Narodila jste se v Klatovech a studovala brněnskou JAMU obor Muzikálové herectví. Už deset let bydlíte v Praze. Co Vás na Praze nejvíce upoutalo?
Upřímně. Když jsem se stěhovala do Prahy, vůbec jsem k ní neměla kladný vztah. Jsem holka z malého města. Většinu svého života jsem trávila na Valašsku a příroda pro mě vždy byla tím jediným, hlubokým, smysluplným. Okolnosti mě do Prahy dovedly. Prošla jsem si tu velkým procesem. A teď si nemůžu Prahu vynachválit.
Jaká místa máte v Praze ráda?
S tajemstvím, atmosférou, názorem. Miluju ulice Vinohrad, Vršovic a Vyšehrad je doslova má láska. Energií nabité místo. Od chvíle, kdy jsem se stala maminkou (říjen 2022) poznávám Prahu více do hloubky. Tolik kilometrů jako teď s kočárkem, jsem nenachodila snad za celý život (smích).
Co se Vám naopak na Praze nelíbí a když byste mohla, co byste změnila?
Mnoho aut. Takový provoz za těch 10 let co tu bydlím, opravdu nepamatuji.
Působila jste a působíte na různých divadelních scénách v Brně, Praze i Liberci, především v hudebních představeních. Například v roli Funny Brice v muzikálu Funny Girl nebo v roli Marie Callas v opeře Tosca. Který divadelní žánr máte nejraději?
Jednoznačně činohru. Vystudovala jsem sice JAMU v Brně, obor muzikálové herectví pod vedením báječné doc. Jany Janěkové, ale dle mého názoru je činohra čistá. Herec musí hledat v sobě, jít do podstaty věci. Zkoumat se. Není kam nebo za co se schovat např. hudbu, choreografii. Činohra je pro mě obrovská výzva a vždy jsem neskutečně vděčná za každou roli, kterou můžu objevit a vdechnout jí život.
Také jste hrála v činoherní hře Dva na houpačce hlavní postavu Gity v režii Světlany Lazarové. Co vám dalo toto divadelní nastudování známé hry? Viděla jste před nastudováním hry stejnojmenný americký film z roku 1962, kde Vaši postavu hrála Shirley MacLaine?
Film jsem doslova „zhltla“. Shirley je neuvěřitelně autentická, komická a zároveň nesmírně hluboká. Byla to pro mě inspirace. U nastudování role jsem se snažila vycházet především z jejího příběhu, který se ve hře postupně odkrývá. V něčem jsme si velice podobné. V období nastudování této hry jsem totiž prožívala podobný životní příběh, tudíž jsem se mohla absolutně uvolnit a zkoumat roli v plném nasazení včetně obohacení o mé vlastní zkušenosti.
Věnujete se také svým autorským projektům. Jedním z nich jsou Pohybové obrazy. Jak byste tento projekt pro naše čtenáře popsala a jak vznikal? Měla jste nějaký předobraz?
Představte si, že jste pozváni na vernisáž. Kromě adekvátního oblečení a zájmu o umění si s sebou vezmete i kus touhy poznávat obraz ještě z jiné perspektivy. Po zahájení se objeví performer, který začne dílo ztvárňovat do prostoru, prostřednictvím zpěvu, pohybu nebo herectví. Malba nebo socha začne v danou chvíli doslova „ožívat“. A vy ji začnete vnímat úplně jinak, než předtím. To je můj cíl. Jako performer mnou obraz rezonuje a já se v tu chvíli stávám nástrojem, skrze který promlouvá. Tento projekt vznikl zcela spontánně, kdy na vernisáži akademického malíře Borise Noska (rok 2017), kde jsem byla jako divák mě jeho olejomalba doslova zavolala sama a já neměla jinou možnost.
Druhým Vaším autorským projektem je IMPRO Woo večer, tedy one-woman show jen za doprovodu bubeníka. Jak tento projekt vznikal, co každý večer obsahuje a má stále stejný scénář nebo se večery liší?
Když se mě kamarád režisér a překladatel Jaromír Janeček zeptal, jakým způsobem dávám IMPRO Woo večery dohromady, řekla jsem mu, že nijak. Vše totiž vzniká přímo na místě v danou chvíli. Odvětil, že jsem blázen. A má trošku pravdu. Kdo by se dobrovolně pustil do volné improvizace hodinu a půl bez předem připraveného scénáře? Pro většinu herců je to noční můra. Je pravdou, že pár takových tady v republice je a podle mě jsou na velice vysoké úrovni např. spolek IMPRA (Hanny Firla a Ondřej Král). Mimochodem moji bývalí studenti na Konzervatoři J. Ježka.
Tento projekt vznikl z touhy sáhnout si na formu/neformu, které se většina bojí. A abych na to nebyla sama, přizvala jsem si k sobě vynikajícího hudebníka Ondřeje Glogara, který celý večer doprovází na handpan a didgeridoo. Asi miluju výzvy.
Hrajete také ve filmu a v reklamách, ale také jste vydala tři básnické sbírky – Sladěno medem, Šachotvorní vraníci a Kože hadí. Jak básně tvoříte?
Asi stejným způsobem jako se tvoří IMPRO Woo večery. Když ucítím záchvěv inspirace, sednu si a píši. Verše chodí sami. Nedá se to nějak ovlivnit…
Tento stav zná spousta umělců, … myslím, že se to přibližuje určité hluboké meditaci nebo stavu vědomého transu, kdy jenom zaznamenáváte, co k vám někudy přichází. Pokorně.
Také předáváte své zkušenosti mladým. Konkrétně jste dva roky učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a aktuálně na katedře Činoherního divadla na pražské DAMU. K tomu také soukromě vyučujete zpěv, herectví a autenticitu projevu. Co Vás na pedagogické práci nejvíce baví?
Pravdou je, že se v učení cítím jako ryba ve vodě. Prožívám úplně jiný pocit naplnění, než při hraní či performance. Nejúžasnější je vidět posun.
Lidé přicházejí v určitém stavu (výchozí bod), naladění, s vizí, kam by se chtěli posunout a na tom pak společně pracujeme ruku v ruce. Důvěra je základním stavebním kamenem.
Vyučování herectví a zpěvu se dá docela dobře představit, ale jak se vyučuje autenticita projevu?
Jak říkala moje pedagožka Jana Janěková. pouze otevírám v lidech to, co je jim přirozené od podstaty. Někteří mají svůj pravý potenciál zablokovaný, potlačený nebo neobjevený. Společně se snažíme tyto „bloky“ odstranit nebo odbourat. Jedná se o komplex cvičení (dechová, mluvní, uvolňovací, herecká, pohybová…), která vedou k posouvání našich hranic a znovuobjevení našeho pravého potenciálu a svobodného vyjádření. V konečném důsledku je to vlastně vědomé hraní si se sebou samým.
,,Jak říkala moje pedagožka Jana Janěková, pouze otevírám v lidech to, co je jim přirozené od podstaty. “
Jací jsou Vaši studenti v porovnání s tím, když jste studovala Vy?
Skvělá otázka. Určité věci jsou stále stejné. Svoboda, pocit, že změníte svět, vše je možné a nebojíte se. To je něco, na co již někteří dospělí zapomínají. Mladí nám neustále připomínají, že některé naše obavy a strachy jsou zbytečné a neopodstatněné.
Rozdíl je možná ve vnímání autorit. Za nás jsme měli pocit, že každý pedagog nám dává maximum z toho, co se naučil a brali jsme ho jako malý/velký vzor. Dnes jsou tyto hranice nastaveny trošku jinak. Respekt se utváří na jiném základu. Studenti jsou možná smělejší, vnímavější a správně sví. Ale možná je to jenom pocit…? Já osobně pracuji se skvělými lidmi, kteří mě neustále něco nového učí. A za to jim děkuji.
Necelý rok jste maminkou syna Radovana. Jak toto své období vnímáte a zjistila jste o sobě něco, co jste dříve netušila?
Pro mě veliká změna a transformace zároveň. Až teď zjišťuji, jak jsem v některých věcech byla dříve sobecká a neempatická. Dítě ve vás otevře srdce a úplně nový svět. Stáváte se citlivějším. Změní se vnímání světa a celku. Ano, existují chvíle, kdy si potřebuji opravdu odpočinout, zavřít oči a jenom být, ale za 5 minut už mi Radovánek chybí. To zná asi každá milující máma.
Používáte při výchově své pedagogické metody?
Chacha. Myslím, že vše dělám tak nějak intuitivně. Ono se to vlastně děje samo – proces výchovy. Každé dítě je jiné a u Radovánka platí motto: „Objevuji svět s láskou, vedle tebe a k poznání.“
Jaké profesní aktivity při mateřství zvládáte?
Jsem nezmar. Zvládám učit na DAMU, odehrát pár představení Tosca v ND Brno, občas ztvárnit obraz na vernisáži, odmoderovat akci a pak se zase pokorně vrátit k Radovánkovi a partnerovi.
Jak naši čtenáři už zjistili, jste velmi vytížená žena. Jak nejraději relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Jednoznačně masáž. Thajská, aroma olejová, lávovými kameny. Miluju přírodu, dotek a péči o sebe sama. A samozřejmě aktivní odpočinek ve formě cvičení – jóga, pilates a fitness. A když na to přijde i sauna je skvělý společník v chladných dnech.
Máte nějaké sny, ať již osobní nebo pracovní, které byste si chtěla splnit?
Pořád někde vzadu cítím, že bych moc ráda více točila. Ať už reklamy, filmy nebo seriály. Práce před kamerou mě stále velice naplňuje. Zřejmě sen každé herečky, že?
A osobní sen? Domeček v přírodě, spokojená a zdravá rodina. Co více si přát…? Miluju život a nechávám zcela na něm, co mi přinese za překvapení. A až to přijde, doufám, že budu připravená.
