Do showbyznysu jste vstoupila už v patnácti letech. Když se ohlédnete zpátky, udělala byste tehdy stejné rozhodnutí?
Určitě ano. Tohle jsem chtěla dělat odmalička. Vždycky jsem byla velmi ambiciózní dítě, milovala jsem kameru, zpěv, vystupování a měla jsem potřebu něco tvořit a něčím se odlišit. Zároveň ale přiznávám, že vyrůstat před očima veřejnosti není jednoduché. Lidé se mnou sledovali pubertu, první vztah, první rozchod, úspěchy i těžší období. Všechno bylo pod mnohem větším drobnohledem, než kdybych dospívala anonymně. Někdy se zapomíná, že člověk na sociálních sítích není postavička, která musí být neustále perfektní. Chyby, změny názorů i hledání sebe sama k dospívání patří. Některé situace bych dnes určitě řešila jinak, ale samotného rozhodnutí bych nelitovala. Udělalo ze mě člověka, kterým jsem dnes.
Nemáte někdy pocit, že jste kariérně prožila už několik životů?
Někdy ano (smích). Když si to všechno vyjmenuji, sama si říkám, že toho bylo za pár let opravdu hodně. Ale mám v sobě přesvědčení, že jednou chci z tohoto světa odejít bez pocitu, že jsem něco nezkusila jen proto, že jsem se bála. Chci po sobě něco zanechat a využít možnosti, které život přináší. Dokud jsem mladá, mám energii a dostávám takové příležitosti, říkám si: kdy jindy než teď? Ne všechno musí vyjít, ale mnohem víc bych litovala věcí, které jsem nikdy nezkusila.
Byla jste označena za nejznámější influencerku v Česku, na Instagramu máte přes 550 tisíc sledujících. Je to kompliment, nebo psychický tlak?
Především je to pro mě obrovská pocta. Když si vzpomenu na tu patnáctiletou holku, která začínala natáčet, je neuvěřitelné vidět, kam až se moje práce a komunita dostaly. Beru to jako potvrzení, že i když moje práce nebo způsob života nemusí být pro každého, něco dělám správně. Samozřejmě s tím přichází i určitý tlak a odpovědnost, protože nechci zůstat stát na místě. Chci se neustále posouvat. Věřím, že spoustu limitů si v životě vytváříme sami, a já si je zatím nastavovat nechci.
Nemáte ale pocit, že je dnes online svět „přeinfluencerovaný“?
Je pravda, že sociální sítě jsou dnes mnohem větší než v době, kdy jsem začínala, a možnost vybudovat si publikum má prakticky každý. Já to ale nevnímám nutně negativně. Důležité podle mě není jen získat pozornost, ale co s ní člověk následně udělá. Popularita může přijít velmi rychle, dlouhodobě si ale publikum podle mě udržíte autenticitou, prací a tím, že mu máte stále co nabídnout. A vlastně se mi líbí, že sociální sítě daly šanci uspět i lidem, kteří by dříve třeba nikdy nedostali prostor v tradičních médiích.
Neztrácí mládež, která žije online, všeobecný rozhled?
Myslím, že to má dvě strany. Nikdy v historii jsme neměli tak jednoduchý přístup k informacím jako dnes. Během několika sekund můžete něco vyhledat, zeptat se Googlu nebo ChatGPT, poslouchat přednášku člověka z druhého konce světa nebo se naučit prakticky cokoli. To je obrovská výhoda. Zároveň ale dostupnost informací automaticky neznamená vzdělanost. Je potřeba umět rozlišovat zdroje, ověřovat si informace a nezůstávat uzavřený jen v algoritmu, který nám ukazuje to, co už známe a co se nám líbí. Takže bych neřekla, že je problém samotný online svět. Spíš záleží na tom, jak ho používáme.
Není vám líto, že jste nedostudovala Mezinárodní konzervatoř Praha?
Částečně ano. Bylo to rozhodnutí, které jsem udělala velmi mladá, a dnes ho samozřejmě dokážu hodnotit s větším odstupem. V té době jsem ale zjistila, že nedokážu naplno zvládat školu a zároveň práci, která se začala rozjíždět obrovským tempem. Natáčela jsem SuperStar, film, který se dostal do kin a následně na Netflix, jezdila jsem po celé republice a budovala svoji kariéru a platformu. Rozhodla jsem se tedy využít příležitosti, které možná podruhé přijít nemusely. Vzdělání ale rozhodně nezlehčuji. Naopak — do školy se můžu vrátit a nevylučuji to. Jen moje cesta byla trochu jiná. Naučila mě samostatnosti, zodpovědnosti a umožnila mi velmi mladé vybudovat si vlastní práci i finanční nezávislost.
Co vás vedlo k přihlášení do Miss Czech Republic?
Chtěla jsem si to vždycky zkusit. A protože mám v sobě neustálou potřebu posouvat svoje hranice, přišlo mi, že je to další cesta, jak vystoupit z komfortní zóny. Miss pro mě není jen o vzhledu. Naučila mě disciplíně, veřejnému vystupování, práci pod tlakem a spoustě dalších věcí. Teď mám možnost reprezentovat Českou republiku na Miss Grand International a ukázat se úplně novému, mezinárodnímu publiku. Mým velkým snem je vybudovat kariéru, která nebude omezená pouze na Česko. A samozřejmě mám jeden velmi konkrétní sen — přivézt do Česka první evropskou korunu Miss Grand International. Udělám maximum pro to, abych naši zemi reprezentovala co nejlépe.
Miss Grand Czech Republic a Miss Popularity. Který titul vás potěšil více?
Upřímně oba, každý trochu jiným způsobem. Miss Popularity pro mě znamenala obrovskou podporu lidí a mojí komunity, které si nesmírně vážím. Ale vítězství Miss Grand Czech Republic byl sen, za kterým jsem šla více než půl roku a dala do něj opravdu všechno. Ten moment se těžko popisuje. Najednou všechny tréninky, stres i chvíle pochybností dávaly smysl. A nejsilnější pro mě bylo podívat se do první řady na svoji rodinu a vidět jejich radost a hrdost. V tu chvíli jsem věděla, že všechno to úsilí stálo za to.
Co byste chtěla, aby bylo za pět let vaším dominantním povoláním?
Určitě bych chtěla dál růst jako podnikatelka, ale zároveň mnohem více rozvíjet hudbu a herectví. Hudbě se věnuji prakticky od čtyř let a celý můj život se k ní nějakým způsobem vrací. Nechci být jen interpret. Píšu si vlastní texty, tvořím melodie a podílím se i na kreativní a částečně produkční stránce. Právě možnost vytvořit něco od úplného začátku a potom vidět, že si v tom někdo najde svůj vlastní příběh, mě na hudbě fascinuje. Za pět let bych chtěla mít všechny tyto světy propojené — tvořit hudbu, hrát, podnikat a zároveň působit i mezinárodně.
Je pro vás hudba způsob, jak říct věci, které byste jinak nedokázala říct přímo?
Rozhodně. Hudba má podle mě neuvěřitelnou schopnost spojovat lidi skrze emoce a vzpomínky. Někdy slyšíte pár tónů a okamžitě vás vrátí do konkrétního období života. Dlouho jsem skládala hlavně anglicky a přechod k češtině pro mě byl překvapivě mnohem osobnější. Čeština je můj rodný jazyk a najednou mám pocit, že se za slova nemůžu tolik schovat. Každá věta je mnohem přímější a citlivější. Právě proto mě to ale baví. Do písně dokážu vložit emoci nebo myšlenku, kterou bych třeba v běžném rozhovoru neuměla říct stejně přesně.
Která část vaší povahy je více italská a která moravská?
Povahově se asi cítím o něco víc jako Italka (smích). Jsem temperamentní, hlasitá, emotivní, hodně gestikuluji a všechno intenzivně prožívám. Zároveň je pro mě nesmírně důležitá rodina, společný čas, jídlo a taková ta domácí vřelost. Vyrůstala jsem hodně obklopená italštinou a italskou kulturou, takže je to přirozená součást mě. Z Moravy mám podle mě zase určitou přímost, pracovitost, a hlavně vztah k domovu. I když miluju velká města a cestování, pořád se ráda vracím tam, kde je rodina, klid a člověk zná svoje kořeny. Vlastně mi přijde, že Morava a Itálie mají jednu důležitou věc společnou — rodina a dobré jídlo jsou vždycky událost (smích).
Bílé, nebo červené víno?
Jednoznačně červené. Nejraději mám Primitivo. V tomhle asi vyhrává moje italská část (smích).
Žijete v hlavním městě?
Žiju v Praze a mám ji moc ráda. Miluju její energii, možnosti a to, že se tam pořád něco děje. Pro moji práci je to ideální místo. Zároveň mi ale někdy chybí Morava — rodina, větší klid a pocit, že člověk nemusí pořád někam spěchat. Ve velkém městě můžete být paradoxně obklopeni tisíci lidí a někdy se cítit sami. Do budoucna si proto dokážu představit, že až budu mít vlastní rodinu, budu žít někde v domě na okraji města, případně se jednou vrátím blíž k Moravě. Ale teď si život v Praze užívám.
Vaším koníčkem je thajský bojový sport muay thai. Děláte ho pro kondici, nebo trénujete sebeobranu před násilníkem?
To je poměrně specificky položená otázka a přiznám se, že nad scénářem, ve kterém bych ho skutečně musela použít proti násilníkovi, raději ani nepřemýšlím. Ale asi obojí. Baví mě jako sport, je fyzicky náročný, skvěle buduje kondici a dává mi pocit síly a sebevědomí. Zároveň si myslím, že je pro každou ženu užitečné mít alespoň základy sebeobrany. U mě možná o něco více i proto, že jsem veřejně známá a často cestuji. Doufám ale, že to vždy zůstane jen sportem a dovedností, kterou nikdy nebudu muset použít v reálném nebezpečí.
Takže jste zatím nikdy nemusela použít údery z thajského boxu?
Díkybohu ne — a doufám, že to tak zůstane. Zatím je trénuji pouze tehdy, kdy musím, tedy při tréninku a sparingu.
