Narodila jste se na kapverdském ostrově Santiago v malé vesnici Achada Bel Bel. Nevím, kolik lidí v ní tehdy žilo, ale celé Santiago má necelých 270 000 obyvatel. Musel to být pro vás asi velký šok, když jste se dostala do evropských zemí, kde žije mnohonásobně více obyvatel…
Začátky pro mne skutečně nebyly jednoduché. Začalo to už na letišti v Portugalsku, kde bylo plno lidí a já se jich bála. Navíc jsem prožila v terminále celý den, protože pro mne ze školy nepřijeli ve sjednaný termín. Ale potom jsem se do Lisabonu zamilovala. Město krásně voní a lidé mluví portugalsky jako my na Kapverdách. Více mne překvapilo počasí, v listopadu je v Portugalsku už zima a já přijela v kraťasech…
A to asi nebyla taková zima, jaká bývá v Liberci, kde jste také nějaký čas žila…
Liberec, to pro mne byla klimatická katastrofa! Chtěla jsem se vrátit zpátky do Kapverd. Ale pak jsem se zastyděla a řekla si, že se musím víc snažit a přizpůsobit se.
Vraťme se ještě do Portugalska. Co jste tam studovala?
Na univerzitě jsem tři roky studovala technologickou fyziku. Naučila jsem se dobře pracovat s počítačem a navrhovat spoustu věcí. Po třech letech jsem ale pochopila, že fyzika pro mne moc není. Nicméně ze studia těžím dodnes – naučila jsem se na počítači navrhovat boty i kabelky (úsměv). Vždy se mi totiž líbila móda. Pak jsem se odstěhovala do Liberce, kde jsem kvůli rozdílovým zkouškám a zdlouhavému vyřizování pobytu nemohla rok studovat. Začala jsem proto s modelingem a později se studiem řízení podniku a financí.
Co vás přinutilo přestěhovat se z Lisabonu na sever Čech?
Vysokoškolský studentský program Erasmus a láska (úsměv). Tehdy jsem měla českého přítele, který dobře mluvil portugalsky. Nakonec jsem v Liberci zůstala asi dva roky, líbilo se mi tam. Lidé byli hodní a snažili se na mne mluvit anglicky. A musím vám říci jednu věc – i když nejsem Češka, já si myslím, že sem patřím!
Skutečně? Jak to?
V České republice žiji asi pět let, v Praze tři roky a naprosto jsem si ji zamilovala. Máte tady klid, hodně vody, což na Kapverdech nemáme a je to náš problém. Také se tu cítím bezpečně, můžu jít ve dvě v noci po ulici a nikdo mi nikdy nic neukradl. To na Kapverdech jsou některá města v noci nebezpečná. Jen to vaše úřednické papírování je zdlouhavé a někteří lidé jsou rasisté, ale to mi nevadí.
Pokud jste se s naší zemí tak hezky sžila, jíte i typická česká jídla?
Já je miluji! Knedlíky, smažený sýr, svíčková… A o Vánocích jak děláte ty sladké vanilkové rohlíčky, které krásně voní… Už se na ně těším!
Takže jste skutečně v Praze šťastná?
Ano a moc. Jsou tu krásné historické budovy, hezky zrestaurované, to v Portugalsku příliš nedělají. Jak už jsem říkala, je tu klid, voda a večer Praha krásně svítí. A jídlo je úžasné (smích). Také jsem se v Česku naučila chytat ryby a slavit Vánoce. A na Štědrý den si s gustem dám smaženého kapra!
Vy jste Vánoce nikdy předtím neslavila?
Ne, na Kapverdech jsem nebydlela se svojí rodinou, takže jsem Vánoce neslavila a žádný dárek jsem nikdy nedostala, ani na narozeniny. Ježíška s dárky jsem poprvé „potkala“ až v Čechách.
Vaše dětství nebylo právě nejveselejší. Jak vlastně děti na Kapverdách vyrůstají?
Na Kapverdách jsou rodiny, které nemají na živobytí ani 25 korun denně. Proto jsem založila nadaci Naděje Cabo Verde a snažím se místním dětem pomáhat. V mém prvním projektu jsem sháněla pro školáky počítače. Pamatuji si na svoje začátky, kdy jsem přišla na univerzitu, ale nikdy předtím jsem počítač neviděla, ani jsem ho neuměla otevřít… Zprovoznila jsem na Kapverdách šest počítačových center a v každém z nich je 16 počítačů a neomezené připojení k internetu včetně wifi. Děti se mohou učit či si hledat informace a nepoflakují se po ulicích. A ve druhém projektu jsem sháněla peníze na školní autobusy. Některé děti totiž musí pěšky ujít i 20 kilometrů, aby se dostaly do školy. Uspořádala jsem charitativní projekt na Žofíně, na který přišla i první kapverdská dáma. Celkem se mi podařilo nashromáždit 1,1 milionu korun a za ně pořídím od společnosti IVECO tři starší opravené autobusy. Moc za to děkuji mému hlavnímu sponzorovi Galerii Gema, která přispěla celkově 600.000 Kč. A protože mi lidé a další sponzoři přispěli ještě výpočetní technikou i oblečením pro děti, autobusy jimi zaplním a vše společně pošlu na Kapverdy. Musela jsem si od sousedů půjčit sklep, abych věci měla zatím kam uskladnit (smích).
Kde vlastně v Praze žijete?
V Praze 8 v Nových Chabrech. Je tam klid a hezky, ráda chodím na procházky do přírody.
Jste studentka, modelka i zakladatelka nadačního fondu. Ale co vás opravdu živí?
Moje módní firma. Specializuji se především na boty, které miluji. Sama je navrhuji a příští kolekce už ponese moje jméno. Budu ji prezentovat ve vinohradském hotelu Le Palais Art Praha na konci listopadu. A chystám také vánoční nadační akci, proběhne rovněž v tomto hotelu. Zájemci se zatím mohou na moje boty podívat na www.amamifashion.cz, na instagramu či facebooku. Mám hodně modelů za dobrou cenu, ale především jsou kvalitní a pro všechny typy žen.
Kdo vaše boty vyrábí?
Šijí se v Portugalsku, je to ruční práce a kvalitní kůže. Novou kolekci chci vyrábět i v dalších evropských zemích a také v Africe.
A víte o tom, že my máme dlouholetou tradici v tomto oboru? Má jméno Baťa…
Ano, znám, v Portugalsku byl také. Baťa je dobrý, ale já mám jinou kvalitu i úroveň.
Mónica Sofia
– narozena 9. 10. 1993
– multižánrový umělec
– zajímavost – zpívá v kostele
– zadaná, bezdětná
