Máte, pane Mádle, pár dní po premiéře Vašeho třetího filmu Vlny na festivalu v Karlových Varech. Jak vnímáte zájem diváků a také médií?
Budu zcela upřímný. Já jsem tušil, že o ten film bude určitý zájem a tušil jsem, že se bude líbit. Máme to otestované z předchozích projekcích, ale že ten film bude beznadějně vyprodaný, a že se už před premiérou bude mluvit o Vlnách a že pak bude ta reakce po premiéře, ten aplaus, že to bude taková vlna, tak to jsem vážně nečekal. A musím říct, že si to užívám. Neberu to jako samozřejmost, moc si toho vážím a jsem nadšen.
Příběh filmu je zasazen do roku 1968, je to příběh skutečných pracovníků Československého rozhlasu, jak jste se ponořil do zdrojů a jak jste získával?
Začal jsem tím, že jsem přišel do rozhlasu, řekl jsem tehdy panu Filipu Rožánkovi, že mám tento záměr a on mi řekl, kam se nejlépe vydat, seznámil mě s dámami z archivu, dostal jsem spoustu literatury, spoustu jsem si také sehnal sám teda, a dostal jsem kontakty na určité lidi. A ve chvíli, kdy jsem přečetl a poslechl, co se dalo, tak jsem získal odvahu kontaktovat ty novináře samotné. A pak jsem měl to štěstí, že na mě měli čas, a to několikrát. V určitou chvíli mě to začalo ohromně zajímat. Nakonec jsem měl pocit, že mám, že vlastním balon plný informací, a nejen těch obecně známých, ale i těch podpulťáků. A věděl jsem, že mě bude stát hodně sil to vše zpracovat. Zorientoval jsem se v tom, ale zároveň jsem věděl, že to je, to je unikátní, že to je prostě skvělý zdroj.
Objevil jsem něco nového, aniž byste prozrazoval něco zásadního v ději filmu?
Je tam jedna politická věc. Když se na film podíváte, tak budete hned vědět, co je tím myšleno. A to je určitě největší novum filmu. Dozvěděl jsem se věc, která měla zůstat v utajení. Tento film to propálil. Hodně se bavíme o faktech, které třeba dobře známé, ale spoustu emocí nebylo známých. My to dneska vnímáme jako obrovské trauma, co se tam stalo. A tím filmem si myslím je zcela jasné, že bychom to tak okamžitě měli přestat vnímat.
V dnešních dnech nastala na Slovensku taková situace, že před pár dny přestala existovat veřejnoprávní instituce RTVS (Rozhlas a televize Slovenska). Při natáčení byli i slovenští herci. Jak to vnímali a vnímají? A jak vnímáte, že je tento film na Slovensku tak aktuální?
Je to samozřejmě strašné. Když jsem tento film chystal a začínali jsme točit, tak ten svět ještě vypadal trošku jinak. Začal jsem chystat film v roce 2012. V roce 2014 Krym, teď destrukce Slovenského státu… Já myslím, že nejvíc náš smutek vyjadřuje skutečnost, že ještě před filmem běží medailonky všech, kteří se na filmu podíleli. A je tam medailonek RTVS. A na premiéře tohoto filmu, krásně zasvítilo to RTVS v den, kdy RTVS přestalo existovat. To je strašně silný moment. Já nevím, co k tomu má říkat více, protože to říká úplně všechno…
O tom i na besedě v Domě České televize slovenští herci hovořili, že to v nich rezonuje.
Strašně moc. A je vidět, když dělám rozhovory do slovenských médií.
Tak mají úplně jiného ducha, než když dělám rozhovory o Vlnách pro české média.
Jste rodák z Českých Budějovic. Jaké byly Vaše první kroky v Praze a jak jste ji vnímal?
Skvělý dotaz, děkuji za něj. Protože jsem v Praze neměl žádné bydlení, nemám zde ani žádné příbuzné. Myslím, že to nejbližší, kam bych se dostal, je mamky kamarádka z vejšky. První rok a půl jsem neměl kde spát. Musel jsem migrovat mezi Budějovicemi a Prahou, protože jsem tam dělal výběrové gymnázium, které jsem chtěl dokončit. Chtěl jsem být hodně ve škole. V Praze jsem spával nejvíc u mých kolegů Braňa Poláka a Martina Písaříka. Myslím, že se dá zcela objektivně říct, že jsem je úplně jasně odtěžoval. A zároveň mi oni pomohli se v Praze usadit, etablovat a potom jsem si koupil byt, to jsem byl ještě na gymnáziu. Na mě Praze v té době působila trošku špinavě. Ale já Vám hned řeknu proč. Mamka když mě vezla do Prahy, tak mě vykopla na Smíchově u obchoďáku, který jako šmucik je. Stahovali se tam závislí na drogách a já jsem nic víc z Prahy neznal. Pro mě to byla výchozí pozice. Když jsem měl jet někam do televize, tak jsem se to učil. Takže Smíchov bylo moje zázemí, což je šílené.
Pak jsem Prahu vnímal hodně hekticky, protože když jsem sem jel, tak jsem samozřejmě v co nejkratším čase se snažil splnit co nejvíce povinností. Dá se říct, že první tři roky jsem Prahu vůbec neměl rád. Potom jsem ale pochopil, že Praha je opravdu centrum vzdělanosti, centrum kultury, filmu a město jako málokteré v Evropě. Protože málokterá metropole s takovýmto dosahem a světovou známostí je ještě dostupná. Protože tehdy to byl Berlín a Praha, nic víc. Samozřejmě Praha je dražší, Berlín také, to jde s dobou. Ale tehdy to bylo naprosto fascinující. Já myslím, že dodneška to vlastně relativně je, že tady v Praze žijí ještě Pražáci. Myslím si, že na Pražácích je super to, že nemají s nikým problém, je jim jedno, kdo odkud přichází.
,,"Mamka když mě vezla do Prahy, tak mě vykopla na Smíchově u obchoďáku, který jako šmucik je. Stahovali se tam závislí na drogách a já jsem nic víc z Prahy neznal. Pro mě to byla výchozí pozice. Když jsem měl jet někam do televize, tak jsem se to učil. Takže Smíchov bylo moje zázemí, což je šílené."“
Co byste přinesl z Českých Budějovic do Prahy? Co nám tady například chybí?
To je těžká otázka. Pro mě je samozřejmě nejvíc pocit, že to je moje rodné město, tam jsem se narodil, vyrostl, navíc v centru Českých Budějovic. Jsem úplně ten kovaný Budějčák. Já si nemyslím, že Budějovice mají něco extra, co Praha nemá.
Samozřejmě mají Budějovice výhodu středního města, které má všechno. Vše je blízko, lidé se znají, zdraví se na ulici. Podle mě jsou Budějovice skvělé na výchovu dětí. Praha je v určitých částích na to složitá. Ale Praha je skvělá! Já jsem už srdcem Pražák a dlouho.
Bydlel jste v Praze 4, teď bydlíte v Praze 2. Co se Vám na těchto místech líbí? A naopak, co se Vám na Praze nelíbí a co byste chtěl případně změnit?
Bydlel jsem u parku Jezerka, což je podle mě neobjevený klenot Prahy. Je tam strašně dobré bydlení, byl jsem tam ohromně spokojený A musím říct, že jsem po tom dneska stýská.
Teď jsem na Praze 2, která je také krásná a zase říkám, že bych odsud nešel, jak je to fakt strašně pohodlné. Zase jinak. Ale myslím si, že jsem v obou případech dobře vybíral. Není to tak, že by Praha byla dobrá všude.
A co Vám v Praze chybí?
Mě teď chybí ta zeleň a ten klid Jezerky. Ten pocit oázy ve velkoměstě. Byla jasná výhoda, že to byla opravdu rezidenční čtvrť. Někdy jsem nedával na to, že tam skoro nic není, ale pak jsem děkoval, že tam nejde už nic dalšího vystavět. Neženou se tam restaurace, bary a ani obchody. To tomu dávalo takového ducha… Rád bych se tam třeba někdy vrátil.
Je tam místní Vietnamec.
Ano, každého zná. Vždy říkal, jak se mu stýskalo po mě.
Vy jste tam natáčel i film Na střeše, že?
Ano, to bylo super.
Jaké máte rád lokace? Nejen české, ale kde byste rád natáčel?
Já si pamatuji jedno z nejpříjemnějších natáčení, co jsem zažil, bylo v Litoměřicích, a to především přístupem těch Litoměřičáků k tomu filmu.
Vždy se bojuje mezi dvěma pocity. Na jedné straně, že někam přijedete a ty lidé jsou hrozně nadšení, že u nich tam vzniká film, ale na druhé straně je zároveň zcela objektivně obtěžujete. My zavíráme ulice. Někdy je složitější se někam dostat, natáčení filmu dokáže změnit chod města. Myslím si ale, že fungujeme co nejšetrněji, vždy tak, aby se to dalo natočit. V těch Litoměřicích, to prostě bylo od místních lidí až profesionální přístup. To o málokterém městu, kde jsem točil, to můžu říct.
A přitom se tam moc netočí.
Ano, netočí. V Litoměřicích bylo, podle mě, jedno z nejlepších natáčení.
Já obecně jsem měl vždycky pocit, že mě mají ještě radši na Slovensku než v Česku, že tam jsem fakt jako úplný miláček.
Teď to bude ještě víc.
Asi ano.
Na Slovensku také rád točím. Moje producentka mi říká, že jezdím na Slovensko jako král.
Ne, je to vřelý vztah, kterého si moc vážím.
Všechny své tři filmy jste točil podle svého scénáře. Myslíte si nebo plánujete někdy natočit film i podle jiného scenáristy?
Dokonce bych si to přál. Musím říct, že psaní všech tří mých věcí mi trvalo dlouho. Když jsem teď režijně rozběhlý, tak cítím, že bych zase brzo rád něco točil, ale zároveň se toho trošku bojím, protože vnímám tu ohromnou výhodu, když jsem těžil ze své vlastní látky. Máte hrozně moc času to celé vymýšlet. Ale možná ten krok by teď měl přijít.
Měl by to být nápad, který by vás oslovil?
Měl by být mi velmi blízký.
Váš první film Jedeme k moři byl nízkorozpočtovým filmem, film Na střeše byl s velkými herci, nyní Vlny jsou dobovým filmem. Co by Vás nyní lákalo?
Po filmu Jedeme k moři za mnou začalo chodit spoustu lidí se scénáři ohledně dětí, po Na střeše zase komorními dramaty a já jsem vždy říkal, počkejte, ale já teď chci udělat jiný film. A to říkám i po Vlnách. Nemusím nutně dělat zase nabušenou dobovku, prostě nemusím. Potřebuji na to mít chuť. Ale dobře, nemám látku, tak nedokáži říct.
Třeba komedii, abyste se vrátil do začátků, v jakých byly Snowboarďáci?
Co mě hodně láká, je zfilmovat můj román Přitažlivost planety Krypton, který považuji za dost úspěšný. Prodalo se ho hodně.
A takovéto, podle mě, hodně niterné téma, asi nejniternější z těch, co jsem napsal. Protože to je takový hluboký ponor do mužské i ženské duše, která cestuje po světě. Na to mám opravdu chuť.
Rád cestujete, studoval jste v Americe, jezdíte do Berlína. Láká Vás natáčet v cizí produkci, v cizím jazyce?
Láká. Mě se podařilo jako herci pracovat v zahraničí. A byl bych moc rád, kdyby se mi to podařilo i jako režisérovi. Zároveň si uvědomuji obrovský benefit v podobě skvělé producentky Moniky Kristlové. Řeknu jednu věc, která může možná znít neskromně a druhou naopak, která vypadá velmi skromně. Já si myslím, že se mi ohromně povedl scénář k Vlnám. Za tím si stojím. Ale kdybych se to rozhodl udělat s jinými spolupracovníky s jinou produkcí, tak ten film mohl být poloviční nebo čtvrtinový od toho, jaký je teď. To si moc dobře uvědomuji, že jsem ten film prostě nenatočil sám. Je spousta lidí, který svým talentem to pozvedli někam, kde to teď je. A kdybych dostal tu nabídku venku, tak nevím, jestli dostanu kvalitní spolupracovníky. Kdo vi? Já jsem tady dostal prostě all star tým. V cizině bych se hůř orientoval v tom, koho dostanu. Musel bych si je prostě více proklepnout. Tady jsme v České republice a myslím si, že to vidí i cizí filmaři – tady za míň peněz dostanete stejnou kvalitu, když jdete například do Sound Squaru nebo UBT. Jsou studia, která jsou stejně dobrá. Ale lepší? To je těžko říct. Ty filmové profese jsou tady na světové úrovni a v zahraničí nikdy nevíte, jestli to v zahraničí také dostanete.
Když jste studoval v Americe scenáristiku, dá se říct, že Vás toto studium ovlivnilo? Že jste něco zásadního při psaní změnil?
Ono je to takové zvláštní, protože scénář k Pojedeme k moři jsem napsal před tímto studiem. A mám pocit, že se mi také povedl. Ale zároveň bylo pro mě složité, z toho jsem byl hodně nervózní, že když jsem si scénář četl, nedokázal jsem analyzovat, jak jsem k tomu došel. A v tom mi ta Amerika hodně pomohla. Abych byl pevný v kramflecích, abych dokázal vysvětlit, proč je toto moje slabá stránka, proč toto je silná stránka, jak s tím můžu pracovat. Podle toho jsem už napsal scénář Na střeše a i román Přitažlivost planety krypton i scénář k Vlnám. A já bych určitě bez té americký zkušenosti nebyl schopen psát dál. To si prostě myslím.
Režírujete také reklamy, například pro pivovar Bernard. Jak Vás napadlo dělat pivní reklamu bez piva?
Mě to sice napadlo, ale v tom hraje velkou roli klient. Protože oni mají sebevědomí na to, to udělat. A mají ve Vás důvěru. Navíc tam neexistuje mezi námi agentura. Samozřejmě se stalo, že jsem jim řekl nějaký nápad, který s nimi ani nehnul. To je v pořádku. Často jim ale vysvětlím, co si myslím, že je hlavní sdělení že je to sdělení a přibližně nastíním, jak bych to chtěl udělat, a to je všechno. My tam neděláme běžnou prezentaci jako takovou a už nám to čtyřikrát vyšlo ve vzájemné spokojenosti. V reklamním byznysu je to velký luxus.
Vraťme se ještě k Vašemu herectví. Když jste i režisér, vnímáte při svém hraní pouze svoji postavu, anebo máte i profesionální deformaci, že natáčení sledujete režijně?
Vůbec. Myslím, že to mám oddělené. Zároveň si myslím, že v tom mém přístupu k herectví, které tam bylo úplně od začátku, jako od Snowborďáků, jsem vždycky vnímal hraní trošku jinak než třeba jako většina herců. Vnímal jsem hodně celkový kontext, rytmus filmu, a tak. Ale zároveň, když jsem na place a hraji, tak prostě hraji. A to potvrdí každý režisér, se kterým jsem pracoval, že rozhodně jsem mu do ničeho nemotám, ale že ani takto neuvažuji. Že opravdu přemýšlím jen o své postavě.
Jste velmi vytížený umělec, zvlášť teď během premiéry Vašeho nového filmu Vlny. Jak odpočíváte a dobíjíte baterky?
Mám výhodu i nevýhodu v tom, že mám syna, který je schopen ze mě někdy ty baterky totálně vybít a jindy zase totálně nabít. A to je zázrak. S ním jsem opravdu šťastný. A jinak miluji filmy, tak rád koukám na filmy. Rád sportuji a rád se opíjím v cizím městě. Opít se v cizím městě je pro mě velké dobrodružství.
Jakého máte oblíbeného režiséra nebo herce?
Z režisérů se mi líbí Sam Mendes, Ben Affleck, Darren Aronofsky, Giuseppe Tornatore, z německých Christian Petzold. A z herců mám několik, které obdivuji, například Daniel Day-Lewis, Jack Nicholson, Javier Bardem, Luca Marinelli, z německých herců Daniel Brühl…
Ten je teď v Karlových Varech.
Já vím. Doufám, že ho tam ještě uvidím. Dále Mark Waschke, Tom Wlaschiha. A pak mám dva herce, kteří mě inspirují, s kterými mám pocit, že tam třeba nějakou podobnost s nimi mám a mám si z nich co vzít. Jsou to herci, jejichž filmy si pouštím před těžkou rolí. Je to Leonardo DiCaprio a Philip Seymour Hoffman. Dokonce bych řekl, že Philip Seymour Hoffman úplně nejvíc. Když na něj koukám, tak to ve mně něco herecky otevírá, inspiruje mě to a chci být co nejlepší.
Co teď připravujete a na co se Vaši příznivci mohou těšit?
V příštím roce mě čekají tři hlavní role. Jeden film v zahraničí, u nás film s Jirkou Strachem a se skvělými hereckými kolegy a také budu dělat pokračování Vejšky s Tomášem Vorlem.
Co plánuje na letošní léto?
Plánujeme naprosto šílenou dovolenou, kde budeme já s rodinou, bratr s rodinou, Terezka Ramba s rodinou, další můj příbuzný s rodinou a Ewa Farna s rodinou. My jsme nebyli schopní uvěřit tomu, že to dáme dohromady. Fakt se to časově podařilo, což si myslím, že v našich životech bude něco, na co budeme navždy vzpomínat.
A kdy to bude?
Hned po Varech, kdy mizíme. Chci být co nejvíce s Františkem a Kateřinou. A hodně dobře se postarat o ně.
Sám jste říkal, že Vám František přináší radost. Co Vás udělalo radost nebo potěšilo?
Nejvíc mě potěšily dvě věci, že v takto nízkém věku, opravdu v nízkém věku, já si nebudu hrát na to, že mám výjimečné dítě, protože to si prostě myslí každý rodič, ale na Františkovi oceňuji dvě věci – že perfektně komunikuje, sice samozřejmě neumí mluvit, ale komunikuje a druhá věc je obrovský smysl pro humor. To je tak super.
Děkuji Vám za rozhovor a Váš čas.
