Jste, paní Piussi, známá svou odvahou, schopností otevírat složitá témata a vytvářet angažované dokumenty. Chtěla jste vždy natáčet dokumentární filmy více než hrané?
Asi je jedno, jestli to, co cítíte a chcete vyjádřit filmově, řeknete dokumentárně, nebo hraným filmem. Když jsem začala studovat dokument, tak se právě přecházelo na digitální kamery. Svoboda je, když můžete natočit film skoro zadarmo.
Jak vybíráte témata, kterým se chcete věnovat? Je to intuice, reakce na aktuální dění, nebo něco jiného?
Zajímám se o svět kolem sebe, témata ke mně přicházejí sama. Tak je to i s lidmi. Bohužel, ne vždy všechno, co mě nadchne a rozhodnu se to natočit, se natočit dá. Lidé se stále více bojí něco říct, hlavně ti, kdo jsou právě ve funkcích.
Myslíte si, že dokumentární film má sílu měnit společnost? Viděla jste konkrétní dopady svých filmů?
Mělo by to tak být i s filmy i s novinovými články, že se snaží iniciovat změnu společnosti k lepšímu. Myslím si, že pouze kritická analýza a potom polemika o problémech nás může posouvat dál, dělat svět lepším.
,,Pokud kdysi diskriminoval soudní systém člověka kvůli politickým názorům, nyní jste diskriminován kvůli penězům.“
Často se věnujete kontroverzním a citlivým tématům. Jak reaguje veřejnost nebo instituce, které ve filmech kritizujete?
Za film Nemoc tretej moci jsem byla trestně stíhána, několik let se mi táhl i soud. Není to příjemné, ale zatím to vždy dopadlo dobře. Ty mé poslední kritické dokumenty, i ty, které jsme dělali spolu s Vítem Janečkem, odmítla odvysílat televize, nebo je nevybrali na festival, ani na ten lidskoprávní, který se tváří jako otevřený a kritický. Kriticky reflektovat můžete, když se to týká problémů v Africe, když je problém s místním oligarchou, festivalový divák by to nepochopil. Po filmu Ukradnutý štát jsem byla chvíli za dezoláta, protože jsem dala ve filmu prostor bývalým agentům tajné služby a film mluví i o tom, jak novináři dostávají informace od tajných služeb. Myslím, že dělat kritický dokument znamená být neoblíbený a když vás mají rádi, tak se musíte ptát, jestli jste něco neudělala špatně.

Jak jste teď zmínila po natočení filmu Nemoc tretej moci v roce 2011 Vám hrozilo až dva roky vězení, neboť jste čelila žalobě o porušení důvěrnosti ústního projevu. Jak tato kauza nakonec skončila konkrétně?
V podstatě mě zachránilo to, že se o tom psalo a zastal se mě tehdejší ministr Schwarzenberg a další. Generální prokurátor pak stáhl žalobu.
Po této nepříjemné skutečnosti jste se přestěhovala z Bratislavy do Prahy. V jaké její městské části jste bydlela a co se Vám na ní líbilo.
Do Prahy jsem se přestěhovala ne kvůli svým problémům na Slovensku, ale proto, že jsem se zamilovala do Víta Janečka a narodilo se nám dítě. Proto žiji v Praze. Ale stále jezdím na Slovensko, natáčím slovenské filmy. Mám to tam ráda, jsem z Bratislavy, ze Starého města a Dunaj mi chybí.
Co se Vám na Praze, po těchto 14 letech, líbí nyní, a naopak co se vám nelíbí? Je něco, čím by se Praha mohla inspirovat od Bratislavy?
Bratislava je jiná než Slovensko, blízko je Vídeň, Budapešť, je tam krásná příroda, v dunajských ramenech se můžete koupat. To mi v Praze v těch horkých měsících strašně chybí. Myslím, že člověk se dobře cítí tam, kde má práci a přátele. Mně se stalo, že mám po těch letech už více přátel v Praze než v Bratislavě.
Co byste ráda vzkázala pražským politikům?
Nebojte se inspirovat městy, kde se více jezdí na kole, elektrokola už překonají i kopce. Nebojte se zrušit koloběžky, které ohrožují lidi na chodníku. Nepodlézejte turismu – když se rozvine to autentické místní, i turisté si to najdou a ocení více.
Vaše filmy často zahrnují i velmi osobní příběhy lidí. Jak si získáváte jejich důvěru?
Mám lidi ráda, zajímám se o jejich příběhy, když si s někým vybuduji vztah, není to jen kvůli filmu, přátelství trvá i po filmu. Miluji na dokumentech živost, autentičnost, proto se snažím zachytávat situace tak, jak přicházejí. Dokumenty nerežíruji, možná občas jen vyprovokuji nějakou situaci, nevěřím inscenované realitě. Vždy je to cítit a vidět. Prošla jsem si tou zkušeností a už to nedělám.
Když stříháte své filmy, jak určujete, co je klíčové pro příběh a co už ne?
Dokumentární film nesmí být nudný. To je zásada číslo jedna. Když vyprávíte o složitém tématu, např. jako justice, soudy, musí tomu rozumět i divák, který nemá právnické vzdělání. To je to nejtěžší. Poutavě vyprávět o složitých tématech. Všechno, co je navíc, musí jít pryč. Je to dlouhý proces hledání a cizelování, aby si to všechno sedlo a film měl lehkost.
Kdo nebo co Vás nejvíce inspiruje při tvorbě? Máte své vzory mezi dokumentaristy?
Karel Vachek, bohužel zemřel, ale jsou tu jeho filmy i obrazy.

Máte pár dní před českou a slovenskou premiérou Vaší filmové novinky s názvem Pachová stropa. Tento Váš dokument sleduje osudy lidí, kteří usilují o obnovu nespravedlivého soudního řízení, a v návaznosti na to se ptá, zda je metoda spočívající v prokázání přítomnosti člověka na místě činu na základě psem rozpoznaného pachu skutečně nestranná či jak je možné, že pachová stopa mnohdy stačí jako jediný důkaz k odsouzení podezřelých, přestože je zpochybňována vědci. Jaký byste chtěla, aby měl tento dokument dopad a jaký myslíte, že bude ve skutečnosti mít?
Přála bych si, abychom vytvořili tlak na opětovné otevření a projednání případů, kde byla použita pachová stopa jako hlavní důkaz. Určitě by se měla pachová stopa zrušit jako důkaz a používat by se měla tak, jako v jiných civilizovaných zemích – jen jako kriminalisticko-pátrací metoda. Ještě větší problém je, že soudy i v úplně zjevných případech odmítají obnovu řízení, a tedy přezkoumání problematických, uzavřených případů. Ve věznicích tak možná sedí mnoho nevinných lidí, zatímco viníci běhají na svobodě. Z hlediska statistik tak sice Česká – ale například i Slovenská – republika vypadají jako premianti, důsledky jsou ale tragické. I to je tématem filmu.
Co bylo na tomto dokumentu pro Vás nejtěžší?
Netušila jsem, že ta pravda je tak hrozná, že něco tak obludného může fungovat tak dlouho a systém se může bránit změnám. Nespravedlnost se může stát každému z nás, nám, kteří nemáme miliony na účtech. Poznání, že všichni, kteří špatně dopadli, dopadli špatně hlavně proto, že neměli peníze a nemohli si dovolit zaplatit dobré advokáty. Pokud kdysi diskriminoval soudní systém člověka kvůli politickým názorům, nyní jste diskriminován kvůli penězům.
Víte o zemích, kde se tento institut pachové stopy nevyužívá, případně, jak se řeší jinak?
Pachová identifikace je jako důkaz v trestním řízení ve vyspělých zemích zakázána, používá se pouze v ČR, na Slovensku, v Bulharsku a v Rusku. Všude jinde je to přinejlepším jen pomocný pátrací prostředek.

Jste, paní Piussi, velmi vytížená žena. Jakým způsobem nejraději odpočíváte a „dobíjíte baterky“?
Máme psa, se kterým chodím každé ráno běhat.
Máte už námět na svůj příští dokument? O čem byste ráda v budoucnu natáčela?
Vždy mám rozdělaných více filmů, dokončuji film Hlas lesa o fenoménu divočiny v našem teritoriu, velmi rozpracovaný je film o pitné vodě v dunajské deltě a pracujeme na dalším justičním filmu, který ukazuje z jiného úhlu, než Pachová stopa, jakou roli hrají znalci – případně nekompetentní znalci – v soudních sporech a jejich výsledcích.
Děkuji Vám za rozhovor.