Vystudoval jste, pane Svobodo, filmovou režii a produkci na kalifornské Occidental College. Produkujete a režírujete filmy. Která profese je vám bližší?
Nejlépe se cítím v tom, když můžu tvořit, mít všechny věci pod dohledem, ale zároveň jsem účasten toho procesu, když film vzniká. Hledáte ten správný záběr nebo polohu herce, užíváte si tu třešničku na dortu, protože je to vlastně taková pyramida. Tady dole je všechno producentovo zařizování, obíhání, shánění a organizování. A pak nahoře je už vlastní natáčení.
Vaší prvotinou byl v roce 2016 film Pirko. Který jste produkoval, režíroval a napsal si s manželkou scénář.
To byl manželčin scénář a spolu jsme film i režírovali. Byla to hezká práce. Lucie vymyslela celý koncept a spolu jsme ten film uvedli v život, obsadili jsme herce, dohodli se s kameramanem a absolvovali první společnou filmovou jízdu.
Jak tento příběh vznikl?
Lucie se tenkrát zabývala, v rámci svého doktorátu, osudem dívek bez domova. A rozhodla se, zjednodušeně řečeno, všechny příběhy zpracovat do jednoho. Je to příběh Martiny, která odejde z dětského domova, přijede do Prahy, a pak skončí jako sexuální otrokyně.
Ten film je takový syrový.
Ano, je to syrové téma. To byl náš cíl, natočit pravdu která mrazí.
Záměrně film začíná bez bezpečné zóny a divák si nemyslí, že tam dojde k brutalitě. Dneska jako čtyřicátník můžu říct, že i v osmnácti letech to jsou děti. Obzvlášť, když nemáte okolo sebe záchranu. Někdo má do života lepší start, někdo horší, někdo má za sebou rodinu, která ho podrží, ale když ji nemáte, tak do toho můžete takhle velmi lehce spadnout. Vlastně se stačí upsat u nějaké smlouvy, ani nemusíte spadnout mezi mafiány. Stačí například podepsat nějaký tarif u telefonního operátora, nemáte na zaplacení a za rok se dostanete do exekuce.
O čtyři roky později jste dokončil dokument s názvem Karel Svoboda: Šťastná léta. Dostal jste do něj vše, co jste zamýšlel?
Ano. Sice to bylo hodně spontánní, zároveň ale připravované. Koncept jsem musel napsat důkladně, v České televizi jsem spolupracoval s dramaturgyněmi Alenou Müllerovou a Ivanou Pauerovou, a dokument byl jasně zakotvený s jasnými hranicemi.
Nicméně pořád tam byly obrovské možnosti k improvizaci. Bylo zajímavé se v rámci rozhovorů posadit proti lidem, které jsem důvěrně znal, jako například Karel Gott nebo Petra Janů, a hrát si před nimi na reportéra a ptát se na jejich vzpomínky. Pro mě to byla legrace a hrozně příjemné se s nimi vidět v tomto kontextu.
Objevil jste tam něco nového, co jste třeba nečekal nebo netušil?
Vůbec nejkouzelnější pro mě byly chvíle, kdy jsme si se střihačem Michalem pouštěli všechny možné archivní záběry, například já nikdy předtím neviděl tátu, jak přijel z Ria de Janeira a dělal rozhovor jako ještě mladičký. Z mého pohledu to byly až roztomilé záběry, kdy je ještě plný nadšení, nějakého entuziasmu a opatrnou dikcí, popisuje, jak to tehdy na festivalu probíhalo. Pro mě to jsou boží záběry. Hned jsme je tam dali. Táta byl legendární tím, že nikdy netančil. Vyhýbal se tomu, jako čert kříži. Ostatně já to mám stejné. Našli jsme záznam z Televizního klubu mladých, kde tam trsal. Bylo to pro mě hodně vtipné a myslím, že i pro fanoušky, protože určitě takového ho neznali. Jsem s lidmi v kontaktu díky sociálním sítím, jsem na Facebooku i na Instagramu, tak mi občas píší. Takže vím, že odezva na to byla velká.
V těchto dnech vám vychází kniha s názvem Karel Svoboda – Žít. Co vás přimělo napsat tuto knihu?
Oslovili mě dva nakladatelé, jmenovitě Pavlína a Zdeněk, abych ji napsal. Měsíc jsem to zvažoval, než jsem tuto nabídku přijal, ale až potom jsem si uvědomil, že ji tedy budu muset skutečně napsat.
Jak jsem již zmínil, filmařina je pro mě přirozená. Samozřejmě kniha byla trochu těžší práce. Musel jsem najít ten správný jazyk, kterým psát toto vyprávění, ale potom se to už psalo skoro samo.
Jaký byl největší rozdíl mezi tím, natočit o svém otci dokument nebo napsat knihu? Co vás při tom obohatilo?
Dá se říct, že mě obohatilo psaní této knihy. Je to trošku složitější, hlubší činnost, kdy musíte jít trochu více pod povrh než při filmovém scénáři. Filmový scénář s obrazy, je pro mě snadnější natočit než napsat knihu, na druhou stranu ale neříkám, že film nemůže jít také pod povrch. Ve scénáři to můžete jen načrtnout a herec už to tam ztvární nebo ta myšlenka se zobrazí v rámci určité situace, nemusí se tedy všechno odvyprávět. Ale v knize musíte najít ta správná slova a konkrétně pojmenovat určité věci, což je někdy těžší. Ve filmu si můžete pomoct tím, že třeba upřesníte záběr a můžete mít obraz i beze slov.
Dá se říct, že v knize jsou nějaké pasáže, které v dokumentárním filmu nejsou?
Kniha zabírá daleko větší plochu než dokument. Do knihy se vejde opravdu mnohem více informací – sleduji v ní celý tátův život. Od protektorátu, ve kterém se narodil, až po nové tisíciletí.
Je možné říci, že vám dříve natočený film při psaní knihy pomohl?
Určitě. Poprvé jsem téma emotivně navnímal, a pak jsem tento prostor zmapoval v knize. Už také nedocházelo k nějakým překvapením. Až na pár výjimek…
V knize je hodně dobových fotografií. Jaká z nich je pro vás nejemotivnější?
Fotky rodičů, když spolu chodili. Je to prostě taková nostalgie za něčím, co jsem nezažil, ale dokonale znám ten emotivní náboj. Pro mě je hodně milé je vidět, když byli mladí a měli se hrozně rádi.
Kterou píseň máte od otce nejradši? A dá se říci, že se to mění časem?
Určitě, časem se to mění. Mám moc rád Lásko má já stůňu, kterou zpívá Helena Vondráčková nebo Lady Carneval, kterou zpíval Karel Gott. Ale i třeba píseň Depeše, kterou zpívá Marta Kubišová, je nádherná. Mám hodně rád tátovu filmovou muziku, tu asi poslouchám nejčastěji. Třeba soundtrack k Návštěvníkům nebo hudba k filmu Smrt stopařek. To je báječná muzika.
,,Mám moc rád Lásko má já stůňu, kterou zpívá Helena Vondráčková nebo Lady Carneval, kterou zpíval Karel Gott.“
Za dva roky jste zhubl neskutečných 40 kg. Naše čtenáře, a hlavně čtenářky, by jistě zajímalo, jaký byl impuls a také jakou metodou jste to dokázal?
Tak už mám zase dvacet kilo zpět… Cítil jsem se už trochu špatně se svými 130 kilogramy. Hubnul jsem tím, že jsem nejedl. Nebyla v tom žádná dieta, jen jsem třeba několik dní skutečně nic nejedl. Každému, i vašim čtenářkám, při hubnutí fandím a držím jim palce.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Jak už jsem řekl, když mám vše pod dohledem a je to navíc kreativní práce, kterou mohu ovlivňovat.
Jako zástupci časopisu Naše Praha se nemohu nezeptat na jednu otázku. Která místa máte v Praze rád a proč?
Mám rád Malou Stranu. A pak procházky Kampou, podél Vltavy a následně si s přáteli nebo rodinou sednout a vychutnávat si v klidu zbytek dne.
Co byste na Praze naopak rád změnil?
Nelíbí se mi pražské periférie a tzv. vizuální smog. Tedy reklamy a billboardy na každém kroku. Přitom jak by bylo krásné vidět místo billboardu dům nebo stromy za ním. Jsem rád, že při příjezdu na Nuselský most už odstranili velký billboard a já teď mohu vidět dům, na kterém byl dříve připevněn. Kdyby někdo najednou odstranil všechny billboardy, bylo by nám líp.
Jste velmi vytížený muž. Jak nejraději relaxujete a dobíjíte baterky?
Nejraději s rodinou v Jevanech, u pěkného filmu nebo hudby a také procházkami v přírodě, například v lese.
Na jaký váš projekt se mohou naši čtenáři a čtenářky těšit?
Připravuji další knihu a také film, ale dopředu nechci nic prozrazovat.
Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
Mám jich více, ale například navštívit s rodinou Japonsko.
Děkujeme Vám, pane Svobodo, za rozhovor.
