Vaším snem je stát se lékařkou. Kdy jste si uvědomila, že chcete svůj profesní život zasvětit pomoci druhým, a jaký obor medicíny vás dnes nejvíce láká?
Nedávno jsem měla díky organizaci Miss Czech Republic příležitost představit svůj nadační fond během castingu v pražském Palladiu. Ve svém projevu jsem tehdy zmínila jednu vzpomínku z dětství, která podle mě krásně vystihuje, jak dlouho mě medicína provází. Když jsem byla malá holčička a ve školce se mě někdo zeptal, jak se jmenuji, moje odpověď zněla: „Laura Anna Glozarová, doktorka.“ Už tehdy jsem totiž měla naprosto jasno. Samozřejmě si uvědomuji, že velkou roli sehrálo i prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Pocházím ze zdravotnické rodiny, můj tatínek je lékař a maminka všeobecná sestra. Medicína tak byla přirozenou součástí mého života od útlého dětství. Od patnácti let se navíc pohybuji v prostředí paliativní péče, které zásadně ovlivnilo mé profesní směřování. Právě díky těmto zkušenostem jsem pochopila, že medicína pro mě není pouze o odborných znalostech a léčbě, ale především o člověku, jeho důstojnosti a kvalitě života. A přestože mě fascinují různé medicínské obory, dnes je mému srdci nejbližší právě paliativní medicína.
Co vám tato zkušenost s nevyléčitelně nemocnými dětmi dává a změnila nějak váš život?
Myslím si, že právě setkávání s vážně nemocnými dětmi a jejich rodinami člověku velmi rychle ukáže, jak relativní mohou být naše každodenní starosti a jakou hodnotu mají okamžiky, které často považujeme za samozřejmost. Nedávno jsem prostřednictvím svého nadačního fondu měla možnost podpořit tříletou Evičku, která žije se dvěma velmi vzácnými genetickými onemocněními. S genitopatelárním syndromem a SBBYS syndromem. Nikdy nezapomenu na její upřímnou radost a úsměv, když se mě chytla a mohla se postavit na vlastní nohy. Pro většinu z nás je něco takového naprostou samozřejmostí. Pro ni a její rodinu to ale znamená nesmírně mnoho. Právě takové okamžiky mě utvrzují v tom, že cesta, kterou jsem si zvolila, má skutečný smysl. Zároveň si myslím, že dětská paliativní péče je téma, kterému se v České republice stále nedostává tolik veřejné pozornosti, kolik by si zasloužilo. Ráda bych přispěla k tomu, aby se o něm více mluvilo, aby společnost lépe rozuměla potřebám těchto dětí a aby jejich rodiny věděly, že na svou situaci nejsou samy. Právě to je jedním z hlavních poslání Nadačního fondu Laury Anny Glozarové. Nechci, aby jeho činnost spočívala pouze ve finanční pomoci. Chtěla bych, aby se stal také prostředkem k osvětě, propojování lidí a postupnému vytváření projektů, které budou mít skutečný dopad.
Po vašich zkušenostech, máte ve svých 19 letech strach ze smrti, nebo spíše z umírání?
S touto otázkou se setkávám poměrně často a naprosto rozumím tomu, proč ji lidé pokládají. Smrt je pro mnoho lidí stále velmi citlivým, někdy až tabuizovaným tématem. Osobně ale nemohu říct, že bych měla strach ze smrti nebo ze samotného umírání. Vnímám je jako přirozenou a neoddělitelnou součást lidského života. Myslím si však, že je nesmírně důležité rozlišovat mezi umíráním a paliativní péčí. Ve společnosti totiž stále přetrvává představa, že paliativní péče znamená pouze péči o člověka v posledních okamžicích života. Ve skutečnosti je její poslání mnohem širší. Je především o kvalitě života. O zmírňování bolesti a dalších obtíží, o zachování lidské důstojnosti, respektování individuálních potřeb a také o podpoře rodiny. A právě toto poselství bych si přála dostat do širšího povědomí společnosti.
Letos jste získala v soutěži Miss Czech Republic titul Miss International Czech Republic. Co pro vás toto ocenění znamená?
Titul Miss International Czech Republic byl jedním z těch, které jsem si od samého začátku své soutěžní cesty přála získat. O to větší vděčnost cítím za to, že právě já mohu letos Českou republiku reprezentovat na světové soutěži Miss International v Japonsku. Vnímám to nejen jako obrovskou čest, ale především jako zodpovědnost. Reprezentovat svou zemi totiž podle mě neznamená pouze představit její krásu, kulturu nebo tradice, ale také hodnoty, které jako společnost zastáváme. Česká republika má nesmírně bohatou historii, kulturní dědictví a řadu mimořádných osobností, které se dokázaly prosadit ve světě. Zároveň bych ale chtěla ukázat i její současnou tvář. Zemi vzdělaných, talentovaných, pracovitých a empatických lidí, kteří dokážou přinášet pozitivní změny. Jednou z příležitostí, na kterou se v rámci soutěže velmi soustředím, je také prezentace mého SDG projektu s názvem Advancing Pediatric Palliative Care, který se věnuje rozvoji a osvětě v oblasti dětské paliativní péče. Považuji za nesmírně důležité, že budu mít možnost o této problematice hovořit před mezinárodním publikem. Závažná onemocnění dětí a potřeby jejich rodin totiž neznají geografické hranice.
V soutěži krásy jste byla nejmladší. Brala jste to jako výhodu, nebo spíše jako minus?
Myslím si, že záleží především na úhlu pohledu. Přiznám se, že mě na začátku soutěže na okamžik napadlo, zda můj věk nebude určitou nevýhodou a zda mě ostatní budou brát dostatečně vážně. Velmi rychle jsem si ale uvědomila, že věk sám o sobě nevypovídá o ambicích, schopnostech ani o tom, co už člověk dokázal nebo jaké hodnoty zastává. Do soutěže jsem vstupovala v osmnácti letech s jasnými cíli, vlastními zkušenostmi, a především s velkou motivací na sobě pracovat. Jsem proto nesmírně vděčná, že mi organizace Miss Czech Republic dala prostor ukázat, kdo skutečně jsem, a že jsem získala důvěru reprezentovat naši zemi na mezinárodní úrovni.
Studujete mezinárodní a veřejné vztahy a zároveň vás baví cizí jazyky. Které ovládáte, a ve kterém byste si chtěla troufnout na rozhovor bez přípravy?
Už jsem odmaturovala a jsem studentkou 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Cizí jazyky mě vždy nesmírně bavily, což úzce souvisí i s mou láskou k cestování a poznávání nových kultur. Myslím si, že mám určitou výhodu v tom, že si nové informace poměrně rychle osvojuji a mám dobrou jazykovou paměť. Vedle češtiny a slovenštiny hovořím anglicky, ze které mám mezinárodní certifikát Cambridge na úrovni C1, učím se osmým rokem francouzsky a věnuji se také japonštině, a to právě v souvislosti s nadcházející světovou soutěží Miss International v Japonsku. Pokud bych měla vybrat jazyk, kterému jsem věnovala nejvíce času, byla by to jednoznačně angličtina. Provází mě prakticky od mateřské školy. Zajímavé ale je, že velkou část svých jazykových dovedností jsem získala samostudiem. Většinu knih čtu v angličtině, sleduji anglicky mluvené filmy a seriály s anglickými titulky a angličtinu přirozeně používám v každodenním životě. Právě kombinace poslechu a čtení mi vždy pomáhala rozvíjet slovní zásobu i cit pro jazyk. A pokud jde o rozhovor bez přípravy, jednoznačně bych si vybrala angličtinu. Upřímně mám totiž improvizaci velmi ráda.
Cestování a poznávání nových kultur patří mezi vaše největší záliby. Která země nebo setkání s člověkem z jiné kultury vám nejvíce otevřely oči?
Měla jsem možnost navštívit řadu nádherných, často i velmi exotických zemí a každá z těchto cest mi přinesla něco jedinečného. Jednou z mých nejsilnějších vzpomínek je návštěva školy pro děti se zdravotním postižením na Srí Lance. Měla jsem tam možnost strávit čas s dětmi, učit je angličtinu, společně procvičovat gramatiku, číst knihy a jednoduše si povídat. Dodnes si pamatuji, s jakou otevřeností a radostí mě přijaly. Bylo to jedno z těch setkání, při kterých úplně přestanete vnímat čas. Když jsem měla odcházet, vůbec se mi nechtělo. Právě děti mají podle mě mimořádnou schopnost předávat druhým upřímnou radost a pozitivní energii, často i navzdory okolnostem, které nemusí být jednoduché.
Žijete v Praze, jste místní rodačkou?
Ano, jsem, a v současnosti žiji v Praze 5. Na Praze mám ráda především to, že nabízí množství příležitostí, ať už v oblasti vzdělávání, kultury, nebo profesního rozvoje. Pro mě osobně je samozřejmě velmi důležité i její silné zdravotnické a akademické zázemí. Praha je domovem řady špičkových zdravotnických zařízení, univerzitních pracovišť a odborníků, od kterých se mladý člověk může nesmírně mnoho naučit. Zároveň mám ráda, že i ve velkoměstě lze najít klidnější místa, kde si člověk může od každodenního ruchu odpočinout. A pokud bych měla zmínit něco, co se mi na Praze líbí méně, pak je to asi tempo, kterým někdy žije. Především doprava dokáže být v určitých chvílích poměrně náročná. Přesto je to město, ke kterému mám velmi silný vztah a které budu vždy s hrdostí nazývat svým domovem.
Co by vás nejvíce potěšilo do vašich 25. narozenin?
Kdybych se měla podívat šest let dopředu, mým největším přáním by nebylo konkrétní ocenění ani materiální úspěch. Přála bych si především vidět, že práce, kterou dnes začínám, přináší dlouhodobé výsledky. Jedním z mých největších životních cílů je rozvíjet Nadační fond Laury Anny Glozarové tak, aby dokázal systematicky pomáhat co největšímu počtu vážně nemocných dětí a jejich rodin, zejména v oblasti dětské paliativní péče a dětské onkologie. Už připravuji další projekty a jeden z těch významnějších bych velmi ráda začala realizovat po svém návratu z Japonska. Mým přáním je, aby se nadační fond postupně rozrostl v organizaci, která nebude pouze poskytovat finanční pomoc, ale bude také podporovat rozvoj zdravotní péče, zvyšovat povědomí o potřebách nemocných dětí a propojovat odborníky, rodiny i širokou veřejnost. Samozřejmě bych si přála také pokračovat ve studiu, dále se profesně vzdělávat a přibližovat se svému snu stát se lékařkou. Ale pokud bych měla vybrat jednu věc, která by mě do mých pětadvacátých narozenin skutečně naplnila, byla by to možnost ohlédnout se zpět a vědět, že díky práci mého nadačního fondu prožilo více dětí kvalitnější a radostnější chvíle a že jejich rodiny získaly podporu, kterou potřebovaly.
