Když se řekne Praha, co se vám jako první vybaví?
Andrea Kalivodová (AK): Praha stověžatá, Malá Strana, Karlův most, Rudolfinum a Národní divadlo. To jmenuji jako nejlepší na konec, protože je to moje domovská scéna. Miluji také přírodu kolem Prahy a s rodinou ZOO v Troji a botanickou zahradu.
Marian Vojtko (MV): Vždy bylo mým snem podívat se do Prahy, protože jako malý jsem tu nikdy nebyl. Povedlo se mi to až kolem roku 2000, když jsem přijel na konkurz do muzikálu Monte Christo. A byl jsem nadšený, i když jsem všechno vlastně viděl jenom z auta. Prahu, světovou metropoli, pořádně poznávám až po přestěhování. Jsem tu už dvacet let rád a město si užívám, především zdejší hospody (úsměv). A pořád jsem z Prahy viděl asi jen desetinu. Například k orloji jsem se dostal až po pěti letech, co tu bydlím. Lze v podstatě říci, že jsem stále více nadšený z hospod než z kulturních památek (smích).
Oba jste se narodili daleko od hlavního města. Andrea v Kroměříži, Marian v Banské Bystrici. Byl pro vás svátek v mládí navštívit naší metropoli?
AK: Pro mne určitě. Měla jsem tady babičku, bydlela v Hostivaři. A my za ní jezdili na víkendové návštěvy. Milovala jsem i prázdniny, protože všechny děti vyjely z Prahy ven a já naopak do ní mířila za babičkou. Ta byla velice akční a pořádně mne městem provedla. Prahu jsem brala jako druhý domov a chtěla jsem se sem asi od 15 let přestěhovat. A když se tak stalo, díky babičce jsem ji znala velice dobře.
Co se vám v Praze nejvíce líbí a co byste naopak oželeli?
MV: Nelíbí se mi silnice, všechno je rozkopané.
AK: To mně také, a pak ty ranní dopravní zácpy. Pokud bydlíte jako já někde v souladu s přírodou, tak za prací v pražském centru jedete klidně i dvě hodiny. To bych změnila, ty strašné zácpy a ranní stresy…
MV: To bys ale musela zakázat vjezd do města…
AK: Na druhou stranu mám velice ráda metro, ale bohužel bydlím na Praze – západ. Musím do centra autem, a pak po městě jezdím samozřejmě tramvají a metrem.
MV: Já jako zpěvák nemám rád metro ani hromadnou dopravu. Když jsem přijel do Prahy, netroufal jsem si tu řídit, bál jsem se provozu. Jednou jsem chtěl proto nastoupit do metra a cestovat na představení. Vagóny byly narvané, a jak se otevřely dveře, vyvalil se z nich puch nemocí. Řekl jsem si – tady končím – a začal po Praze jezdit autem. Ale miluji pěší zóny s obchůdky a hospůdkami. Baví mne se procházet, pak se někde zastavit a dát si skleničku, v tichosti bez aut. A když není ve staré Praze moc turistů, tak je to ještě lepší.
Mariane, vy bydlíte v Uhříněvsi. Jak se vám žije na okraji města?
MV: Celkem dobře, ale probíhá tam bujná zástavba a přibývá automobilů i dopravních zácp. Někdy vyjet ve špičce je téměř nadlidský výkon. Mám ale štěstí, že z domova do centra jezdím, když už všichni míří domů, tak kolem páté šesté odpoledne. Když směrem do Uhříněvsi vidím zácpy, tak se vždy směju a říkám – vidíte, kdybyste pracovali jako já, nemuseli byste teď stát. Z centra do Uhříněvsi je to půlhodinka jízdy, což není až tak hrozné. Je tam klid a navíc je Uhříněves blízko dálnice na Brno a Slovensko. Předtím jsem bydlel v Horoměřicích a v Suchdole v Praze 6, a když jsem se vracel z Banské Bystrice, trvalo mi dalších 45 minut, než jsem se přes Prahu dostal domů.
V polovině prosince vás čeká společný koncert v Lucerně. Na co byste nalákali naše čtenáře?
AK: Na úžasný program s úžasným týmem. Vystoupí Praque Cello Quartet, Jiří Škorpík, Sound & Rhythm Orchestra, členové sboru Národního divadla v Praze a samozřejmě my dva.
MV: Připravili jsme si náročné skladby, protože právě v náročnosti je krása. Ne každý umí zazpívat těžké věci, na to musí být technika, hlas a samozřejmě talent (smích). Během koncertu zazní široká škála hudby, od starých skladeb přes operu, muzikál až po koledy a my ukážeme různorodost našeho přednesu. Doufám, že si každý přijde na své. První půlka koncertu trvá hodinu, pak je pauza na občerstvení a druhá půlka má asi 90 minut. Program je tedy poměrně dlouhý, ale je nač se těšit! Teď už nám jen zbývá pořádně se sladit s kvartetem, orchestrem, sborem i navzájem. Bude to ještě dlouhá cesta, ale máme na to pár týdnů. A moc se na koncert těším, protože vyprodat Lucernu je snem každého umělce.
Koncert nese název Společně a vánočně. Naskýtá se tedy otázka – dělali jste někdy předtím něco společně?
AK: Zrovna včera Polskou krev v Hudebním divadle Karlín.
MV: Je to krásné představení. Lidé, kteří mne dříve viděli ve Fantomovi, Upírech či Draculovi, kde jsem vypadal jak psychopat, což mi mimochodem jde dobře (úsměv), říkají, že tohle je ještě lepší, zábavnější a více mne to vystihuje. S Andreou jsme se dříve potkávali na společenských akcích, kde jsme třeba i nezávisle na sobě vystupovali. Byl jsem také hostem na jejím koncertu, ale velký společný koncert jsme spolu nikdy neměli. Takže jsme v očekávání, jak nám to bude spolu ladit. Doufám, že se ve dnech koncertů vyspíme dorůžova (úsměv).
AK: Musíme být hlavně fit, mít energii a těšit se na koncert.
MV: A když nebudeme zdraví, tak to samozřejmě jistí „huhu koktejl“ (vitamínová infuze – pozn. red.) v nemocnici Na Homolce. Tam mi ho každý rok pustí do žíly a je to.
Jak si vlastně udržujete imunitu, aby vás před koncerty neskolily bacily?
AK: Spánkem, vitamíny, pozitivním myšlením a relaxací třeba u skvělých „pečovatelek“ z Petra Clinic.
MV: Když jsou chřipkové epidemie, tak toho člověk moc neovlivní. Buď na vás někdo něco prskne, nebo ne. Samozřejmě se snažíme preventivně nemocím předcházet. Já piji každé ráno teplou vodu s citronem, přes den si dám zázvor a tobolky se všemožnými vitamíny. A pokud dojde k nejhoršímu, huhu koktejl v nemocnici mne postaví na nohy. Ale pak na týden lehnu.
A jak na vás působí blížící se vánoční svátky? Propadáte mírným depresím z reklam, nebo se naopak těšíte na dárky?
AK: Já už se snažím, aby pro mne nebylo nic stresující. Stres může způsobit zdravotní problémy a já si chci užívat každý den. Mám teď takové dobré období, řekla bych dobrou vlnu, a byla bych ráda, kdyby mi to do Vánoc vydrželo. A když se něco nepovede, tak si řeknu, že se tím mám asi něco naučit. Ale dělám všechno pro to, aby se to maximálně povedlo.
MV: Vánoce jsem jako malé dítě miloval, vánoční čas je ze zimy pro mne tím nejkrásnějším. Dbám na to, abych měl hezky vyzdobený a nasvícený dům, rozpálený krb a hodně jídla. Vánoce pro mne dříve symbolizovaly velký stůl a hostina. Miluji totiž svatby, tedy ne svoje, tu jsem ještě nezažil, protože na nich je všechno honosné. V pohádkách jsem obdivoval královské stoly prohýbající se pod spoustou jídla, a chtěl jsem to na Vánoce taky. Mámu jsem nutil, ať přidá další stůl s jídlem, ať toho máme víc… (smích). Vánoce jsou pro mne i vůně pomerančů, skořice a svařáku. Ten si vždycky dávám, když kráčím přes náměstí Republiky či Staromák.
Jak strávíte poslední dny letošního roku?
AK: Moc se těším na konec roku, protože 28. prosince budu mít v Národním divadle představení Carmen a manžel pak narozeniny. Na Silvestra budeme s dětskou partou, protože naši dva synové již mají kamarádky. Silvestr a Nový rok tedy prožijeme s dětským smíchem a přáteli na nějaké hezké chaloupce v tuzemsku.
MV: Já v zimě miluji hory a sníh. Buď tedy strávím Silvestra na horách, nebo pracovně. Silvestrovská představení jsou nejlepší a já si je schválně, na rozdíl od některých kolegů, vybírám. Obecenstvo je vděčnější i uvolněnější a já si během představení můžu dovolit zahrát i říct něco jiného než obvykle, aniž by byl pak na mne producent jako pes. A po děkovačce začíná pravá zábava. Chodím po známých a hospodách, posedím v baru, takže domů se dostanu až k ránu. Ale nenávidím shromáždění na náměstích, bojím se, že mi někdo něco střelí do hlavy nebo po mně hodí flašku.
A váš novoroční vzkaz našim čtenářům?
AK: Ať máte všichni vydařený rok 2020 a ať je lepší než letošní. A mějte se rádi, mějte štěstí na správná setkání, na správnou partu a dobrou práci. Základem všeho je zdraví, vztah a peníze, tak ať se vám to příští rok hezky poskládá a dojdete do vytčeného cíle. Protože o tom je život, cesta je cíl.
MV: Tak hlavně zdraví a peníze, to je nejdůležitější a všem je přeji. Závistivým lidem bych vzkázal, že když se chtějí mít dobře, nesmí být líní a musí tvrdě pracovat, bez toho to nejde. A jak řekl Karel Gott: Žij život pro jistotu na plné pecky. Opravdu nevíme, co bude zítra.
