Bachelor vám vystavil obrovskou pozornost veřejnosti. Co jste o sobě díky této zkušenosti zjistila?
Asi hlavně to, že toho psychicky zvládnu mnohem víc, než jsem si myslela. Bachelor je strašně intenzivní sociální experiment – byla jsem zavřená s dalšími ženami, neustále porovnávaná s ostatními a potom vás začne hodnotit celé Česko podle pár minut v televizi. Zjistila jsem, že nepotřebuju, aby mě měli všichni rádi. A paradoxně mi to dalo mnohem větší svobodu být sama sebou.
Pocházíte z Ukrajiny a setkala jste se i s nepříjemnými komentáři. Co vás na reakcích české veřejnosti nejvíc překvapilo?
Víte co, nic moc. Já to trochu čekala, že se najde pár lidí, kteří si vytvoří kompletní obrázek jen podle toho, kde jsem se narodila. Když se někomu nelíbilo moje chování, vzhled nebo názor, občas se velmi rychle dostal k tomu, že jsem ‚Ukrajinka‘. Mě to ale vůbec neuráží. Jsem hrdá Češka s ukrajinskou krví, mluvím dalšími čtyřmi jazyky, vyrostla jsem tady, vystudovala, pracuji tady a Česko je můj domov. Místo narození je součást mého příběhu, ale rozhodně nedefinuje, kdo jsem jako člověk. Zároveň bych ale byla nerada, aby pár hlasitých komentářů reprezentovalo celé Česko. Vedle těch negativních jsem dostala obrovské množství krásných zpráv a podpory. Denně mi chodí zprávy, že mě někdo v show podcenil, ale že začali sledovat moje sociální sítě a názor přehodnotili k lepšímu.
Pořad ukázal především váš milostný život. Existuje nějaká vaše stránka, kterou diváci vůbec nepoznali?
Myslím, že jich je vlastně docela hodně. V Bachelorovi jsem mohla místy působit sebevědomě až arogantně a trochu jako princezna – což teda jsem (smích). Ve skutečnosti jsem ale člověk, který stojí nohama na zemi, nebere se moc vážně a je takzvaně „do voza i do koča“. Vyrostla jsem na táborech, vandrech a spaní pod širákem, jsem sportovně založená, zcestovalá, ale zároveň docela introvert. Jsem taky mnohem větší girls’ girl, než mohlo z pořadu působit. Mám ráda sebevědomé a úspěšné ženy a věřím, že bychom si měly navzájem fandit – úspěch nebo krása jiné ženy mi přece nic nebere. A když říkám, že jsem nerd, myslím tím, že mě baví spousta úplně random témat, dokážu se pro něco nadchnout – jsem dost „yes girl”, miluju si ze sebe dělat srandu a rozhodně nejsem pořád ta uhlazená holka, kterou jste viděli v televizi.
Co je podle vás větší problém současných vztahů – příliš vysoké nároky na partnera, nebo naopak příliš malá ochota na vztahu pracovat? Nebo přehnaná ženská emancipace?
Emancipaci bych z toho určitě nevinila. To, že žena dokáže být sama, vydělat si peníze a má nějaké standardy, není problém. Podle mě máme spíš obrovský výběr a pocit, že za dalším swipem může být někdo ještě lepší. A tím máme menší ochotu něco skutečně budovat. Standardy bych nesnižovala. Spíš bych rozlišovala mezi zdravými standardy a seznamem padesáti požadavků na člověka, který ve skutečnosti neexistuje.
Kde podle vás končí zdravá péče o sebe a začíná posedlost vlastním vzhledem?
Pro mě je ta hranice hlavně v motivaci. Pokud něco dělám proto, že mě to baví, přináší mi to radost a chci se ve svém těle cítit dobře, je to podle mě péče o sebe. Ve chvíli, kdy se ale podívám do zrcadla a automaticky hledám, co je na mně špatně a co dalšího musím opravit, už je někde problém. Estetickou medicínu sama využívám a otevřeně o tom mluvím. Cílem by ale podle mě nemělo být vytvořit úplně jiného člověka, ale citlivě pracovat s tím, co přirozeně máme. A dobrý estetický lékař musí umět říct i ‚ne‘. Zároveň bych byla ráda, kdybychom přestali předstírat, že všechno je výsledkem pití vody, spánku a dobrého krému. Pokud má někdo botox, výplně, lasery nebo jiné zákroky, ale svůj vzhled prezentuje jako výsledek skincare (péče o pleť – pozn. red.) rutiny, vytváří podle mě mnohem nezdravější standard než člověk, který otevřeně řekne, co podstoupil.
Vy jste s estetickými úpravami začala už v 25 letech. Není to přece jen brzy?
Záleží, co si pod estetickými úpravami představíme. Nemyslím si, že existuje nějaká magická věková hranice, od které je najednou dovoleno o sebe začít pečovat. Důležitější je podle mě to, proč to člověk dělá, co podstupuje a jestli rozumí možným rizikům. Rozhodně bych ale mladým holkám neříkala, že ve 25 potřebují začít preventivně ‚opravovat‘ obličej. U mě to nikdy nebylo o tom, že bych se chtěla kompletně předělat. Estetiku vnímám jako jednu ze součástí celkové péče o sebe. Zajímám se o svoje zdraví, chodím na preventivní prohlídky a krevní testy, řeším skincare, suplementaci, sportuju… Rozdíl je samozřejmě v tom, že u invazivnějších zákroků je potřeba mnohem víc přemýšlet nad riziky a dlouhodobými následky, a hlavně se svěřit do rukou kvalifikovaných odborníků a atestovaných lékařů.
Co je dnes největším módním trendem v péči o vzhled, kterému ženy věří zbytečně?
Asi představa, že potřebujeme deset kroků skincare a každý měsíc nový zázračný produkt nebo proceduru. Sama kosmetiku miluju, ale čím víc se o pleť zajímám, tím víc vidím, že konzistence a dobře nastavená rutina často udělají víc než neustálé střídání trendů z TikToku. A trochu mě děsí trend, kdy se z anti-agingu stává skoro anti-living. Je normální mít ve třiceti mimické vrásky. Je normální, že obličej není dokonale symetrický. Péče o sebe by podle mě měla vést k tomu, že se ve svém těle cítíme lépe, ne že se začneme bát každého projevu stárnutí.
A co muži, podléhají také některým estetickým mýtům?
Rozhodně. Teď to hodně vidím hlavně u mladých kluků, na které se přes sociální sítě valí trend looksmaxxingu. Řeší perfektní čelist, vlasy, postavu, symetrii obličeje a vlastně jak ze sebe za každou cenu udělat co nejatraktivnější verzi. Přijde mi, že se tím kluci začínají dostávat pod podobný tlak na vzhled, jaký už dlouho známe my ženy. Na druhou stranu mi pořád přijde vtipná představa, že správnému chlapovi má stačit sprcháč 3v1. Mně osobně naopak přijde atraktivní, když o sebe muž pečuje – má upravené ruce a nehty, vlasy, hezky voní, má čisté boty a oblečení, které mu dobře sedí. Podle mě tím, jak o sebe člověk pečuje, prokazuje určitou míru respektu nejen sám k sobě, ale i ke svému okolí.
Platí váš popis ideálního muže i o vašem současném příteli?
Ano. Já už jsem si po těch předešlých kiksech hledala jen „můj ideál“ (smích). Vzhled je pro mě samozřejmě důležitý. Sama se o sebe přirozeně starám, takže potřebuju, aby to měl můj partner nastavené podobně. Ještě důležitější je pro mě ale charakter – a ten můj kluk splňuje na výbornou. Je to můj parťák, nejlepší kamarád, skvělý milenec a člověk, vedle kterého můžu být úplně sama sebou. Moji blízcí ho milují a já jsem upřímně nikdy nepotkala nikoho, jako je on, takovýho „magora“ (smích).
Máte zkušenost s tím, že vás lidé hodnotí podle vzhledu. Je pro krásnou ženu někdy paradoxně těžší přesvědčit okolí, že je také schopná, ambiciózní a inteligentní?
Ano, určitě. Pořád podle mě existuje taková zvláštní představa, že když žena hodně pečuje o svůj vzhled, tak už jí asi nezbyla kapacita na nic dalšího. Já si ale myslím, že moc dělá sebevědomí a energie té ženy. Krása pro mě vůbec není jen hezký obličej nebo postava. Mně přijde neskutečně atraktivní, když žena vejde do místnosti a je z ní cítit, že ví, kdo je, zná svoji hodnotu a věří tomu, co umí. Taková žena pak nemusí nikomu vysvětlovat, že je chytrá, schopná nebo ambiciózní. A přijde mi, že Češky si v tomhle hrozně málo věří. Máme tady množství krásných, chytrých a schopných žen, které se ale neumí samy docenit. Jako bychom se pořád trochu bály říct: jo, jsem v tomhle dobrá, tohle se mi povedlo, jsem na sebe pyšná. Přitom to podle mě není arogance. Je to zdravé sebevědomí.
Mluvíte pěti jazyky a procestovala jste spoustu zemí. Odpovězte upřímně – je pro vás, pro Češku s ukrajinskou krví, stále naše země tou nejlepší destinací?
Česko je pro mě domov. Ukrajina je součást toho, odkud pocházím, jsou tam moje kořeny, a to ze mě samozřejmě nikdo nevymaže. Ale nemám potřebu tyhle dvě identity stavět proti sobě nebo si mezi nimi vybírat. Procestovala jsem spoustu zemí, a právě díky tomu podle mě ještě víc vnímám, že domov je jazyk, humor, přátelé, rodina, práce, oblíbená kavárna, a hlavně ten pocit, že někam patříte a víte, jak tam věci fungují. Člověk může mít kořeny na jednom místě a domov si vybudovat na jiném. Moje maminka mi ho našla před 30 lety v Česku a jsem za to vděčná.
Pokud bydlíte v Praze, v jaké její části a co se vám v ní (ne)líbí?
Bydlím, ale lokalitu si nechám pro sebe. Na Praze obecně miluju, že je dostatečně velká, aby se tady pořád něco dělo, ale zároveň pořád není tak hektická jako některé světové metropole. Miluju obrovskou gastro a kavárenskou scénu. Obří koncertní prostory. Nekonečno možností zábavy a sportu. Co mi vadí? Asi hlavně doprava, nesmyslně navazující cyklopruhy, parkování a aktuálně rozkopaná každá druhá ulice…
Jak se vyrovnáváte s kratšími dny a podzimními plískanicemi?
Mně je vlastně docela jedno, jaké je venku počasí. Snažím se plánovat si život tak, abych se pořád měla na co těšit. Hodně věřím tomu, že náladu si můžeme ovlivnit tím, čím se obklopujeme, co posloucháme a jak sami se sebou mluvíme. Jediné, na co se opravdu netěším, jsou kratší dny, protože mám ráda světlo. Ale jinak má podzim něco do sebe – vytáhnu podzimní šatník, udělám si kakao, zachumláme se doma pod deku a taky začínám číst sérii ACOTAR a se spisovatelkou Sarah J. Maas to vidím na žhavý podzim… (úsměv).
