Narodil jste se, pane Vacku, ve Slaném. Kdy jste se dostal do Prahy?
Ve Slaném jsem se sice narodil, ale nikdy jsem tam nežil, maminka měla v porodnici ve Slaném kamarádku z medicíny. Žili jsme na Kladně a do Prahy jsme se odstěhovali, protože moje maminka dostala v Praze práci a k tomu byt. Táta už tehdy pracoval na Bulovce.
Absolvoval jste pražské přírodovědné gymnázium Botičská. Kdy jste se rozhodl, že budete hercem a vydáte se na DAMU?
No, to já pořádně nevím, ale nejspíš to bylo na gymnáziu. Už na základce mi pan učitel Menzinger říkal, že medicínu nikdy dělat nebudu a já mu nevěřil. Na gymnáziu jsem začal chodit do divadelního kroužku a zamiloval jsem se do spolužačky, která divadlem žila. A to nejspíš rozhodlo.
,,Ypsilonka byla totálně rovnostářská. Žádné - jsi kandrdas, převlíkej se na záchodě. Rovnou jsem si tykal s hvězdami typu Kaiser, Lábus, Kořínek, Poloczek, Termerová, Kretschmerová, Synková… Bral jsem to tehdy jako samozřejmost. Až dnes mi dochází, vedle koho jsem celá léta žil.“
Která pražská místa jste měl ve svých studentských letech rád?
Miloval jsem Karlův most, když jsme bydleli v Ďáblicích na sídlišti, chodil jsem do ďáblického lesa, hodně času jsem taky trávil u Palackého mostu na náplavce, protože jsme tam měli loděnici, myslím náš vodácký oddíl Argo. Ale jinak jsem Prahu moc rád neměl a snažil jsem se co nejvíc jezdit ven, do lesa, na vodu, na hory. To, jak je Praha krásná, jsem pochopil až později, když jsem měl s Ypsilonkou možnost cestovat po světě a viděl jsem, jak vypadají jiná města a měl jsem možnost to porovnat.
Po absolvování DAMU jste nastoupil do divadla v Hradci Králové. Jaký byl přechod do pražského Divadla Ypsilon, které má úplně jinou poetiku než klasické činoherní divadlo?
Já z Hradce v podstatě utekl, protože mi to tam tehdy připadalo strašné. To bylo takové mezidobí, kdy už tam přestali dělat slavní režiséři, kteří měli zakázanou Prahu, a ještě to nebylo to dnešní skvělé divadlo. A šok to pro mě nebyl, já měl vždycky radši divadlo alternativní, jiné, než co se nám tehdy servírovalo. Hlavně Ypsilonka byla totálně rovnostářská. Žádné – jsi kandrdas, převlíkej se na záchodě. Rovnou jsem si tykal s hvězdami typu Kaiser, Lábus, Kořínek, Poloczek, Termerová, Kretschmerová, Synková… Bral jsem to tehdy jako samozřejmost. Až dnes mi dochází, vedle koho jsem celá léta žil.
V divadle Ypsilon je prakticky každý člen souboru osobnost, která má mimo divadlo ještě spoustu dalších aktivit. Jak se dá tento soubor „ukočírovat“?
Snadno, protože – aspoň dřív, doba pokročila a je tam spousta mladých nových lidí- jsme si jako lidi výborně rozuměli. A měli jsme takové „spiklenectví“. Ve smyslu, že jsme všichni koukali na svět stejně. A práce nás strašně bavila.
V červnu letošního roku bohužel zemřel šéf a zakladatel divadla Ypsilon Jan Schmid. Jakou jeho životní a režijní radu nejvíce využíváte?
Snažím se koukat na divadlo a na svět jeho očima. Jak on říkal – naivně. Proto v Liberci zůstalo Naivní divadlo. Snažím se dělat představení tak, jak to dělal Honza v době své největší slávy. Jako irskou kávu. Nahoře sladká šlehačka humoru, pod tím černá hořká káva jako závažné téma a úplně dole alkohol smutku. Představení, která jsou plná humoru, že se lidé válí smíchy, ale zároveň jde o vážné téma a někdy vás z toho smutku zamrazí.
Hrál jste v mnoha filmech a seriálech, z nichž musím vyzvednout seriál Ulice na TV Nova, ve kterém hrajete postavu Tomáše Jordána, která je v seriálu už od jeho první sezóny v roce 2005. Jaké to je splynout s postavou po 20 sezón? Dokáže Vás při natáčení tohoto seriálu ještě něco překvapit?
Tak překvapil mě třeba covid. Nebo mě překvapilo, jakou kladnou odezvu měla moje linka, když jsme hráli s Yvettou Blanarovičovou příběh Zdenky, která trpí Alzheimerovou nemocí a rozhodne se pro asistovanou sebevraždu.
Hrál jste mimo jiné i v seriálu Saturnin postavu floutka Milouše. V Divadle Na Jezerce byla stejnojmenná hra Vaší režijní prvotinou. Co nového jste chtěl z knižní předlohy v této hře divákům ukázat?
Nového… To přesně ne, to by asi šlo těžko. Saturnina znají generace nazpaměť. Spíš jsem řešil, jak dát lidem všechno, co od Saturnina čekají, ale tak, aby to bylo nové a překvapilo je to. A občas jsem si něco dovymyslel, ale tak, aby to bylo ve stylu. To na tom bylo to nejtěžší, ze známých věcí a hlášek vyvodit překvapení.
Jste známý svým ekologickým chováním. Jste členem Rady Greenpeace ČR. Kdy jste se poprvé začal zajímat o ekologii a šetření životního prostředí?
Jo, to mám už odmala. Hodně mi v tom pomohlo Ábíčko, časopis pro děti, co vycházel už za mého mládí. A pak turistický oddíl Argo, s tím jsem jezdil skoro každý víkend na výpravy do přírody. A když jsem byl na DAMU, odebíral jsem Niku, časopis ČSOP. Na gymplu jsem měl rozšířenou výuku biologie, tam jsem se toho taky hodně dozvěděl. Tak takhle nějak to začalo.
Jste známý tím, že dokážete ekologicky ovlivnit i Vaše kolegy. Kdo z nich vás nejvíce pozitivně překvapil?
Hm… Překvapil… Hlavně mladí herci a herečky mají k životnímu prostředí vztah, v mé generaci tolik lidí není. Já si třeba výborně rozuměl s Veronikou Čermák Mackovou. Jednak jsme spolu hráli ekolinku v Ulici a taky jsme natočili pro web Novy celou řadu minutových grotesek s eko obsahem. Verunka má své vlastní programy proti palmovému oleji a na záchranu divokých afrických zvířat. Šikovná holka.
Máte čtyři děti, tři syny a dceru. Dá se říci, že v některém z nich se poznáváte, když jste byl ve stejném věku?
Poznáváte spoustu věci, ale spíš poznávám v sobě svoji maminku. Najednou se slyším, jak říkám – no snad si k tomu jídlu vezmeš talířek a sedneš si a nebudeš to tu hltat z papíru! Mám pocit, že mé děti jsou nějak na vyšší úrovni, než já. Asi je to tou dobou.
Čím Vám děti udělaly největší radost?
To je těžká otázka… Pořád mi dělají radost. Hanka pracovala dva roky v centru Seňorina pro lidi s Alzheimerem, a to jsem byl na ní tuze hrdý. Jonáš je výborný programátor. Eli je hrozně svědomitý, Bena paní učitelka pořád chválí… Všechny mají stejné hodnoty jako já, jsou všechny tuze vtipné… No, jsem prostě normální nekritický rodič a mám z nich všech spoustu radosti.
Jste herec, zpěvák, moderátor, překladatel. Která činnost je Vám nejbližší?
Asi mě nejvíc baví kombinace všeho. Každý den dělám něco trochu jiného a všechno je to tvůrčí. A teď k tomu přibylo i psaní her a režie. V Divadle Na Jezerce. Už mám za sebou právě Saturnina, pak jsem inscenoval hru o Čapkovi – Ze života Čapka, upravil jsem a zrežíroval Bylo nás pět – hrajeme pod názvem Bylo nás pět – tenkrát. Koncem září začneme v Divadle Na Jezerce zkoušet hru o Baťovi, kterou jsem napsal. Tak se moc těším!!!
V jaké pražské čtvrti bydlíte? Co na ni máte rád a co byste naopak rád změnil?
Bydlím v Krči a mám to tu moc rád, hlavně zeleň. Mám skvělé spojení metrem do centra a změnil bych… No, nejradši bych zakázal Jižní spojku!
Co Vám v Praze nejvíce chybí?
Zeleň, prostor pro cyklisty… Chybí mi nějaká opatření, která by dokázala, aby město nebylo tepelný ostrov, kde lidé vedrem umírají. Chtěl bych, aby to hlavní v Praze nebyla auta, ale obyvatelé. Ale zase musím dodat, že MHD máme jednu z nejlepších na světě!!!
Jste, pane Vacku, velmi vytížený muž. Jakým způsobem nejlépe relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Tak to nevím… Asi tím, že trávím čas s dětmi a vůbec s lidmi, co mám rád. A v přírodě. Moc rádi jezdíme do Miletína, rodiště K.J. Erbena. Rád relaxuju při svých ekopokusech, třeba vyrábím prací gel. Taky rád griluju v solárním grilu. No… Takovéhle kraviny.
Máte nějaký sen nebo přání, které byste si chtěl splnit?
Rád bych jednou postavil odsolovací stanici, která by z mořské vody dělala pitnou pouze za použití obnovitelné energie!
Děkuji Vám za rozhovor.
