítít se svobodně.
Která pražská místa jste měla ráda v té době a která dnes?
Za ta léta mám Prahu nachozenou, ale pořád ji nemám okoukanou. Pokaždé ji objevuji a nacházím na jejím půvabu něco nového. Tenkrát i dnes se ráda procházím Starým Městem, Malou Stranou, Grébovkou, Petřínem, Vyšehradem… To, co na Praze obdivuji nejvíce je její ojedinělá atmosféra a dějinná vrstevnatost. Dovolím si říct, že je Praha jedno z nejkrásnějších měst, ne-li nejkrásnější v Evropě.
Nyní bydlíte v Horních Počernicích. Čím Vás tato lokalita okouzlila?
Horní Počernice mě okouzlily svou divadelní kulturou. Tady snad každý hrál nebo hraje divadlo. Tradice ochotnických souborů pro děti a dospělé je veliká. A Přírodní divadlo Dády Stoklasy je jeden malý skvost. Jak víme, v Horních Počernicích se v roce 1975 odehrála i světová premiéra Žebrácké opery Václava Havla. Proběhla v sále místního hostince a podařilo se ji utajit i před státní bezpečností.
Co se Vám na Praze líbí a co naopak nelíbí? Co by si Praha mohla vzít od Plovdivu?
Praha a Plovdiv mají mnoho společného: mají podobné malebné rozložení na kopcích, staré čtvrtě splývají s novými a vytváří pocit historické útulnosti. Obě jsou zdrojem původních archeologických artefaktů z nejstarších dob lidstva. A také jsou to města multikulturní. Jsou proto turisty velmi vyhledávanými. A v tom je možná kámen úrazu: aby si takové starobylé město každý skutečně procítil, je potřeba ho vnímat v jeho přirozeném rytmu života. A to je s turistickým ruchem neslučitelné.
Je něco, co Vám tady z Bulharska chybí? Ať už v kultuře, jídle, nebo mentalitě.
To, co mi skutečně z Bulharska chybí je častější setkávání se s mými blízkými a s přáteli. A také příroda: moře a přenádherné hory.
Tvoříte dokumenty, především pro Českou televizi. Například pro cyklus Příběhy slavných nebo Neobyčejné životy. Na jakou osobnost nejraději vzpomínáte?
Musím říct, že moc ráda vzpomínám na všechny osobnosti, o kterých tyto dokumenty pojednávaly: na Angela Michajlova, Václava Vosku, Františka Nepila, Karolinu Slunečkovou, Janu Dítětovou, Oldřicha Lipského, Raula Schránila, Vilmu Cibulkovou, Ladislava Mrkvičku, ale také na osobnosti další, které se těch dokumentů zúčastnili: Hanu Maciuchovou, Jiřinu Jiráskovou, Věru Galatíkovou, Gabrielu Vránovou a mnoho dalších. Ale jestli mám z té plejády někoho vyzvednout, tak by to byl herec Ladislav Mrkvička, pro jeho nevšední a poctivý přístup k životu a profesi.
Natočila jste také dokumenty vztahující se k Bulharsku, například Rodopská magie, Jedna bulharská diagnóza nebo Já, Lactobacillus. Čím si myslíte, že mohou tato témata české diváky oslovit?
Ano, byly to moje autorské projekty. Ony se opravdu vztahují k Bulharsku, ale jsou ve své podstatě nad národnostní. Trilogie Rodopská magie nahlíží do nitra člověka, který hledá svůj „imaginární” domov ve světě, aby nakonec pochopil, že je sám sobě domovem nejvzácnějším. Jedna bulharská diagnóza mapuje nové trendy a nový životný styl, které zavládly bulharskou společností po pádu režimu v roce 1989, ale v podstatě podobné procesy „bolestných proměn” se dají pozorovat ve všech postsocialistických zemích. Já, Lactobacillus je film o jedné malé, ale velmi užitečné pro život člověka, bakterii, a to kdekoliv na světě.
Chtěla jste někdy natočit hraný celovečerní film?
Nebráním se tomu. Pokud k tomu dojde, tak to bude v tom daném momentu ta správná volba. Vždy jsem tíhla k větší autenticitě a moje představa hraného filmu bude určitě tím ovlivněná. Ne náhodou mám ráda filmy z doby italského „neorealismu”.
Jaká témata Vás nejvíce oslovují a jaká plánujete do budoucna natočit?
Vždy mě oslovovaly lidské osudy čili zkušenosti lidí, které by nám pomohly žít lépe svůj vlastní život. Také reflektuji na otázky související s přírodou, kterou součástí jako lidé jsme, ale dost často na ten fakt zapomínáme.
,,Vždy mě oslovovaly lidské osudy čili zkušenosti lidí, které by nám pomohly žít lépe svůj vlastní život.“
V roce 2003 jste, spolu se svým manželem Alanem, založila vlastní filmovou, televizní a divadelní společnost Golden Archer Productions, ve které vznikly velmi oceňovaná divadelní představení (Druhá smrt Johanky z Arku, Svatoušek, Ucho nebo Dva na houpačce). V čem je pro Vás ten největší rozdíl mezi režií na jevišti a před kamerou?
Golden Archer Productions byla původně založená jako filmová společnost. S mým manželem Allanem Lazarovem, který je filmovým střihačem a režisérem, jsme vyrobili v ní řada filmů. Ale v roce 2013 se naše společnost otevřela i divadlu. První představení, které vzniklo bylo Druhá smrt Johanky z Arku od světoznámého bulharského dramatika Stefana Caneva. Obsazení bylo přímo hvězdné: Vilma Cibulková, Ladislav Mrkvička, Stanislav Lehký. Na mezinárodní soutěže Scéna na křižovatce v Plovdivu jsem dostala ocenění za divadelní režii. V roce 2015 měla premiéru další inscenace Svatoušek od rakouského autora Norberta Silberbauera. Hlavní postavu úspěšně ztvárnil herec z Činoherního klubu v Praze Otmar Brancuzský. A v roce 2019 jsem realizovala i původní americkou hru Dva na houpačce od Williama Gibsona, kde v hlavních rolích vystoupili Jitka Osička a Jan Horák. Autorskou hudbu pro tuto inscenaci složil Felix Slováček.
Divadelní inscenace Ucho od Lenky Procházkové nevznikla v naši divadelní společnosti, bylo mi akorát pověřeno její režijní zpracování. Nezapomenutelné postavy z ponuré doby „normalizace” vytvořili Andrea Jeřábková a Marián Škorvaga.
Samozřejmě rozdílů v režijní práci na jevišti a před kamerou je hodně. Ale to podstatné je to, že v divadle dílo vzniká opět každým představením, ve filmu jednou a provždy.
Když režírujete divadelní představení, co Vás nejvíc fascinuje – práce s herci, kontakt s živým publikem, nebo hledání tématu?
V divadelní práci mě fascinuje ze všeho nejvíce proces tvoření čili nazkoušení hry. Mám ráda práci s herci, a hlavně tu vzájemnou inspiraci. Něco podobného se odehrává se zasetým semínkem: dalších X dnů ho opečováváte, pozorujete jeho růst a podobu, až dozraje…
Zažila jste někdy během natáčení nebo divadelních zkoušek moment, který Vás dojal nebo rozesmál natolik, že na něj nikdy nezapomenete?
Těch momentů je vice. Ten z filmování je tak trochu „zázračný”. Byly jsme na chalupě spisovatele Františka Nepila a měl se točit složitější záběr z jeřábu. Potřebovali jsme dobré počasí, ale bohužel hustě chumelilo. Kolegové z jeřábu moc šancí tomu záběru nedávali. A najednou se mraky roztáhly, vylezlo sluníčko a my stihli udělat několik krásných záběrů. Akorát jsme skončili, zatáhlo se a opět chumelilo.
Druhý zážitek, divadelní, způsobil náhlý výpadek světla na jevišti. Duchapřítomnost herců je zachránila. Odehráli tři minuty s baterkami v ruce, které měly jako rekvizitu. Nikdo nic nepoznal a já dokonce sklidila pochvalu za zajímavý režijní záměr.
Jste, paní Lazarová, velmi vytížená žena. Jak odpočíváte a dobíjíte baterky?
Já jsem nejraději v přírodě. Tam si dobíjím své baterky. A taky ráda poslouchám klasickou hudbu.
Co byste poradila mladým lidem, kteří sní o režii, ale nevědí, kde a jak začít?
Radit se nedá. Režie je komplexní povolání, zahrnuje všechny ostatní umělecké profese. Možná ale přece jen něco doporučím – zaměřit se na lidské vztahy, studovat je, rozebírat je a vnímat je v jejich pestrosti.
Děkuji Vám za rozhovor.
