Každý měsíc se objevovala nová odhalení, kolik bank se podílí na světové korupci, o masivním vyhýbání se daním u korporací, o tajném monitorování našich e-mailů, které provádí americká NSA. Přesto nikdo nebyl ani stíhán, s výjimkou několika osob na nižších pozicích. A za tím vším stále narůstala obrovská nerovnost. Přesto struktura moci zůstávala stejná. Nic se nikdy nezměnilo, protože ničemu nemohlo být dovoleno destabilizovat systém.
Ale pak najednou proměny začaly. Kampaň, kterou rozjel Donald Trump, byla v politice něčím naprosto novým. Nic nebylo pevné. Co říkal, na koho útočil a jak útočil, se neustále přesouvalo a proměňovalo. Trump své republikánské rivaly torpédoval, že jsou všichni součástí zkorumpovaného politického systému, kde každý může být koupen a používal slova, která klidně mohla zaznít od hnutí Occupy. Ale Trump zároveň používal i jazyk americké rasistické extrémní pravice, napojoval se na nejtemnější lidské strachy, povzbuzoval je a vytahoval na světlo. Mnohé skutečnosti, kterými se Trump oháněl, byly zcela vylhané. Ale Trumpovi to nevadilo.
Trump i jeho obecenstvo věděli, že mnohá jeho slova nemají vazbu na skutečnost. To znamenalo, že bývalý (a po 4 leté pauze současný) americký prezident porazil novinařinu – protože ústředním kamenem novinářské práce bylo, že novinář má odhalovat lži a prosazovat pravdu. U Trumpa to najednou bylo nepodstatné. Není překvapivé, že Vladimír Putin to obdivoval, zatímco liberálové byli Trumpem rozzuřeni. Ale vyjadřovali svůj hněv v kybernetickém prostoru, a to nemělo žádný dopad – algoritmy zajistily, že oslovovali pouze ty lidi, kteří už s nimi stejně souhlasili. Namísto toho, ironicky, vlny rozhořčených výroků a tweetů přinesly prospěch velkým korporacím, kterým patřily sociální sítě. Jeden analytik to formuloval jednoduše: Naštvaní lidé víc klikají. Znamenalo to, že radikální zuřivost, která probíhala jako vlny internetem, už neměla možnost změnit svět. Namísto toho se proměnila v palivo, které živilo nové systémy moci a přinášelo jim stále dražší sílu.
Ale nikdo z liberálů si nedokázal představit, že Trump získá prezidentskou nominaci. Bylo to obrovské absurdní divadlo. Ale přes znechucení liberálů si jak Donald Trump v Americe, tak Vladislav Surkov v Rusku, uvědomili stejnou věc. Že politikou předkládaná verze skutečnosti už není důvěryhodná, že příběhy, které politikové svým občanům vypráví o světě, přestaly dávat smysl. A že v takové situaci je možné si s realitou hrát, neustále měnit a posouvat, a během toho dál a dál podlamovat a oslabovat staré formy moci.
Trump nebyl jediný, kdo proměnil chápání politiky. Putinův dlouholetý poradce Vladislav Surkov předělal ruskou politiku v matoucí, neustále se měnící divadlo. Používal peníze na podporu různých organizací, od obřích antifašistických mládežnických organizací, až po jejich opak, neonacistické skinheady nebo liberální lidskoprávní organizace, které pak útočily na vládu. Surkov dokonce podporoval politické strany, které se protivily prezidentu Putinovi. Klíčové bylo, že Surkov dával najevo, že tohle všechno dělá, takže si už nikdo nemohl být jistý, co je v moderním Rusku skutečné, a co je klam. Je to strategie moci, která udržuje opozici v neustálém zmatku, neustálá proměna tvarů, která je nezastavitelná, protože je nedefinovatelná. Mezitím byla skutečná moc jinde, skrytá za jevištěm, vykonávaná, aniž by ji kdo viděl. A pak se totéž začalo dít na Západě. Teď už bylo stále jasnější, že systém má chyby.
A další mocnost se chystala dramaticky odhalit, jak slabou se politika na Západě stala. Sýrii už v tu dobu rozervala děsivá občanská válka. To, co začalo s arabským jarem, se proměnilo v zuřivou válku na život a na smrt mezi Bašárem al Asadem a jeho odpůrci. A jádro jeho konfliktu tvořila síla, kterou jeho otec přinesl na Západ: „sebevražedné atentáty“. V osmdesátých letech považoval otec Bašára al Asada sebevražedné atentátnictví za zbraň, se kterou přiměje Američany opustit Blízký východ. Ale během následujících třicet let se zbraň proměnila a zmutovala v něco, co dělalo pravý opak, a trhalo to arabský svět na kusy. Sen Háfize al-Asada o sjednoceném a mocném arabském světě byl nyní zničen. V Íráku využívaly extrémistické sunnitské organizace sebevražedné atentáty jako způsob, jak zahájit sektářskou válku. Teď ale přinesly skupiny jako ISIS tytéž techniky do Sýrie a útočily nejen na Asadova syna, ale i na další Šiíty. A stejně jako jeho otec na to Bašár al-Asad odpověděl zuřivou pomstou. A země se rozpadla. Vyhlídky na válku západní politiky mátly. Trvaly na tom, že Bašár al-Asad je zloduch. Pak se ale ukázalo, že jeho nepřátelé jsou ještě zlovolnější a děsivější než on. Amerika, Británie a Francie se rozhodly začít tuto teroristickou hrozbu bombardovat. Důsledkem toho bylo, že pomohly Asadovi zůstat u moci.
Pak to začalo být matoucí ještě víc. Protože náhle zasáhli Rusové. Prezident Putin poslat letadla a bojové jednotky na podporu Asadovi. Nikdo ale nevěděl, jaký to má mít smysl. Zdálo se, že používají strategii, kterou vypracoval Surkov během ukrajinské krize 2013 až 2014. Nazýval to nelineární válka. Byl to nový druh války, kde nikdy nevíte, co má nepřítel vlastně za lubem. Skrytým cílem, jak řekl Surkov, nebylo válku vyhrát, ale použít konflikt k tomu, aby vznikl trvalý stav rozhozeného vnímání a aby se vše dalo ovládat a kontrolovat. V březnu 2016 Rusové náhle s fanfárami oznámili, že ze Sýrie odcházejí. V troskách Palmýry uspořádali koncert na oslavu stažení vojsk. Ve skutečnosti však Rusové ze Sýrie neodešli. A dodnes nevíme, co opravdu chtěli.
V Sýrii se objevil nový islamistický ideolog, který se rozhodl využívat rostoucí nejistotu v Evropě a v Americe. Jmenoval se Abú-Musab al Súrí přezdívaný Syřan. Al Súrí původně spolupracoval s Usámou bin Ládinem v Afghánistánu, ale obrátil se proti němu. Al Súrího přednášky měly na islamistické hnutí mohutný dopad. Argumentoval tím, že se Bin Ládin mýlil, když se na Západ rozhodl zaútočit čelně, protože tím vyvolal obrovskou vojenskou reakci. Namísto toho by nezávislé skupiny nebo jedinci měli uskutečňovat náhodné útoky malého rozsahu proti civilistům v Evropě a Americe. Cílem bylo vyvolat strach, nejistotu a pochybnosti a ochromit beztak již selhávající autoritu západních politiků. Důsledky těchto útoků Evropu a Ameriku šokovaly a výrazně posílily novou politiku nejistoty a úzkosti.
Tento strach vedl k prosazení obrazu světa, kde všechno, i jen návštěva restaurace, je najednou riskantní záležitost. A co bylo vnímáno jako kampaně bez šance na okrajích společnosti, které nemohou nikdy vyhrát, se stalo skutečností.
JUDr. Petr Lachnit (ANO 2011),
1. místostarosta MČ Praha 5
