Mezi náhrobky se jedno po druhém rozsvěcují světla. Nejdřív několik svíček, potom desítky, a nakonec stovky drobných plamínků, které se chvějí v podzimním větru. Člověk jde pomalu. Tady se ostatně spěchat nechce. Pod nohama šustí mokré listí, staré náhrobky vystupují ze šera a zase se v něm ztrácejí. Některá jména už čas téměř vymazal, jiná jsou stále dobře čitelná. Kamenní andělé hledí někam do tmy a jejich tváře ve světle svíček na okamžik skoro ožívají.
Někde zapraská větev. O kousek dál zaslechnete kroky na štěrku. Otočíte se a nikdo tam není. A přece má člověk na Malvazinkách o Dušičkách zvláštní pocit, že tu není úplně sám. Ne strašidelný, spíš podivně uklidňující. Jako by v těch několika večerních hodinách byla hranice mezi světem živých a světem těch, kteří tu byli před námi, o něco tenčí.
Za každým náhrobkem je totiž příběh. Někdo tu kdysi miloval, někdo se hádal, někdo vychovával děti. Někdo měl veliké plány a někdo docela obyčejné starosti. Také chodili po Praze, spěchali do práce, nadávali na počasí, politiku a možná i na dopravu. Také říkali: zítra. Zítra zavolám. Zítra se zastavím. Zítra to napravím. Jenže jednou žádné zítra nepřišlo.
A právě v tom jsou Dušičky možná trochu tajemnější, než si připouštíme. Myslíme si, že přicházíme za mrtvými. Zapálíme svíčku, položíme květiny, setřeme z náhrobku spadané listí a chvíli postojíme. Jenže možná jsou to nakonec oni, kdo na chvíli promlouvají k nám. Beze slov. Starým jménem vytesaným do kamene, fotografií člověka, kterého jsme kdysi znali, nebo dvěma letopočty, mezi nimiž se skrývá celý lidský život.
A tak člověk mezi náhrobky začne přemýšlet. Komu už dlouho nezavolal. S kým se zbytečně pohádal. Koho bere jako samozřejmost. A kolik věcí stále odkládá na příště. Právě tady, mezi starými náhrobky, si však člověk uvědomí, jak nejisté slovo „příště“ vlastně je.
Když potom večer odchází branou hřbitova Malvazinky zpátky do města, Praha je zase hlučná, osvětlená a živá. Auta jedou, telefony zvoní a svět pokračuje, jako by se nic nestalo. Možná se ale něco přece jen změnilo. Ještě jednou se ohlédnete. Za vámi zůstávají staré náhrobky, černé siluety stromů a stovky mihotavých světel.
A tehdy vás napadne trochu mrazivá, ale vlastně docela prostá myšlenka. Jednou možná někdo půjde stejnou cestou i za námi. Položí květinu, zapálí svíčku, chvíli bude mlčet a bude se snažit vybavit si náš hlas.
A možná právě o to jde. Žít tak, aby po nás nezůstalo jen jméno na kameni, ale také něco v těch, kteří přijdou zapálit svíčku.
JUDr. Petr Lachnit (ANO 2011),
1. místostarosta MČ Praha 5
