Vzpomínáte si, od kolika let hrajete?
Od sedmi. I když jsem s tím pak mnohokrát chtěla skončit. Ovšem ve chvíli, kdy jsem během studia na základní umělecké škole zaváhala a nechtěla dál hrát, tak mě u toho rodiče velice vehementně podrželi. Za to jsem jim dodnes vděčná.
Proč právě housle? To je hodně obtížný nástroj.
Dnes jsem s houslemi šťastná, ale v dětství to byl velký boj. Děti musí mít pozitivní motivující zážitky. Je proto velký problém, když se vedou jen k drilu, musí stále jen cvičit a cvičit. Je to nudné a zvláště u houslí dlouho trvá, než je vidět nějaký výsledek. Nejlépe je dát jim už při jejich malém umu šanci hrát v nějaké dětské kapelce. Díky tomu si tu muziku naplno prožijí a zjistí, že hudba má smysl.
Hrála jste už od začátku zároveň klasiku i folklor?
Na základní umělecké škole jsem sice dělala jen klasiku, ale záhy jsem u nás v Kudlovicích začala hrát v cimbálové muzice Jatelinka, která působila při souboru Lúčka. V patnácti letech jsem přišla do cimbálové muziky Stanislava Gabriela. Tam už bylo jasné, že je to moje cesta. Studium klasických houslí a zároveň folklor.
A jak to jde dohromady, klasická hudba s lidovou?
V dětství člověk dělá to, co mu velí intuice. Intuitivně jsem cítila, že chci hrát pořádně a to znamená, že je potřeba studovat klasické housle, cvičit a věnovat se tomu pod dobrým vedením. Zároveň jsem potřebovala cítit tu zemitost svého kraje, kterou mi vždy poskytoval foklor.
Neměla jste někdy pocit, že byste raději hrála na jiný nástroj?
Neměla. Je to zvláštní – ačkoliv jsem s houslemi bojovala a rozhodně mi to nešlo jednoduše, ani nemám na hraní ideálně stavěnou ruku, přesto jsem věděla, že je to můj nástroj. Nástroj, který ke mně přirostl.
Housle mají pověst, že to je pro děti skoro mučicí nástroj …
To musím potvrdit i z pohledu učitelky, protože jsem sedm let učila na hudebním oboru Základní umělecké školy. Je velice těžké dětem vysvětlit, proč to tak dlouho trvá, než vyloudí hezký zvuk, proč jim to tak dlouho skřípe. A že to je vlastně normální a musí mít trpělivost. Pak to stojí za to. Je dojemné potkat po letech svého žáka-houslistu, který vám už jako dospělý děkuje za to, co se u vás naučil.
Jak jste dostala do Zlína?
Když jsem končila studium Institutu pro umělecká studia na Ostravské univerzitě, začala jsem hledat orchestr co nejblíže domovu. A zrovna v té době se vyhlašoval konkurs na druhé housle do zlínské filharmonie. S filharmonií hraju už jedenáct let a zároveň jsem nějakou dobu pokračovala v Cimbálové muzice Stanislava Gabriela. Pak jsem potkala Jiřího Plocka, úžasného hudebního obroditele a skvělého muzikanta, propojovatele různých hudebních světů. Je to velice důležitý člověk na mé hudební dráze. Ukázal mi, že můžu jít svou vlastní cestou. Věnovat se moravskému folkloru a zároveň se inspirovat tím, co se v hudbě děje jinde ve světě.
Jak se vám ve Zlíně žije? Měla jste přece příležitost být třeba v Praze.
Přišla jsem do Zlína kvůli práci, ale myslím si, že je to skvělé místo pro život. Je tady klid, odevšad kousek do přírody. Jen by se mělo ještě zapracovat na tom, aby se víc dostávala do života lidí kultura. Oživit náměstí, dostat lidi ven do ulic, do kaváren, na koncerty. To je jediná smutná věc, kterou ve Zlíně cítím.
Kromě Jiřího Plocka jste hrála i s mnoha jinými hudebníky. Teď vystupujete většinou sama a kapelu si dotváříte pomocí elektronického přístroje Loop Station …
Byl to velký kus cesty. Velice mě naplňovalo hraní s kapelou Docuku z Valašského Meziříčí, dodnes koncertujeme s Lucií Redlovou a Beatou Bocek ve formaci MDŽ. Dlouho jsem se nedovedla rozhodnout, kam chci hudebně směřovat. Pak jsem v roce 2012 vyzkoušela hraní s přístrojem Loop Station. Dalo mi to obrovskou svobodu, odvahu a sebevědomí. Uvěřila jsem tomu, že můžu na jeviště jít sama a nemám strach. Ačkoliv to vždy není úplně jednoduché. Musíte se spolehnout jen sama na sebe, musí se vám podařit navázat komunikaci s publikem.
Ta hudební cesta vás nakonec vedla ke druhé ceně Anděl v žánru world music …
Ten první Anděl v roce 2005 náležel spíše Jiřímu Plockovi, který celý projekt vymyslel. Teď jsem se do toho pustila sama. Jirka Plocek mě ale dodnes hodně podporuje, stojí za mnou a dává mi obrovskou kamarádskou jistotu. Sleduje tu moji cestu a občas si i spolu zahrajeme.
Jednotlivé hudební nástroje nahráváte a pak při vystoupení pomocí přístroje Loop Station přehráváte ve smyčkách. Není to složité na ovládání?
Není to těžké. Vůbec nejsem technický člověk, stačí jen nebýt úplně hloupý. Je to v podstatě velice logické. Co je ale opravdu velice náročné, tak je koncentrace. Technika se vám nepřizpůsobí, když uděláte chybu. Kolegové spoluhráči vás v takovém případě podrží, ale přístroj jede pořád dál svůj rytmus a nepomůže vám. Prostě tu chybu udělat nesmíte. Na jevišti je všechno jen na vás a je to obrovská škola. Když potom mám vedle sebe živé muzikanty, tak můžu improvizovat, víc si hrát, což je velice příjemné.
A kam bude směřovat vaše hudební cesta dál?
Chodit před lidi a dávat jim hudbu, to je moje životní cesta. Vím, že potřebuju tvořit a potřebuju hudbu sdílet s ostatními. A kam to dojde? To netuším. Zjistila jsem, že v poslední době jsem se cítila nejlépe, když jsem zpívala pro babičky v domově důchodců v Otrokovicích. Vydržely se mnou zpívat přes hodinu, nechtěly mě pustit pryč a všichni jsme byli šťastní. Tehdy jsem věděla, že to, co dělám, má opravdový smysl.
Jste úspěšná muzikantka, sbíráte ceny, hrajete po evropských pódiích. Chybí vám ještě vůbec něco?
No, snad jen jedna věc, ale netýká se hudby… Všichni mí kamarádi mají za úkol mě provdat. (smích) Ten správný chlap se ještě bohužel nenašel.