Na konci osmdesátých let se svět začal měnit způsobem, který nebylo vidět. Ne proto, že by se to dělo potají, ale proto, že se to dělo v šeru, které si politici sami vyrobili.
Realita tehdy přestala být pevným bodem. Přestala být něčím, o co se dá opřít. Stala se jen stínem, který se dá natáhnout, zkrátit, nebo úplně vymazat. A kdo ovládá stín, ovládá i to, co lidé vidí.
„Management vnímání“ — tak tomu říkali. Jako by šlo o nevinnou disciplínu, která se dá vyučovat v konferenční místnosti. Ve skutečnosti to byla metoda, jak veřejnost udržet v prostoru, kde světlo nedosáhne.
Vyprávěly se příběhy o hrozbách, které možná existovaly, možná ne. O válkách, které možná začínaly, možná jen doutnaly. O nepřátelích, kteří možná stáli za dveřmi, možná jen v představách. A když bylo potřeba, přišlo i UFO — ne jako zjevení, ale jako nástroj.
Tma je totiž užitečná. V tmě se neptáte. V tmě nehledáte. V tmě jen čekáte, až vám někdo řekne, kam se máte dívat.
A pak přišel Ulrich Beck a řekl nahlas něco, co už všichni tušili: že svět se splašil. Že se stal nečitelným, nepředvídatelným, propojeným tak těsně, že každý krok může spustit něco, co už nikdo nezastaví.
Politici podle něj přestali svět vést. Začali se ho bát. A když se bojíte, přestanete plánovat. Jen hlídáte, odkud přijde další rána.
A tak se z politiky stala správa rizik. Temná disciplína, která už nemá vizi, jen seznam hrozeb. Politici se dívali do budoucnosti ne proto, že by tam viděli světlo — dívali se tam proto, že tam tušili další tmu.
Je to zvláštní proměna: kdysi se politika snažila svět změnit. Dnes se snaží hlavně nevyrušit. Kdysi se mluvilo o naději. Dnes se mluví o tom, jak přežít.
A realita? Ta už dávno není důležitá. Je to jen prázdný prostor, který se dá podle potřeby vyplnit strachem, nebo nechat prázdný.
Možná je to celé jen přirozené. Když se svět splaší, člověk se přestane snažit ho zkrotit. Místo toho se naučí chodit potichu. A doufat, že tma zůstane klidná.
JUDr. Petr Lachnit (ANO 2011),
1. místostarosta MČ Praha 5
