Jste, paní Řandová, pražskou rodačkou. Která pražská místa jste měla v dětství ráda? A která máte dnes?
Narodila jsem se v Praze v podolské porodnici a dětství jsem trávila v Holešovicích, vedle Stromovky. S rodiči jsme se v mých 4 letech přestěhovali na sídliště do Ďáblic, ale do školy jsem dojížděla na Letnou, takže oblast mezi Holešovicemi, Trojou a Ďáblicemi je moje domovina. Všude byla spousta zeleně, Stromovka, Ďáblický háj, všude dětská hřiště pro děti, takže nádhera. A dnes když jezdím do Holešovic za vnuky a chodíme do Stromovky, vše se mi vrací a já si vzpomínám. Mám ráda centrum Prahy kolem Rudolfina. Tam jsem zase strávila léta na Konzervatoři a vracím se do let mého dospívání.
Je něco, co se Vám na Praze naopak nelíbí a co byste chtěla změnit?
Praha mi přijde, že je pořád rozkopaná. Cesty jsou jedno velké staveniště a dostat se kamkoli je velký problém. A když se k tomu ještě přidají pruhy pro kolaře a ty různé zábrany, je to opravdu „radost”. Všichni mluví o ekologii, ale když se auta ze tří pruhů mají zdrcnout do jednoho, kolona stojí, motory běží a ekologické to není vůbec. A také vteřinové intervaly na přechodech pro chodce. Třeba u Výstaviště dojdete asi do třetiny a už je červená. Maminky s kočárky a staroušci nemají šanci přejít.
Hned po škole jste dostala divadelní angažmá. Jak jste zažívala zkoušky a představení? Kdo Vám v tomto období nejvíce z kolegů pomohl?
Do angažmá v divadle na Kladně jsem přišla se svým spolužákem z Konzervatoře Karlem Zajícem, a tak jsem tam měla spřízněnou duši a vzájemně jsme se podpořili. Dokonce jsme pak na chvíli byli i švagři a dodnes spolu spolupracujeme. Pod jeho režijním vedením natáčím upoutávky v rozhlase.
Mnoho diváků si Vás pamatuje z filmu Bota jménem Melichar z roku 1983 nebo ze seriálu Slunečná. Dá se porovnat dřívější natáčení a to dnešní?
Dnes se točí mnohem rychleji, prakticky bez zkoušení. Když jsme dřív točili televizní pohádku, tři týdny jsme zkoušeli ve zkušebně, jako v divadle, i s kamerami, a teprve potom se točilo naostro. Točilo se méně obrazů a vše bylo pomalejší.
Máte za sebou od roku 1992 stovky rolí v dabingu. Propůjčujete hlas například Angelině Jolie, Salmě Hayek nebo Penélopě Cruz. Setkala jste se někdy s herečkou, kterou jste dabovala?
S žádnou herečkou, kterou jsem dabovala jsem se bohužel nepotkala. Třeba Angelina Jolie v Praze byla, ale nikoho nenapadlo se pokusit ji kontaktovat. Dabing je tu, oproti jiným hereckým odvětvím, trochu v pozadí. V zahraničí, když nějaká herecká hvězda dabuje animovaný film, je z toho událost a propagace, jako kdyby ve filmu sama hrála. Tady to tak velkou propagaci nemá. Ale lepší se to a my dabéři se snažíme tenhle krásný obor zviditelnit.
Dlouhou dobu jste nehrála v divadle. Byla to vytíženost nebo z jiných důvodů? Nyní již v divadle hrajete. Jaké role máte nejraději?
Hrát v divadle je časově náročné, několikaměsíční zkoušky, pak spousta cestování po republice a já jsem tedy v posledních letech zvažovala, kterou nabídku na divadlo přijmout. Po mém 5 letém angažmá na Kladně, kde jsem hrála téměř denně, jsem odešla na mateřskou a už jsem věděla, že se chci věnovat především synovi. Hrála jsem ale přes 10 let v Divadle bez opony, což bylo divadlo věnující se tvorbě pro děti. Odehrála jsem spoustu představení pro děti v mateřinkách a školní děti. Bylo to hodně cestování, ale hrála jsem dopoledne, kdy byl syn ve škole a dalo se to zvládnout. Další nabídku jsem přijala do muzikálu Jeptišky, který se hrál v Divadle Jiřího Grossmana. Další zajímavá zkušenost byla v Liberci v operetě Orfeus v podsvětí v režii A. Noska. To bylo velké operetní představení s živým orchestrem, operním sborem, tanečníky. Krásná práce.
Je známo, že v divadle funguje čas jinak než mimo něj. Stalo se Vám někdy, že byl pro Vás čas na jevišti nekonečný?
To se mi nestává, o čase při představení nepřemýšlím a pokud by mě to nudilo, pak nemá cenu divadlo dělat. Někdy hrajete hlavní roli, neslezete téměř z jeviště a někdy máte jen pár výstupů v malé roli a může se to zdát nudné, ale tak to v divadle chodí.
,,Jednou jsem jela hrát Jeptišky přímo z lyží. Pohmoždila jsem si koleno, ještě cestou do Prahy jsem myslela, že to nezvládnu a pak jsem zatančila i taneční číslo se stepem.“
V divadle se také nejlépe léčí nemoci, neboť při představení herec do děkovačky všechny příznaky nemoci ztrácí. Které představení Vám v tomto směru nejvíce pomohlo?
Je pravda, že síla jeviště a diváků je mocná. Mnohdy člověk hraje s nějakou indispozicí, s bolestí, nachlazením, ale snaží se, aby divák nic nepoznal. A nějak zázračně všechny bolesti fyzické či duševní přejdou, přestanete je vnímat. Jednou jsem jela hrát Jeptišky přímo z lyží. Pohmoždila jsem si koleno, ještě cestou do Prahy jsem myslela, že to nezvládnu a pak jsem zatančila i taneční číslo se stepem.
Máte ráda divadelní zájezdy?
Divadelní zájezdy jsou dnes potřeba. Dříve jezdily autobusy s diváky do Prahy, podniky organizovaly divadelní zájezdy, dnes jezdí herci za lidmi po celé republice. Teď když mám maminkovské povinnosti za sebou a vnoučky si půjčuji, můžu na divadelní zájezd vyrazit, aniž bych měla stres, kdo a jak se postará o děti a jestli uvařím večeři. A manžel je velmi tolerantní a chápe, že i zájezdy s divadlem k mé práci patří.
Kde Vás mohou diváci v divadle aktuálně vidět?
V novém roce vstoupím do nového představení Až naprší a uschne s Divadelní společností Háta. Premiéra bude v Praze, ale hned pak vyrážíme po celé republice. Bude to komedie, se spoustou milých hereckých kolegů a moc se na to těším.
Jste velmi vytížená žena. Jak nejraději relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Nejraději relaxuji s vnuky. Nabíjejí mě svou neskutečnou energií. Je jedno, kde jsme, ale vždy si to užíváme. Dětská hřiště, fun parky, koupaliště, lyžování, to je naše. A pak samozřejmě golf. Ten hraje můj syn i snacha, takže i tady se jako rodina můžeme potkávat. Alespoň jednou týdně se snažím jít na turnaj na mém domovském hřišti v Hostivaři a trocha relaxu v Balance clubu Brumlovka. Sauna, bazén, pilates. A taky jsem chalupářka. Ráda na zahrádce sekám trávu, pleju záhonky, něco i vypěstuji. Takhle si dobíjím baterky.
Máte nějaké sny, které byste si chtěla splnit?
Mám takové malé splnitelné sny, pohladit si delfína, malé lvíče nebo tygříka a vidět představení v Moulin Rouge. Jinak mám přání, abych byla co nejdéle zdravá a zdraví přeji všem mým blízkým. Když je člověk zdravý, pak jde všechno.
