Praha je vaším rodným městem. Kde jste vyrůstala a jak vzpomínáte na dětství?
Narodila jsem se u Apolináře, do dvou let žila na Ořechovce v Dejvicích, pak u dědy s babičkou ve Vršovicích a školní léta prožívala na Žižkově. Dejvice si z dětství nepamatuji, jen je vídám na fotkách, kde jsem v kočárku. Z Vršovic mám vzpomínky na lezení na stromy, procházky s dědou všude možně po okolí a hraní s dětmi na písku. A vzpomínám na ticho, které bylo v noci a na hvězdy. Na Žižkově bylo rušněji (chvíli jsme bydleli na stavbě velkého sídliště), ale vzpomínám na výpravy do blízké třešňovky, na hraní s dětmi na Balkáně, projížďky na kole až k jezerům dole v Hrdlořezích a na krásné a zajímavé moderní sochy, které jsou na Žižkově dodnes v nesmírném množství. A pak taky na chození do Lupáčovky (tam jsem chodila do jazykové školy od druhé třídy) pěšky přes Židovské pece nebo na starou otevřenou tramvaj s prkennými lavicemi, do které se naskakovalo, když nekoukala průvodčí a která jezdila dolů po Koněvce a Husinecké ulici… Jo, to byly časy!
Kam jste chodila na střední školu a co vám z této doby nejvíce utkvělo v paměti?
Střední školou bylo mé krásné gymnázium na Sladkovského náměstí za kostelem. Vzpomínám na báječné profesory, kteří v tom normalizačním období stále udržovali plamínek patriotismu, někteří vyjadřovali i nesouhlas s tehdejším režimem (a trvalo do třeťáku – školní rok 1978/1979 – než je vyházeli). Byli to vzdělaní báječní muži a ženy. Za všechny vzpomínám na latináře profesora Pecha, který nás učil v rámci nepovinné latiny i etymologii a řečnictví i řeckou mytologii, a na paní profesorku Vichrovou, milovnici vážné hudby a bojovného K. H. Borovského i odpůrkyni banálních popíkových melodií a „rozmazlené“ Boženy Němcové. Učili jsme se povinně ruštinu, ale také mohli maturovat jako jediný ročník z angličtiny místo z matematiky. A samozřejmě první lásky, toulky po Vítkově, hraní na kytaru v parku… To všechno jsou pro mne gymnaziální léta na „Slaďárně“.
Měla jste těžkou pubertu?
Každá puberta je těžká. Je to období fyzických, hormonálních a psychických změn, čas prvních lásek a vzrůstajících nároků společnosti i rodiny na osobnost dospívajících. Měla jsem výhodu stabilní rodiny a moudrých předků, také jsem si v té době hodně četla, věnovala se hře na kytaru, tanci, šachům a kanoistice. Byla to strašná doba normalizace, takže jsem měla potíže, které, naštěstí, dnešní dospívající neznají. Nekouřila jsem ani nechodila pozdě domů, ale mám z té doby celoživotní přátele a spoustu krásných zážitků z cestování po vlastech českých. Jinam jsme tehdy nesměli (úsměv).
Protože vaší současnou prací je boj proti mýtům kolem hubnutí, byla jste, dejme tomu ve dvaceti letech, spokojena se svojí postavou?
Mám výhodu sportovní rodiny, kde nebylo podstatné „vážit tolik a tolik“, ale spíš „znát a umět to a to“ a jsem spíš subtilní postavy. V mládí jsem byla na judu nejmenší a nejhubenější a dost mi to vadilo. Kamarádkám jsem ve dvaceti kapku záviděla jejich velká prsa a moc jsem nechápala, že si připadají tlusté a drží dietu. Možná z té doby se datuje můj „ochranitelský“ přístup k lidem robustní postavy. Takže první – zdravotní dietu – držím až teď – mám histaminovou intoleranci, tak si musím dávat pozor na kávu a větší množství tuňáka. Nic jiného mi naštěstí potíže nečiní.
V jaké části metropole nyní bydlíte a co se vám tu (ne)líbí?
Vrátila jsem se z centra Prahy zpátky na Žižkov a líbí se mi, jak se o něj městská část Praha 3 stará. Je tu spousta stromů a zelených ploch, květiny a cyklostezky i ty sochy, které se mi líbily už v mládí. Mám ráda park na Havlíčkově náměstí a vadí mi jen zvýšený automobilový provoz a méně dětí venku o sobotách a nedělích. A také vymizeli dudci, kosi a sýkorky, těch tady na Žižkově byla za mých mladých let spousta.
Hodně čtenářů a čtenářek vás určitě zná z televizních pořadů Jste to, co jíte (JTCJ) či DoktorKA. Pokud byste dostala nabídku na podobný typ pořadu, šla byste opět do toho?
Nabídku na moderování dalších řad JTCJ jsem dostala, a dokonce opakovaně, ale formát velice zastaral a už neodpovídá současným poznatkům o diagnostice a léčbě obezity. Takže určitě ne. Pořad DoktorKA byl báječný a tam bych naopak určitě kývla.
Jak se díváte na současné tažení ekoaktivistů, kteří by pro „záchranu světa“ nejraději omezili celosvětovou spotřebu masa až o 90 %? Tvrdí to jedna jejich studie, ale mně osobně podobné závěry zavánějí šarlatánstvím…
Člověk je všežravec a zbavit se červeného masa by mu určitě neublížilo. Ale přestat jíst ryby, vejce a drůbeží maso či hlodavce (králík, zajíc) by asi byla z hlediska současného člověka hloupost. To, že se planeta hroutí pod nárůstem lidské populace, je vinou nedostatku antikoncepce v rozvojových zemích a díky úspěchům v léčení dříve devastačních infekčních epidemií, ne vinou „masožroutství“ zemí vyspělých. Naše populace spíš pomalu stárne a vymírá. Nedostatek bílkovin z živočišných zdrojů (maso, mléko) u dětí známe právě na příkladu dětské podvýživy v Africe – děti ztrácejí aktivní hmotu, trpí infekcemi a umírají v dětství, pokud jim ze Západu nepřijde potravinová pomoc. V dospělosti lze nedostatek masa hospodářských zvířat kompenzovat rostlinnými zdroji a masem ryb či vejci. Nedostatkem bílkovin ve stravě trpí aktivní hmota (svaly, kostra, z orgánů zejména játra), imunitní systém a plodnost mužů i žen.
Držíte palce vegetariánům a veganům, nebo si myslíte, že to přehánějí a že se má jíst všechno, ale s mírou?
Lakto-ovo-pisco vegetariánství (mléčné výrobky, ryby a vejce k rostlinné stravě) opakovaně studie vyhodnotily jako stravu nejvíc odpovídající racionální stravě člověka. Veganství je fanatický alternativní způsob stravování, který nejvíc škodí těhotným a kojícím ženám a jejich dětem.
Zajímavý je váš výrok: „Hon za číslem na váze považuji za mediální záležitost, při které lékař zůstal stranou.“ Jinými slovy – i když je ručička na váze jinde, než bych jí chtěl vidět, dokud se neznepokojuje můj obvodní lékař, je všechno v pořádku?
Jakékoli číslo vytržené z kontextu je jen číslo. Kilo svalů, kostí, tuku, potravy i vody v těle váží kilo. Podstatné je, jak vypadá celkový obraz zdraví konkrétního jedince, tedy jak jsou svaly a tuk rozloženy na těle, jak tělo plní své biologické funkce, jak funguje psychika, obranyschopnost, regenerační schopnost a výkonnost člověka a jak vypadají jeho/její laboratorní výsledky. Představa, že „všichni máme vážit stejně“ nerespektuje rozdíly v pohlaví, věku, výšce a stavbě těla a nehovoří ani o příčině zvýšené/snížené hmotnosti konkrétního jedince. Například vliv akutního stresu vede často ke ztrátě hmotnosti (a může to být špatně), chronický stres se zase může „podepsat“ na vzrůstající hmotnosti i objemu v pase. Jednoduché odpovědi v medicíně mohou být jednoduše špatně pro konkrétního pacienta a jeho zdravotní stav.
Média většinou propagují diety pro mladší ročníky, ale co má dělat třeba 45letá žena, která má sedavé zaměstnání a ráda by zhubla, aniž by musela chodit do fitka?
Chce-li vypadat jako ve dvaceti a nechce se hýbat ani nic změnit, doporučuji jí návštěvu psychologa nebo liposukci – život má různá stádia a tomu odpovídá i funkce těla a jeho tvar. Bez tvrdé práce proti proudu plout nelze, a někdy ani tou tvrdou prací, pokud genetika a životní styl svědčí proti…
I když jste dlouhá léta osvětově promlouvala k národu prostřednictvím televize, přetrvávají podle vás v českém mínění o zdravé stravě či dietách nějaké bludy?
Nejčastějším bludem je, že existuje jedna „správná zdravá strava a jídelníček“ pro všechny věkové kategorie, profese, pacienty i pro obě pohlaví. A další je, že hladovka je totéž co půst. O pitomostech typu „diety podle krevních skupin, dělená strava nebo raw strava“ ani nemluvím.
Působíte v nestátním zdravotnickém zařízení se zaměřením na prevenci a léčbu interních chorob. S čím lidem nejčastěji pomáháte?
V posledních patnácti letech se snažím pomáhat pacientům hlavně psychoterapeuticky. Těsně před svou „mediální kariérou“ jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik a tato práce mne baví asi úplně nejvíc. Samozřejmě i pro hubnutí je psychický klid, vyrovnanost a pevné rozhodnutí, i vědomí vlastních mezí a hranic, nezbytnou součástí dlouhodobého úspěchu. Nejvíc mne těší, že se mi mí pacienti s důvěrou vracejí vždy, kdy jim život do cesty přinese nějakou změnu, výzvu nebo obtíž. A tím rozhodně nemyslím jen nějaké to pomyslné „kilo navíc“, ale třeba ztrátu v rodině, změnu zaměstnání, přechod do důchodu nebo starosti se životním partnerem, dětmi či zdravotním stavem – tam všude se hodí mít v záloze doktorku, která vystudovala i psychoterapii. A tam všude ráda spolu se svými pacienty hledám řešení…
Co si myslíte o polských potravinách? Nemůže být přece náhoda, že právě v produktech východních sousedů se za poslední roky našlo mnohem více zdravotně závadných potravin než u jiných výrobců…
Raději než o „polských potravinách“ mi dovolte přemýšlet o „českých spotřebitelích“. Proč nečtou složení a nezajímají se (jako třeba Švýcaři, Němci či Francouzi) o původ a složení své stravy? Že někteří obchodníci využijí tohoto nezájmu českých strávníků a servírují na pultech kdejaký šunt nejen potravinový, ale i oděvní či nábytkový, není třeba vinou české lenosti zajímat se a neochoty připlatit si za kvalitu? Proč musí naši zemědělci vyvážet svou produkci pod cenou jinam a nemohou ji nabízet u nás? Je kvalitní, ale kapku dražší než ta polská, no a?
Je pravdivé tvrzení, že jedině při tělesné aktivitě, při které se člověk zpotí, se hubne?
Zase tak strašně zjednodušující tvrzení… Někdo zhubne tím, že přestane nasávat alkohol, jiný na správné zdravotní dietě (jaterní, diabetická, ledvinná, žlučníková), další se musí zklidnit a víc odpočívat, jinému pomohou léky a cvičení odpovídající jeho/jejímu pohlaví, věku a zdravotnímu stavu i typu zaměstnání… Nechtějte po mně nic neříkající zjednodušení léčby řady příčin jednou radou. Někdo se zpotí i při představě nějakého trapasu – a zhubne tím snad?
Jak vypadá váš typický denní jídelníček? A hřešíte – minimálně v jídle – ráda?
Teď už mi stačí jíst jen dvakrát-třikrát denně, typicky bohatá snídaně (knackebrot, šunka, vejce nebo sýr, zelenina a zelený čaj se zázvorem a citronem), oběd s polévkou (miluji čočkovou, špenátovou nebo vývar s nudlemi nebo játrovými knedlíčky) a hlavním jídlem (dnes třeba „hřeším“ tuňákem s rýží, jindy mívám kuře s bramborem, zvěřinu s bramborovými noky nebo tak něco), pak mívám jablka nebo teď v sezoně třešně, broskve nebo meruňky a zapíjím perlivou vodou. Večeře bývá studená (kváskový chleba s pomazánkou s tvarohem, česnekem, zeleninou nebo se sýrem a olivami je můj „top“), ale někdy také bramboráky nasucho nebo domácí toasty či hrachové lusky „jen tak“. K mým oblíbeným pamlskům patří tvarohový Míša nebo různé domácí ovocné koláče, tvarohové či makové buchty. Že bych to považovala za hřešení? To tedy určitě ne. Rozhodně nejsem vyznavačkou askeze a „diety“ a „hřešení“ považuji za projev poruchy příjmu potravy a za dost legrační způsob života v sebeklamu – asi jako jezdit autem stylem „brzda-plyn“ (úsměv).
Čím si vyplňujete volný čas? Máte třeba psa, nebo nějaký koníček? Nebo se jen ráda procházíte po Praze?
Mám spoustu zájmů. Ráda cestuji, jezdím na výlety na svém elektrokole, chodím si zatančit, po výstavách, do divadla, na koncerty a po návštěvách přátel, ale každou volnou chvilku si čtu. Nejraději knížky Karla Čapka, Terryho Pratchetta, Steva Hawkinga nebo profesora Františka Koukolíka. A taky ráda hraji společenské hry všeho druhu – od scrabble přes šachy až po Aktivity. A když mám víc volna, vracím se k ručním pracím z mládí (nejraději háčkuji a drhám).
Když se vrátíme zpátky ke stravování – máte oblíbenou pražskou restauraci?
Pravděpodobně to bude u Zlatého hada ve Starém Městě – mají krásné prostředí se zajímavými obrazy a pianistou, báječný kančí guláš a kvalitní moravská vína.
S jakou zajímavou potravinou na talíři bychom měli vykročit do roku 2020?
Velice zajímavé jsou různé oříšky, luštěniny a ryby – ale to vše má lidstvo k dispozici už desetitisíce let (úsměv).
Kateřina Cajthamlová
– 7. července 1962 v Praze
– internistka a psychoterapeutka
– popularitu si získala díky moderování pořadů Jste to, co jíte a DoktorKA
– je spoluautorkou dvou populárních knih o hubnutí a autorkou Abecedy moderního rodiče,
– rozvedená, dvě dospělé děti – dcera a syn
