Řím byl neuvěřitelně houževnatý a prostě neprohrával. Pokud byla bitva prohraná, nebo i když bylo ztraceno pět legií, neznamenalo to, že Řím prohrál, byl to jen malý neúspěch na cestě k úplnému, nespornému vítězství. Římané se prostě nikdy nesmířili s porážkou, to slovo neznali. Po bitvě u Kann Hannibal zcela zlikvidoval největší armádu, jakou kdy Řím sestavil. Ve starověku byly obvyklé ztráty v bitvách 10%, ztráty 20% byly už velmi těžké a 50% ztráty znamenaly faktickou likvidaci armády. Řím u Kann ztratil až tři čtvrtiny vojáků, ale stejně neprohrál. Hannibal porazil vše, co na něj Řím poslal a teď mělo být na řadě samotné město. Každý jiný národ by se vzdal, nebo by se alespoň pokusil vyjednávat, ale nikoli Řím. Řím se připravil na obléhání, začal sepisovat novou armádu a o kapitulaci se ani neuvažovalo… Hannibal vyhrál všechny bitvy, kromě jedné a bez ohledu na to, jak se mu dařilo, Římané stále přicházeli a po desetiletích války Hannibal nakonec prohrál. Řím byl totiž nejhorší nepřítel, kterému mohl národ čelit.
Všichni Římané měli železné brnění, železné zbraně a silné štíty, přičemž každý legionář dostal přilbu, meč, velký štít, železné brnění na hrudi a železné chrániče paží. Římské legie patřily mezi nejtěžší obrněné armády v historii. Díky této těžké výzbroji byli legionáři v poli téměř nezastavitelní a tyto chlapy bylo těžké zabít, i když se k nimi někdo přes řady mečů a těžkých štítů vůbec dostal. Většina armád v té doby tvořila většinou z 90 % milice a 10 % obrněných válečníků. Milice měla lehké vybavení, žádné brnění, zatímco obrnění válečníci měli na sobě malé množství bronzové nebo železné zbroje. Římané byli rozděleni v poměru 70/20/10, přičemž 70 % legionářů mělo extrémně drahé a vysoce kvalitní vybavení, 20 % by byli lučištníci, kteří neměli žádné brnění a asi 10 % tvořila kavalérie. Legionáři byli tedy mnohem lépe vybaveni než jakákoli jiná armáda na Zemi té doby.
Římští legionáři byli vycvičeni, a to bylo na tehdejší dobu skutečně neobvyklé, protože nezapomeňte, že jinde své bojovníky pravidelně cvičila jen Sparta. Barbarské kmeny a další říše měly jen malé jádro vycvičených válečníků, ale většina armád byly ve skutečnosti jen hordy rolníků, kteří dostali kopí a štít. Na druhé straně římské legie byly předtím, než se vydaly na pole, na boj dobře vycvičeny a připraveny. Legionáři cvičili bojové techniky, učili se pracovali jako jednotka, a taky jak rychle stavět pevnosti a jak přebírat za pochodu a v boji rozkazy. Většina ostatních národů postavila armády prakticky bez výcviku a jejich muži dostali kopí, o kterém akorát věděli, jakým koncem bodat. Římané mohli za běhu vytvářet složité formace, mohli ustoupit, otočit se nebo postupovat pouze na signál důstojníků. Když to bylo nutné, tak méně než za 10 vteřin se mohli zformovat do formace testudo, aby zablokovali všechny přilétající šípy. Schopnost přimět 25 000 mužů ke společné akci během několika vteřin, bylo něco, o čem zbytek světa jen snil, ale Římané to měli v krvi.
Často máme představu, že starověká bitva dvou armád, které do sebe narážejí, byla jen čistý chaos. To je ve skutečnosti omyl a armády se místo toho setkávaly se svými muži v sevřených formacích. Římané se postupem času naučili bojovat stylem, ve kterém byli neporazitelní. V podstatě šlo o to, že se uspořádali do velkých čtverců. Muž vepředu bodal, bojoval 6 minut a pak zazněl signál. Jakmile zazněl signál, legionář vpředu se vyměnil s legionářem za ním a přesunul se do zadní části formace. Když tam byl, mohl se nechat ošetřit, dostal trochu vody a pak si chvíli odpočinout. Díky tomu za každou hodinu bitvy musel legionář bojovat jen 6 minut. To znamenalo, že přední řady římské armády byly vždy odpočaté a připravené k boji. Ostatní armády to nedělaly a po 10 minutách byli muži na frontě vyčerpaní a obvykle zabiti. Zatímco se druhá armáda unavila a začala se lámat, římské legie se mohly tlačit vpřed celý den. Díky tomu římské legie mohly doslova bojovat dvanáct hodin a přesto nebyly zcela vyčerpány. Tohle bylo kouzlo legií a důvod, proč byly na otevřeném prostranství téměř neporazitelné. Každý, kdo s nimi bojoval, od Vercingetorixe, po Boudiccu, se tuto lekci naučil.
Taky nesmíme zapomínat, že římské legie dokázaly postavit pevnost nanejvýš za hodinu nebo za dvě. Zdá se nám to možná šílené, ale byla to pravda. Už jsem o tom psal. Římské legie cestovaly s veškerým svým vybavením a každá malá jednotka mužů měla vlastní soumarské zvíře, stany, dřevo, jídlo, vodu a vybavení. Každou noc se Římané zastavili, dali dohromady provizorní pevnost s hradbami, strážními věžemi a branami a pak odpočívali v bezpečí své pevnosti. Jen si představte, že byste se takhle pokusili bojovat s nepřítelem jako byli oni. Kdybyste jim dali pouhé dvě hodiny, a na vrcholu kopce by najednou nahoře byla pevnost. Dobývání pevností je nákladné a obtížné a mnoho armád kvůli tomu přestalo existovat. Jak asi víte, tak v bitvě u Alesie nechal Caesar Galy uvěznit uvnitř velkého města. A aby jim zabránil proniknout ven, postavil kolem města kilometry hradeb a jimi Galy zcela obklíčil. Jenže obrovská galská pomocná armáda se blížila, a tak Caesar kolem své první zdi postavil další prstenec zdí. To bylo něco, co by žádná jiná armáda nedokázala. Existuje nespočet dalších příkladů, kdy Římané díky svým mobilním stavební četám v rychlosti postavili mosty, masivní věže, obrovské rampy a podzemní tunely, a tom se jim nikdo jiný nemohl rovnat.
Jak jsem už jednou psal, Římané si s sebou dokázali prakticky všechno přinést. S každou legií postupoval konvoj se zavazadly, což jim umožnilo cestovat hluboko do nepřátelského území. Jídlo je v historii válčení často přehlíženo. Lidé milují bitvy, ale zapomínají, že bitvy vedou lidé a lidé potřebují jíst. Římané na to však nezapomínali a do války si sebou nesli doslova tuny jídla. To jim poskytlo určitý prostor pro ,, dýchání “ během obléhání nebo při operacích hluboko na nepřátelském území, protože nemuseli ztrácet důležitý čas a muže hledáním jídla v okolní krajině jako jiné armády a mohli se věnovat jenom a jenom boji.
Římské legie se organizovaly fascinujícím způsobem. Pointa a klíč k vítězství ve světě války je taktika malých jednotek. Což znamená, že čím je každá velitelská jednotka menší, tím je armáda flexibilnější. Pokud se armáda může pohybovat pouze jako jedna velká jednotka, je prakticky bezcenná, ale pokud armáda dokáže dělat nespočet různých věcí najednou, její taktický potenciál je neomezený.
Římská legie byla organizována podle tohoto klíče:
Contubernium byla nejmenší jednotka v římské armádě. Tvořilo ji 8 legionářů a 2 otroci/sluhové. Tito muži spolu spali, spolu jedli, spolu bojovali, a kdyby jeden z nich zemřel, ostatní by se postarali o rodinu svého padlého kamaráda. Každé contubernium si vezlo své vlastní zásoby na svém vlastním armádní zvířeti. a navíc každý muž v contuberniu měl specifickou práci. Jeden legionář byl kuchař, další byl lovec, další byl kovář, jeden byl ženista a jeden z nich vedl jednotku. Vůdcem byl decanus a ten byl vybrán hlasováním v rámci contubernia.
Centurie byla další jednotka a tvořilo ji 10 contubernium, což znamená 80 legionářů a 20 otroků/sluhů. Jednotku vedl jej centurion, který byl vybrán velením legie, přičemž tuto práci dostali nejzkušenější legionáři.
Potom následovala kohorta, která se skládala ze 6 centurií a čítala celkem asi 480 legionářů a 120 otroků/sluhů. Každá kohorta měla jedinečný zvuk na trubku a mohla být tak individuálně zavolána do boje. Vedení kohorty bylo většinou svěřeno tomu nejzkušenějšímu ze všech 6 setníků kohorty.
Největším celkem byla pochopitelně legie, kterou tvořilo 10 kohort. Vedení legie bylo zajímavé. Legii veleli 3 velitelé-legát, který byl velitelem jmenovaný senátem, vojenský tribun, který byl zvolen lidem, a legionáři zvolený táborový prefekt. Díky tomu každá velitelská jednotka legie reprezentovala lid, senát a legionáře a v každé legii byla směs vedení zdola nahoru a shora dolů. Kdykoli bylo učiněno nějaké rozhodnutí, byly u toho zastoupeny tyto tři skupiny. Byla neuvěřitelně všestranná a organizovaná struktura, která umožňovala činit dobrá rozhodnutí a zajišťovala, že nikdo nemůže bezohledně legii zničit.
Další důležitá věc. Když byli římští vojáci v bitvě zraněni, mohli očekávat, že pokud nebyla jejich zranění příliš vážná, budou náležitě ošetřena. Zatímco římská medicína byla ve srovnání s naší primitivní, v té době byla na špičce lékařské technologie. Římští lékaři převzali řeckou tradici medicíny a k léčení přistupovali spíše z vědeckého hlediska než z duchovního, jako to dělali jiné národy. Jejich lékaři měli k dispozici sadu moderních nástrojů a byli schopni účinně mírnit bolest a léčit zraněné legionáře. Římský standart medicíny se dá směle přirovnat standartu, který se používal v americké občanské válce. Ostatní národy kromě Řeků si mohly o takové medicíně jen nechat zdát a po pádu římské říše v této kvalitě pokračovali už jen Peršané, ale ti jen převzali římské a řecké postupy.
Závěrem bych zmínil ještě jeden aspekt. Vždycky bylo výhodné s Římany vycházet v dobrém. Když Řím dobyl nějaké území, tak na něm nechal většinou vládnout staré vůdce, platit staré zákony, uctívat staré bohy a žádal jen rozumné daně. Za to podrobený národ získal výhodu ochrany od římských legií, kdykoliv a kdekoliv, což mnohdy znamenalo absolutní bezpečnost po celá staletí, což není k zahození. Řím považoval každý vztah k podrobeným národům za vztah dominantního patrona a submisivního klienta. Rolí patrona bylo podporovat, povznášet a chránit, zatímco úlohou klienta bylo podřídit se, obdivovat a podporovat. Pokud však někdo Římany zradil, nebo ještě hůře na ně zaútočil, dokázali být extrémně brutální a jakákoli nepatrná částka vzatá Římu, byla vrácena desetinásobně. Být dobyt Římem nebyl nejhorší osud na světě, ale být nepřítelem Říma byl rozhodně rozsudek smrti. A každý to věděl.
Suma sumárum. Římané měli fantastickou těžkou pěchotu a věděli to. V boji pěchoty byl Řím téměř neporazitelný a na zádech těchto těžkých pěšáků Římané dobyli téměř celou Evropu, které dokázali i dobře vládnout.
Jan Recký
