Když dnes procházíte Prahou 3, které místo vám nejvíc připomíná, proč jste se rozhodl vstoupit do místní politiky?
Jednoznačně náměstí Jiřího z Poděbrad. Právě tady se nejvíc ukazuje, proč jsem do komunální politiky vstoupil — aby veřejný prostor nebyl jen místem, kterým lidé procházejí, ale skutečným centrem života celé čtvrti. Mám radost, že se nám za mého působení na radnici podařilo rozvíjet farmářské trhy, přivést na Jiřák mezinárodní kulturní akce, jako jsou Merkádo, Dny Asie nebo Dny Itálie, a podpořit řadu dalších aktivit, které sem přitahují místní i návštěvníky. O to víc mě mrzí, jak dopadla jeho tolik let plánovaná renovace.
Co je podle vás největší problém, o kterém se málo mluví, ale lidé ho cítí každý den?
Myslím, že je to celkově bezpečnost a doprava. Existuje řada míst v Praze 3, kde se obyvatelé necítí bezpečně, ale také řada městských bytů, kam bohužel radnice ubytovává mezi spořádané obyvatele takřka ty nejhorší případy — a pak situaci neřeší, nebo jen ve velmi dlouhých intervalech. Patří sem ale také přetížení dopravy, stále složitější parkování i nedostatečná koordinace dopravních opatření. Mám pocit, že se z dopravy příliš často stává ideologické téma, místo aby se vedla odborná debata založená na datech a hledání vyvážených řešení. Doprava má sloužit všem — chodcům, cyklistům, cestujícím MHD i řidičům — a cílem by mělo být, aby město fungovalo co nejlépe pro všechny.
Které rozhodnutí jste udělal s vědomím, že bude nepopulární, ale dlouhodobě správné?
Jedním z nich byl můj postoj ke Klinice. Věděl jsem, že bude velmi nepopulární u části veřejnosti a že přinese osobní útoky i vyhrocené emoce. Přesto jsem byl přesvědčený, že starosta nemůže ustoupit ve chvíli, kdy jde o dodržování zákonů a bezpečnost obyvatel. (Alexander Bellu byl od června do listopadu 2018 starosta městské části Praha 3 a předtím v letech 2014 až 2018 místostarosta – pozn. red.). Nikdy nešlo o boj proti alternativní kultuře nebo jiným názorům — šlo o to, že pravidla musí platit pro všechny stejně. Kvůli tomuto postoji jsem čelil i výhrůžkám, ale ani to mě nepřesvědčilo, že bychom měli rezignovat na princip právního státu. S odstupem času jsem přesvědčený, že to bylo správné rozhodnutí, protože úkolem komunálního politika není hledat nejjednodušší cestu, ale nést odpovědnost i za nepopulární kroky, pokud jsou v dlouhodobém zájmu města a jeho obyvatel.
Která část vašeho obvodu se podle vás v posledních letech změnila nejvíc a co je za tou změnou skryté, co běžný člověk nevidí?
Největší proměnou bezesporu prochází Žižkov, kde se na místě starých opuštěných továren a nádraží — jako je okolí Nákladového nádraží nebo oblast pod Vítkovem — rodí úplně nová tvář čtvrti. Běžný člověk si všimne hlavně nových moderních domů, ale za tím vším se skrývá mnohem hlubší změna. Žižkov se díky obřím investicím definitivně loučí se svou pověstí drsného „pražského Bronxu“ a stává se z něj žádaná adresa. To, co vidíme jako výstavbu bytů, je vlastně přerod místa, které bylo dříve pro běžného člověka uzavřené nebo nepříliš lákavé, v moderní čtvrť pro život — čímž se úplně mění „duše“ i složení lidí, kteří zde žijí a potkávají se.
Kdy jste naposledy zažil situaci, kdy vám obyvatel řekl něco, co vás donutilo přehodnotit vlastní názor?
Komunální politika je vždy o naslouchání. Nejčastěji se mi to stává při debatách o veřejných prostranstvích a parcích. Člověk do projektu jde s nějakou představou a lidé to mnohdy vidí zcela jinak — a to i s ohledem na ty, kteří v místě přímo žijí a užívají prostor denně, a na ty, kteří tam přijdou jednou či dvakrát za měsíc. V tom je ale také krásná rozmanitost názorů a vy se pak musíte s odvahou za něco postavit.
Který projekt byste označil za „největší promarněnou příležitost“ posledních let?
Za jednu z největších promarněných příležitostí považuji rekonstrukci náměstí Jiřího z Poděbrad. Nikdo nezpochybňuje, že si toto významné místo modernizaci zasloužilo, ale výsledek podle mě neodpovídá času ani prostředkům, které byly do projektu vloženy. Rekonstrukce trvala dlouho, byla velmi nákladná a dnes od řady obyvatel slýchám, že jim na náměstí chybí více zeleně a stínu. V letních měsících se z něj stává rozpálený prostor, kde lidé nechtějí trávit tolik času, jak by si takto významné náměstí zasloužilo. Veřejný prostor by měl být nejen architektonicky kvalitní, ale především příjemný a funkční pro každodenní život obyvatel. Myslím, že právě tady se promarnila příležitost skloubit moderní podobu náměstí s větším důrazem na komfort lidí.
Existuje nějaké místo v Praze 3, které byste chtěl, aby za pět let vypadalo úplně jinak?
Nemám jedno konkrétní místo, které bych vybral. Mnohem důležitější je podle mě to, aby se za pět let změnil způsob, jakým Praha 3 funguje jako celek. Potřebujeme lepší koordinaci dopravy, investic i služeb a větší využití moderních technologií tam, kde skutečně přinášejí lepší život obyvatelům. Měl jsem možnost vidět, jak fungují města v Japonsku, která jsou výrazně větší a hustěji osídlená než Praha. Přesto dokážou díky dobré organizaci a chytrým řešením zajistit plynulou dopravu i kvalitní veřejný prostor. Myslím, že právě tímto směrem bychom se měli inspirovat — méně improvizovat, víc plánovat, koordinovat a hledat řešení založená na datech.
Kdy jste si uvědomil, že politika začíná zasahovat do vašeho soukromí víc, než je vám příjemné?
Asi ve chvíli, kdy jsem zjistil, že lidé nezačínají hodnotit jen moji práci, ale i můj soukromý život. To k politice bohužel patří a člověk s tím musí počítat. Od začátku jsem se ale snažil oddělovat veřejnou funkci od soukromí. Myslím, že voliči mají především právo hodnotit výsledky mé práce. Rodina a nejbližší by neměli nést následky toho, že jsem se rozhodl věnovat veřejné službě. Časem jsem si zvykl, ale dodnes se snažím udržet si prostor, kde nejsem politikem.
Zažil jste nějaký konflikt na radnici, který vás poučil o tom, jak funguje komunální politika?
Nešlo ani tak o jeden konkrétní konflikt, ale spíš o zkušenost, že komunální politika je především o schopnosti hledat shodu. Často jsem si ověřil, že i když máte dobrý a promyšlený projekt, nestačí mít pravdu — musíte pro něj získat podporu ostatních. Zároveň jsem poznal, že do rozhodování někdy vstupují osobní ambice nebo stranická politika více, než by měly. To mě naučilo trpělivosti a utvrdilo v tom, že nejlepší výsledky vznikají tehdy, když se místo politických sporů soustředíme na to, co je skutečně dobré pro obyvatele Prahy 3.
Kdybyste měl jmenovat jednu věc, kterou vaše městská část dělá lépe než ostatní, co by to bylo?
Řekl bych, že dlouhodobě umíme velmi dobře propojovat kvalitní veřejný prostor s bohatým kulturním životem. Praha 3 není jen místem, kde lidé bydlí, ale čtvrtí, která žije — od farmářských trhů přes mezinárodní kulturní akce až po podporu místních komunit a spolků. Jsem přesvědčený, že právě tato kombinace vytváří silnou identitu městské části a dělá z ní místo, kde se lidé nejen rádi usazují, ale také se do něj rádi vracejí.
Měla by Praha 3 udělat v některé oblasti zásadní krok, ke kterému se ale nikdo zatím politicky neodvážil?
Praha 3 potřebuje dlouhodobou bezpečnostní a dopravní koncepci, která nebude vznikat podle volebního období nebo momentálních politických nálad. To nejsou vždy populární témata, protože každé rozhodnutí se někoho dotkne. Bez odborné debaty, práce s daty a lepší koordinace s magistrátem ale budeme dál řešit jen jednotlivé problémy místo jejich příčin. Odvaha dnes podle mě nespočívá v radikálních krocích, ale v tom, že se politici dokážou domluvit na řešeních, která budou fungovat i za deset nebo dvacet let. Za mě jsme zkoušeli projekt „třikrát a dost“ z hlediska bezpečnosti a správy drobné kriminality, přísná pravidla bytové politiky, ale také aktivní spolupráci s odbornými organizacemi pro zlepšení výše zmíněného.
Které místo v Praze máte osobně nejraději?
Mám rád park Parukářka. Je to místo, které v sobě spojuje klid, zeleň i nádherný výhled na Prahu. Člověk si tam může jít zaběhat, projít se nebo si jen na chvíli odpočinout od ruchu města. Zároveň je to krásný příklad toho, jak důležité jsou kvalitní veřejné prostory pro život ve městě. Myslím, že právě taková místa dělají z Prahy 3 čtvrť, kde se dobře žije — a je potřeba o ně pečovat i do budoucna.
Umíte si představit den, kdy už nebudete v komunální politice? Co byste dělal první týden mimo radnici?
Ano, umím. Politiku nevnímám jako životní cíl, ale jako službu na určité období. První týden bych si pravděpodobně dopřál čas s rodinou, vyrazil na cesty a zase se věnoval věcem, na které teď není tolik prostoru. Zároveň bych dlouho nevydržel nic nedělat. Nejspíš bych se vrátil k podnikání, mezinárodním projektům nebo poradenství v oblasti rozvoje měst a Smart Cities. Pořád mě baví hledat řešení a propojovat lidi a dobré nápady — jen by to už nebylo z radnice.
