Kdy jste se, pane Bebjaku, dostal do Prahy poprvé a jaké to bylo?
Prahu jsem poprvé navštívil v únoru 1993, dva měsíce, co jsme se jako národy rozešly, takže když mi bylo 23 let. Hráli jsme tady představení v Divadle Na zábradlí, měli jsme vlastní okolkované federální peníze a potřebovali nové české. Byl to zvláštní pocit, byla strašná zima a já jsem poprvé procházel všechna ta turistická místa a Praha mě velmi fascinovala.
Podruhé jsem se do Prahy dostal také pracovně, když jsme točili první sérii seriálu Kriminálka Anděl, což byl vlastně remake slovenského seriálu Mesto tieňov. Když jsme to točili, tak vše bylo docela hektické. Bydleli jsme někde úplně na kraji Prahy, přesouvali jsme se do centra města a pak po natáčení zase zpět. Takže jsem si Prahu jinak moc neužil.
Prahy jsem si začal více všímat až v době, kdy jsem natáčel první sérii seriálu Případy 1. oddělení, protože jsem tady byl sám bez týmu, neboť jsem to točil pro Českou televizi. Byl jsem tady bez svých kamarádů a známých z DNA, se kterými jsme prakticky rodina. Takže jsem v té době začal nabírat více zdejších kontaktů. A úplně se to otočilo, když jsem si pronajal svůj vlastní byt. Vytvořil jsem si tím vlastní místo, kde se cítím doma, a to je Letná. Takže nyní už nemám pocit, že přijíždím do cizího města, ale do města, které znám ze své perspektivy a kde žiji, když to potřebuji.
Bydlel jste jen na Letné?
Většinou, vždy to byly Holešovice – Dělnická, Ortenovo náměstí. Potom jsem se stěhoval na Invalidovnu, kde jsem byl delší čas. Stěhoval jsem se podle toho, kde mám nějaké kamarády. Teď jsem zpět na Letné, protože mi přijde jako nejlepší. Je to kousek do města a je tady dost míst na relax.
Osobně jsem Vás začal sledovat od první série Specialistů. Je tedy Váš oblíbený žánr detektivka a krimi thriller?
Vyšlo to z toho, že když jsme začali dělat Mesto tieňov, tak v podstatě to byla díra na trhu. Kriminálky a kriminální seriály se na Slovensku vůbec netočily. Točily se kdysi, ale dlouhou dobu už ne. A protože tento detektivní seriál byl úspěšný a také jeho česká podoba Kriminálka Anděl, tak si nás vlastně zařadili do této škatulky, že vyrábíme tento žánr. Ale mimo toho jsme také natočili melodrama, film noir, thriller, horor nebo psychologické drama. Takže ta rozmanitost tu je a je pro mě důležitá. Mám tak možnost se vždy něco nového naučit, nějakou novou zkušenost, která mi pomůže v další práci, abych se v ní nenudil nebo abych netočil, co jsem dělal už milionkrát.
,,"První film jsem začal točit až když jsem měl 35 let a můj první film šel do kin v mých 41 letech. Takže je to v podstatě 12 let, které se věnuji filmu."“
Točíte film nebo seriál každý rok.
V podstatě jsem začal točit dost pozdě, protože na Slovensku dlouho neexistovala nějaká dramatická tvorba a seriály se rozběhly až v letech 2005 a 2006. První jsem začal točit až když jsem měl 35 let a můj první film šel do kin v mých 41 letech. Takže je to v podstatě 12 let, které se věnuji filmu. A od roku 2005, tedy skoro 19 let, se věnuji televizní tvorbě. Takže vlastně dobíhám těch 10 let, co jsem od školy netočil.
Na druhou stranu máte už určitý náhled. Je to rozdílné teď oproti tomu, co jste točil ve svých dvaceti?
Ano, je to jiné v rámci vyprávění témat nebo přístupu. Ale když jsem začínal točit později, bylo to také něco nového, takže jsem stejně dělal chyby, jako bych točil ve dvaceti, pouze s jinou hlavou. Ale to všechno jsem musel získat zkušenostmi, a tím nabíral jistotu. Jak více točím, tak nabírám větší jistotu, co a jak se to má dělat.
Myslím si, že už z vizuálního stylu je znát, že to je to váš film. Když se člověk koukne na Trhlinu a když se dneska, krátce po premiéře, koukne na Smršť, tak je to podobné, jak kamerou, tak i režií.
Trhlinu jsme původně dělali jako minisérii pro televizi. Až na základě toho, že se okolo toho začalo hodně psát a byl velký úspěch, tak jsme se rozhodli, že uděláme i filmovou verzi. Takže snímání a způsob práce tam byl trošku jiný, protože jsme počítali s tím, že to je komponované pro televizi a platformy. Při Smršti jsme věděli dopředu, že to bude film. Tomu jsme se věnovali v rámci obrazu, v rámci optik, záběrování a věděli jsme, že tento film bude na velkém plátně. I zvuková postprodukce je jiná a určitě důležitější je i vybraná lokace.
Tak jako v Trhlině hrál velkou úlohu les a pohoří, tak ve Smršti zase lázně. To už vychází z Karikovy tvorby (poznámka redakce – Jozef Karika – autor obou knih, ze kterých oba filmy vycházely), že on vždy děj někam usadí a věnuje se tomu, takže tím pádem nemusí dávat velký prostor na rozehrání různých motivů.
Říkal jste, že je to zfilmovaná jeho další kniha. Dá se říct, že jste šel na jistotu?
Ano. Ale výhodou bylo, že nám dal Jozef přečíst rukopis ještě dříve, než kniha vůbec vyšla. A ještě jsme navíc dostali jeho důvěru, že s tímto dílem si můžeme dělat, co chceme.
V dnešní době je to skoro nepředstavitelné.
Ano, Ale je to trochu problém, protože nikdy nevíte, jak se na to později bude autor tvářit. Já jsem se o tom s Jozefem bavil a na základě jeho reakcí, jsem věřil, že film přijme. To je důležité. Ale někdy se může stát, že film je dobrý, ale nemusí se autorovi líbit. Ale ono to vlastně vychází z té knihy nebo z toho scénáře, že když je dobrý, tak je větší pravděpodobnost, že bude dobrý i film.
Nyní pracujete spíše v Čechách nebo na Slovensku?
Doteď to bylo výraznější v Čechách. Ale teď připravujeme na Slovensku film o slovenském zpěvákovi, který zemřel v roce 1985, o Karlu Duchoňovi. Tím pádem se tvorba přesune. Ale teď v dubnu jde do vysílání naše trojdílná minisérie Vedlejší produkt, která byla udělaná pro Českou televizi. Takže ta kontinuita bude dodržená.
Máte hektický život. Chtěl bych se zeptat, kde nejvíce odpočíváte a relaxujete? V Praze na Letné?
Ano, Letná je to místo, které mám rád. Restaurace a místa, na kterých se prostě cítím už tak trochu „domácky“. Takže průchod Letnou, náměstí Republiky a střed města. To je takových 10 000 kroků, které mi hlídá měřič v aplikacích. A to je pro mě dobře.
Jaké vnímáte v Praze problémy?
Nedokáži to až tak posoudit, protože se pohybuji v určitém teritoriu a okolí, a když točíme, tak většinou jedu na určité lokace, které jsou vybrané a připravené, takže ani nevnímám nějaké problémy.
A zácpy jsou všude, v každém velkém městě. To se asi nedá vyřešit jednoduše, problémy s parkováním má každé velké město. Je prostě doba, kdy je město vždy ucpané. Já teď spíš vyčítám Brnu, jak to celé opravují, že jsou tam i desetikilometrové kolony. To je dost velký průser.
Nabíjíte energii v Praze i něčím jiným než procházkami?
Pro mě je důležité prostředí a lidé, se kterými se setkávám. A když chci být sám, tak jsem sám. Velkou výhodou Prahy je, že má k dispozici, oproti Bratislavě, velké množství kultury. Je tady velké kvantum divadel nejen těch kamenných, velkých scén, ale i malých a když chcete, můžete vidět skvělá představení. Nebo jdete do kina a máte tady velké možnosti od multiplexů po jednosálová klubová kina, která promítají artové filmy. Máte tady také zajímavé galerie. Takže tady relaxuji s lidmi, na procházkách a s kulturou.
Jaký máte cíl? Co vás v osobním nebo pracovním životě láká?
Mám jeden velký cíl, že když se mi naplní moje ego, začnu se věnovat něčemu, o čem já tvrdím, že má smysl pro lidi. Myslím si, že je dobré něco vytvářet nebo dělat pro lidi, aby se lépe žilo, aby lépe existovali. Například aby se řešili bezdomovci nebo lépe fungovali dětské domovy. Až k tomu dospěji, tak budu velmi rád, ale to neznamená, že bych šel do politiky.
Jak se vám hraje jako herci? Například jste hrál ve filmu Učitelka. Je to samozřejmě něco jiného než režírovat. A tak se chci zeptat, jestli si hraní užíváte.
Herectví jsem se přestal věnovat. Režie je moje hlavní pracovní náplň a herectví je pro mě takové hobby. Když jdu do toho, tak vím proč. Buď to jsou skvělí lidé, skvělý scénář nebo nějaké spojení, které chci zažít.
Takže při hraní odpočíváte?
Je to jiný způsob práce. Nejsem totiž ten typ herce, který se snaží protlačit svoji vizi, ale čekám, s čím přijde režisér a snažím se naplnit jeho představu. Ale je to úplně jiný způsob, jinak pracujete s energií, protože často čekáte, čekáte a čekáte, než se dostanete na scénu. Jste tam chvíli, a potom znovu vás odloží a čekáte, než se další obraz nazkouší a připraví.
Zajímá vás, jako režiséra, práce jiných režisérů?
Ano. Je super vidět, jak pracují jiní režiséři, ke kterým byste se normálně na place nedostal. Naopak málokdy se stane, že se nějaký režisér zeptá, zda může přijít se podívat na plac při vašem natáčení. Při hraní jste v přímé konfrontaci a je super vidět, jak jiní režiséři přemýšlejí, jak staví scénu, záběry, jak řeší problémy. To se stane málokdy.
Takže při svém hraní nejste pouze herec.
Ale já to tak měl vždycky. Už když jsem hrával na škole, v televizních nebo filmových projektech, tak mě nebavilo být odložený v šatně, ale být na place. Někde tam sedět a pozorovat, co se tam děje, i když se ta scéna netýkala mé postavy.
Děkuji vám, pane Bebjaku, za rozhovor.
