Když se ohlédnete za obdobím, které vás v životě dostalo nejvíc na dno, co vám nakonec dalo a jak moc změnilo v člověka, kterým jste dnes?
Letopočet 2025 byl pro mě rokem, kdy se mi život úplně obrátil vzhůru nohama. Najednou jsem přišla o pocit jistoty, na který jsem byla zvyklá. Přišla jsem o spřízněného člověka, který pro mě byl nejbližší osobou, a musela jsem se naučit fungovat v úplně jiné realitě. Bylo v tom hodně čekání, samoty, obav a chvílí, kdy jsem některé věci nemohla jednoduše sdílet s okolím. Musela jsem být silná i ve chvílích, kdy jsem se tak vůbec necítila.
Dnes se na to období dívám jinak. Byla to jedna z nejtěžších životních zkušeností, ale zároveň mě naučila obrovské pokoře, trpělivosti a hlavně tomu, že člověk někdy zjistí, kolik síly v sobě skutečně má, až když mu nic jiného nezbývá. Změnilo to moje priority, vztah k lidem i pohled na sebe samotnou. Dnes už mnohem víc vím, co v životě chci, koho chci mít vedle sebe, a především nechci svůj život jen přežívat. Chci ho opravdu žít!
Co vám v nejtěžších chvílích pomohlo znovu se postavit na nohy a začít svůj život krok za krokem měnit?
V té době jsem měla pocit, že žiju tak trochu dva životy. Jeden byl ten, který viděli lidé kolem mě. Snažila jsem se fungovat, pracovat, studovat, usmívat se a působit, že všechno zvládám. A pak byl ten druhý, skutečný, který začínal ve chvíli, kdy jsem přišla domů a za zavřenými dveřmi bylo všechno úplně jinak.
Ticho, prázdný byt a spousta emocí, o kterých jsem před ostatními nemluvila. Byla v tom určitá forma utajování a přetvářky, ne proto, že bych chtěla někoho klamat, ale protože jsem jednoduše nevěděla, jak o některých věcech mluvit. Dlouho mě držela hlavně naděje, že se to všechno jednou zlepší. Zároveň jsem měla pocit, že musím být silná, protože mi nic jiného nezbývá. Fungovala jsem na autopilota. Nonstop. Práce, škola, povinnosti, cvičení, všechno, co bylo potřeba.
Emoce jsem často odsunula stranou, protože na ně jednoduše nebyl prostor. Jenže když se situace dlouhodobě nelepšila, postupně jsem pochopila, že nemůžu celý svůj život jen čekat, až se něco změní. A právě to byl pro mě další velký zlom. Musela jsem si přiznat, že i když nemůžu ovlivnit všechno, co se kolem mě děje, můžu začít ovlivňovat sama sebe a svůj vlastní život.
Dokončila jsem bakalářské studium, změnila práci, začala jsem si víc budovat svůj vlastní život v Praze, věnovat se sportu, svému mindsetu a osobnímu rozvoji. V Praze už žiji tři a půl roku, ale právě teď mám pocit, že jsem si ji začala opravdu stavět jako svůj domov a svůj vlastní život. Rok 2026 je pro mě v tomhle směru zlomový. Nečekám už jen, až se život změní. Začínám ho měnit sama.
Co vás muselo potkat, abyste pochopila, že není potřeba říkat všem všechno?
Když člověk projde obdobím, kdy je opravdu zranitelný, zjistí, že ne každý člověk, který je kolem něj, musí mít přístup do jeho vnitřního světa. Já mám lidi opravdu ráda a miluju společnost, ale dnes už si mnohem víc chráním své soukromí. Nemám potřebu všem vysvětlovat, co se v mém životě děje, ani sdílet každý svůj pocit.
Některé věci mají podle mě větší hodnotu právě proto, že zůstanou jen mezi vámi a lidmi, kterým skutečně důvěřujete. Dnes mám možná menší okruh lidí, ale o to opravdovější vztahy. A myslím, že jsem se naučila rozlišovat mezi tím, kdo je jen přítomný, a tím, kdo je skutečně vedle vás.
Zdravotní komplikace vás přiměly jinak vnímat hodnotu života. Co dnes děláte nebo prožíváte právě proto, že už nechcete některé věci odkládat ze strachu?
V roce 2022 jsem podstoupila estetickou úpravu, po které přišly velmi vážné zdravotní komplikace. Následovalo šest operací v poměrně krátkém období a opakovaná celková anestezie. Nakonec musely být implantáty odstraněny. Tělo dostalo obrovsky zabrat. Začaly mi padat vlasy, výrazně jsem zhubla a psychicky pro mě bylo velmi těžké dívat se na to, jak se moje tělo mění. Bylo pro mě těžké i to, jak někdy reagovalo okolí.
Člověk může zažívat něco, co je pro něj psychicky i fyzicky velmi náročné, a přesto slyšet například: „Kde jsi nechala prsa?“ Přitom nikdo neví, co všechno tomu předcházelo. Právě tahle zkušenost mě naučila, že zdraví není samozřejmost a život se nemá odkládat na „někdy“. Dnes mám mnohem větší potřebu žít naplno. Cestovat, poznávat nová místa, potkávat nové lidi, ochutnávat věci, které jsem nikdy neměla, zkoušet nové sporty, přijímat příležitosti a občas prostě udělat něco, čeho se trochu bojím. Ne proto, že bych už neměla strach. Ale protože nechci, aby strach rozhodoval za mě.
Dříve byste některé věci možná odmítla se slovy „to nezvládnu“, dnes se snažíte říkat „zkusím to“. Kdy jste tento přístup začala vědomě měnit a kam vás už dostal?
Myslím, že jsem si postupně uvědomila jednu zásadní věc: čas není nafukovací a nic v životě není samozřejmé. Nikdy nevíme, co přijde zítra, za měsíc nebo za rok. A právě proto dnes, pokud mám možnost něco zažít, někam jet, něco nového vyzkoušet nebo přijmout nějakou příležitost, snažím se říct ano.
Dřív jsem měla mnohem víc strachu. Dnes si říkám, že když něco zkusím, mohou nastat v podstatě jen dvě možnosti. Buď se trochu opařím, zjistím, že to nebylo pro mě, a budu mít další zkušenost. Nebo mi to přinese něco krásného, co bych jinak nikdy nezažila. V obou případech jsem ale o něco bohatší.
A přesně o tom podle mě život je. Zkoušet. Nebát se. Zažívat. Zkoušela jsem box, tanec, lyžování, posilovnu a nově mě baví pilates nebo barre. Dostávám se na různá místa a akce, potkávám nové lidi, přijímám nové pracovní příležitosti a snažím se být otevřená tomu, co mi život přinese. Samozřejmě neznamená „ano“ úplně všemu bez rozmyslu. Znamená to pro mě ale přestat automaticky říkat „ne“ jen proto, že mám strach nebo nevím, co bude.
,,Ne proto, že bych už neměla strach. Ale protože nechci, aby strach rozhodoval za mě.“
Estetická úprava vám přinesla zdravotní komplikace a zároveň změnila vztah k vlastnímu tělu. Jak nyní vnímáte krásu a co pro vás znamená pracovat na svém vzhledu?
Dřív jsem měla pocit, že na sobě musím pořád něco měnit, abych byla dost dobrá. Dnes už krásu vnímám úplně jinak. O svůj vzhled se samozřejmě stále starám. Baví mě móda, beauty, sport, pohyb i to, jak se člověk prezentuje. Ale dnes na sobě nepracuji proto, že bych sama sebe neměla ráda. Naopak.
Pracuji na sobě právě proto, že se mám ráda a chci ze sebe dostat to nejlepší. Pro mě je krása mnohem víc než dokonalé proporce. Je to energie, osobnost, sebevědomí, způsob, jakým člověk působí na ostatní, a hlavně to, co z něj zůstane, když vzhled na chvíli odsunete stranou.
Zúčastnila jste se několika soutěží krásy. Daly vám něco, co byste se nikde jinde nenaučila?
Soutěže krásy mě naučily disciplíně, práci pod tlakem, prezentaci, komunikaci a také tomu, že člověk musí umět vystoupit z komfortní zóny. Na světě Miss mě od začátku fascinovalo právě to, že podle mě nemusí být jen o vzhledu. Může být o osobnosti, ambicích, hodnotách, práci na sobě a o tom, co chce dívka prostřednictvím té příležitosti dokázat.
Líbí se mi, že soutěž může být pro mladé ženy určitým odrazovým můstkem. Může je naučit věřit si, postavit se před lidi, mluvit, pracovat na sobě a třeba si otevřít dveře, ke kterým by se jinak nedostaly. A přesně to je na tom pro mě zajímavé.
Jak jste během soutěží krásy vnímala rivalitu mezi ženami a porovnávání vzhledu či úspěchu?
Rivalita je v určité podobě přirozená, protože soutěž je soutěž. Každá dívka chce uspět. Zároveň jsem ale nikdy nechtěla stavět svou hodnotu na tom, jestli jsem lepší nebo horší než někdo jiný. Dnes se snažím porovnávat hlavně sama se sebou. Jestli jsem dál než před rokem, jestli jsem odvážnější, silnější, jestli jsem se něco naučila a jestli jsem se posunula jako člověk. Protože vždycky bude někdo krásnější, úspěšnější nebo dál. Ale nikdo jiný nemůže být mojí verzí.
Měříte 167 centimetrů, což je pro klasický modeling spíše překážka. Co vás přimělo věřit, že i s touto výškou můžete na přehlídkách uspět?
Jmenuji se Martina Krátká a jsem opravdu krátká, takže moje příjmení vlastně docela sedí (smích). Samozřejmě vím, že 167 centimetrů není pro klasický runway modeling ideální výška. Nikdy jsem si ale nechtěla říct, že kvůli tomu nemám šanci. Zároveň vím, že samotná hezká tvář nestačí. Pokud nemám výšku, musím nabídnout něco jiného. Osobnost, energii, charisma, profesionalitu, pracovitost a hlavně něco, díky čemu si mě lidé zapamatují. Možná právě proto mám potřebu pořád dokazovat sama sobě i ostatním, že výška není limit.
,,Pokud nemám výšku, musím nabídnout něco jiného. Osobnost, energii, charisma, profesionalitu, pracovitost a hlavně něco, díky čemu si mě lidé zapamatují.“
Jaké bylo dostat se z fotomodelingu až na přehlídky Czech Fashion Weeku a dokázat si, že i jedna z nejmenších modelek na mole může zaujmout?
K fotomodelingu jsem se dostala už ve třinácti letech. Dělala jsem modelku jako koníček ve Zlíně a Brně, kde jsem bydlela a spolupracovala jsem s místními fotografy. Fotila jsem portréty i sportovní fotografie, později i oblečení pro e-shopy. Vždy mě focení neskutečně bavilo. Profesionálnímu modelingu se ale věnuji až relativně krátce. O to větší radost pro mě bylo dostat se na přehlídky Czech Fashion Weeku a stát vedle modelek, které mají pro klasický runway modeling ideální předpoklady. Vždy jsem na mole jedna z nejmenších. Ale cítím, že tam opravdu patřím. Je to něco, co mě naplňuje a jsem za to vděčná.
Pohybujete se na fashion, lifestylových i společenských eventech a budujete si vlastní síť kontaktů. Nakolik je podle vás život influencerky opravdu o hezkých fotkách a nakolik je to normální práce, která pokračuje i po skončení eventu?
Myslím, že zvenku může influencer život vypadat jako hezké oblečení, eventy, cestování a focení. Jenže za tím je spousta práce, kterou na Instagramu nikdo nevidí. Mám kolem 15,6 tisíc sledujících a spolupráce, focení nebo eventy pro mě nejsou jen o tom přijít, vyfotit se a odejít. Je potřeba komunikovat, připravovat obsah, dodržovat domluvy, budovat vztahy a přemýšlet nad tím, co vlastně člověku nebo značce přináším.
Mám ráda lidi a baví mě poznávat nové osobnosti. Některé kontakty zůstávají čistě profesní, jiné se přirozeně promění v přátelství. Nikdy jsem ale nechtěla lidi vnímat jako nějaký seznam kontaktů. Spíš mě baví propojovat světy a být člověkem, se kterým má smysl něco dělat. A když například dostanu příležitost podpořit nějaký event nebo značku, chci, aby to mělo hodnotu i pro ně. Nestačí mi být jen hezkou tváří na fotografii.
Po studiu médií jste se pustila do vlastního projektu HERS. Co chcete jeho prostřednictvím nabídnout a kam byste ho chtěla dostat – a jak do toho zapadá váš letošní návrat do Miss Czech Republic?
Pocházím z Brna, ale už tři a půl roku žiji v Praze. Letos jsem dokončila bakalářské studium médií na Metropolitní univerzitě Praha a v médiích chci pokračovat i dál. Zajímá mě, jak média ovlivňují naše vnímání světa, jak se mění a jak moc jsme dnes jejich součástí i my sami.
Právě proto vzniká HERS. Nechci vytvořit další klasický bulvár ani médium, které bude stát jen na módě. Chci vytvořit moderní české lifestyle médium, které bude o inspirativních lidech, rozhovorech, příbězích, kultuře, eventech, fashion, místech a životě kolem nás. Chci dělat vlastní rozhovory a dávat prostor lidem, kteří mají co říct. Nejen známým tvářím, ale i osobnostem, které mohou někoho inspirovat svou cestou nebo příběhem. A do toho přirozeně zapadá i můj letošní návrat do Miss Czech Republic.
Miss je pro mě další výzva a příležitost vystoupit z komfortní zóny, znovu na sobě pracovat a ukázat, že za vzhledem může být mnohem víc. Nechci být zapamatovatelná jen jako blondýna, která vypadá dobře na fotografii. Chci, aby si lidé pamatovali moji osobnost, energii, práci a to, co tvořím. Mám pocit, že jsem letos poprvé po dlouhé době opravdu začala svůj život tvořit podle sebe. A možná právě proto je pro mě rok 2026 tak důležitý.
