Vyrůstal jste v rodině známých rodičů – herců. Proč jste utekl od herectví právě k novinařině? A nikdy vás nelákalo si před kamerou zahrát nějakou skutečnou roli?
Já neutekl, rodiče nikdy nechtěli, aby ze mě byl herec. Lákalo a občas láká, ale jsem novinář. Teď aktuálně jsem hrál v jednom filmu z prostředí hokeje. Řekl jsem tam asi dvě věty, ale nesmírně jsem si to užil. Celý ten projekt je má srdcová záležitost a nejspíš bych jim klidně zadarmo myl boty, kdyby si o to řekli.
Za roky v Krimi zprávách na CNN Prima NEWS a FTV Prima jste viděl věci, které si běžný člověk třeba vůbec neumí představit. Existuje případ, který si dodnes nedokážete pustit z hlavy?
Je jich několik, ale nemyslím si, že je to dobré téma. Právě tyhle otázky vám občas položí někdo v hospodě nebo ve společnosti a čeká, že se bude třeba bavit. Už o tom většinou nerad mluvím, protože pozorujete jen, jak zabíjíte náladu, jak by ty příběhy, co se na ně tazatelé ptali, ze sebe nejraději zahodili, jenomže ne. Tyhle smutné věci se nalepí na kůži a vrtají si cesty hlouběji.
Prohlásil jste, že jsou kauzy, po kterých člověk „tajně brečí“. Co je pro vás osobně nejtěžší: samotné místo tragédie, setkání s pozůstalými, nebo až chvíle, kdy se večer vrátíte domů?
Ono to přichází různě, někdy třeba když jedu autem do redakce a v hlavě si stavím scénář reportáže. Doma už se snažím být klidný, navíc tam mám rodinu, která funguje jako kotva. Za což jim patří velikánský dík.
Když přijedete na místo závažného zločinu, kde jsou zoufalí příbuzní a pracuje policie, jak dokážete přepnout emoce a začít profesionálně natáčet a ptát se?
Před příbuznými se snažíme být spíš neviditelní a nevytahovat před nimi kameru. Pokud na nich tedy nevidíme, že by sami chtěli něco říct. I to se občas stává. V těchto případech se emoce ale obvykle vůbec nespouští, jsou spíš jakoby zablokované, prostě pracujete a ony dotečou později.
Popsal jste svou práci jako něco, co vás stále baví. Po více než deseti letech v krimi ale člověk asi musí změnit způsob, jakým se na svět dívá. Jste dnes podezřívavější než dřív?
Neřekl bych, že podezřívavější, stále věřím na dobro v lidech. Práce mě naučila nesoudit lidi. Ten nejsmradlavější bezdomovec vám může zachránit život, naopak vysportovaný hezounek, co byste ho chtěli mít na plakátě doma, třeba ujede od nehody a neposkytne vám první pomoc.
Mám ale několik takových profesních deformací. Když jdu po ulici, prohlížím si lidi, jestli mají špínu za nehty, jestli mají tiky nebo jak jsou oblečení, a domýšlím si jejich příběhy.
Další věc mám, když jedu autem a vidím třeba obří sídliště, představuju si, že za každým oknem se odehrává nějaký příběh, který stejně nikdy nepojmete celý. Někde se nastěhovali mladí lidé, začíná jim tvrdší, ale společný život objevování, nad nimi právě někdo přichází o někoho blízkého s rakovinou, okno vedle je třeba chlap, co bije ženu, a vedle v okně zase třeba učitel ze základky, který právě vymýšlí, jak dětem udělat co nejlepší výuku.
Vím, že je tenhle konstrukt zdlouhavý, jen mě fascinuje, jak se každou vteřinu odehrávají miliony lidských příběhů, které nikdy celé nepoznáte, a možná bychom se tak měli k sobě chovat. Nikdy totiž prostě nevíme, co ti lidé musí řešit, a tak bychom mohli soudit o maličko míň.
Zažil jste při reportážích situaci, kdy jste měl opravdu strach o vlastní život?
Nedávno jsem vzal do zaječích před sparťanskými fanoušky. A to jsem prosím sparťan, i když teda hokejový. Situace byla vyhrocená, opravdu nám chtěli ublížit, vadilo jim, že je natáčíme. Rozdělili se do skupin a chtěli si nás s kameramanem podat.
Vaše cesta k novinařině začala už na gymnáziu školním časopisem. Myslíte, že byste dnes dokázal poznat mladého člověka, který má podobný novinářský „čuch“, jaký jste měl tehdy vy?
Já nevím, jestli jsem měl novinářský čuch. Měl jsem ale nadšení. A to si myslím, že stačí. Novinařina je podle mě prostě řemeslo a dá se naučit, ovládnout. Musíte se jí pořád učit, jinak vás překvapí, a mít k ní respekt. Myslím si ale, že poznám lidi, co jsou nadšení a zapálení, a právě ty podle mě tohle řemeslo potřebuje. Pokud se k tomu ještě umí dívat kolem sebe, myslím, že mají z půlky vyhráno.
V posledních letech jste se pustil také do běhání, přestože jste dříve podle vlastních slov neběhal ani na tramvaj. Co se ve vás změnilo, že jste najednou začal sport tak intenzivně řešit?
Připravoval jsem se na fyzické testy ke speciální pořádkové jednotce. Byl jsem totálně marný a tam jsem si našel trenérku Simonu. Ona sice tvrdí, že to se mnou má těžké, ale já cítím její autoritu a plním její plán. Stala se dokonce kamarádkou a tu nechcete svým lajdáctvím zklamat.
Jsem takový podprůměrný hobík, ale už jsem měl tu čest párkrát vodit skoro nevidomého kluka z nadace Leontýnka, která se stará právě o slabozraké a nevidomé. To má docela hezké kouzlo. Takže pokud někde uvidíte stánek Leontýnky, kupte si merch nebo jim jděte poděkovat za to, co dělají. Budou mít radost.
,,Přemýšlím, jestli neudělám petici, aby se Amurská ulice přejmenovala na Norrisovu.“
Jste synem Petra Rychlého. Pomáhá vám slavné příjmení v profesním životě, nebo vám naopak někdy připadá, že musíte dokazovat, že jste „Matěj Rychlý“ a nejen syn známého herce?
Tohle je otázka, na kterou neznám odpověď. Možná jsem zapamatovatelnější, než kdybych byl Vomáčka. Ale mě osobně to štve. Kolegové na vás koukají jako na někoho, kdo je v práci třeba přes protekci… Na Primě jsem ale už načal 14. rok, dalších dva a půl roku jsem dělal u konkurence.
V podstatě mám teda televizní pubertu a věřím, že na tom, jak dělám svou práci, nemá jméno vůbec žádný vliv. K otci jsem ale chodil pro rady – například jak pracovat s hlasem, jak se pohybovat před kamerou. Byl tvrdý trenér, ale věděl, jak na mě. Za to mu rozhodně patří dík.
Váš bratr Ondřej se stal hercem. Bavíte se doma někdy o tom, kdo z vás má těžší práci – herec, který musí přesvědčit diváka, že něco prožívá, nebo reportér, který musí před kamerou zůstat sám sebou?
Ondřej nerad vystupuje z role, párkrát jsem ho zval do různých rozhovorů, většinou mě odmítl, protože mu není komfortní vystupovat jako Ondřej. Do role se může schovat.
My se s bráchou vídáme hodně málo, nicméně je to takový ten člověk, kterého nejde neobdivovat. Umí komponovat hudbu a zpívat, zvládne hrát téměř na jakýkoliv hudební nástroj včetně klavíru a ovládá i dudy. Je skvělý herec v divadle, dobrý táta, a navíc má sportovní disciplínu a vypadá dobře. Srovnávat se s ním po tomhle výčtu ani popravdě nechci (smích), nedopadl bych dobře.
Kdybyste měl na jeden den vyměnit svou práci s otcem nebo bratrem, koho byste si vybral a co byste si chtěl vyzkoušet? A co byste jim naopak nedoporučil zažít ze své práce?
Myslím, že bych si vybral bratra, když načítá audioknihy. To by mě bavilo. Vím na sto procent, že by ani jeden z nich nedal tlak, ve kterém někdy zprávy vznikají, v kombinaci s názorovým střetem s editorem. Táta by nejspíš bouchnul a odešel z práce, brácha by se možná emočně složil.
Jste obyvatelem Prahy 10. Ve které části bydlíte a co se vám v ní (ne)líbí?
Bydlím ve Vršovicích. Mám je moc rád, je to taková vesnice v Praze, ale zase jen kousek k centru. Máme tu spoustu fajn věcí, uvítal bych ale už konečně dobudování cyklostezky, která má vzniknout místo vlakových kolejí. Pak mi vadí větší výskyt bezdomovců a narkomanů. Na to ale neexistuje žádné lehké univerzální řešení. Uvítal bych i nějakou útulnou kavárnu někde mezi zastávkou Eden a Kubánské náměstí. Ta mi tu dost chybí.
Co vás přivedlo na myšlenku založit pomník herci Chucku Norrisovi, u kterého stále přibývají návštěvníci?
To je hrozná legrace. Soused tu upravoval zahrádku a vztyčil takový kámen, co na ní vykopal. Abych si z něj udělal legraci, tak jsem k němu začal v noci nosit svíčky, protože vypadal jak náhrobek. Pak se zrodil nápad dát k němu ještě podobiznu Chucka Norrise a aby se soused divil ještě víc, hodil jsem na Vršovickou partu příspěvek o tom, že tu vznikl pomník Chucka Norrise.
O den později už jsme měli před barákem televizní štáb od konkurence, bylo tu i několik píšících novinářů a my se sousedem jsme to začali brát vážně. Nosíme tam kytičky, svíčky. Lidé jsou neskuteční, malá holčička k památníku donesla černý pásek z karate. Nějaký pán přijel až z Kbel a přivezl proteinovou tyčinku. Chtěl bych poprosit všechny z Prahy 10, aby se tam občas zastavili.
Chci, aby pomníček dál existoval. Chci, aby Vršovice byly nesmrtelné jako Chuck Norris, dokonce přemýšlím, jestli neudělám petici, aby se Amurská ulice přejmenovala na Norrisovu. Když už tu má ten pomník… Jinde v Praze ho nenajdete.
O Norrisovi kolují desítky vtipných „hlášek“ o tom, co všechno dokázal. Máte nějakou svou vymyšlenou, nebo alespoň nejoblíbenější?
Mám jich spoustu, ale teď jsem zažil něco, co mě dojalo. Legenda o pomníku Chucka se dostala až k jeho hlasu. Petr Pospíchal, který ho daboval, dokonce nahrál vzkaz, ve kterém k lidem promlouvá jako Chuck Norris. Mimo jiné říká – Chuck Norris zemřel, ale je to dobrý, přežil to. Tak koukejte přijít se svíčkou. Pomník Chucka Norrise totiž najdete i na Google mapách.
