Do světa modelingu jste vykročila v osmnácti letech, což podle vašich slov bylo docela pozdě. Z toho tedy vyplývá, že jste se modelkou nechtěla stát už od první třídy…
Měla jsem krásné dětství, plné stavění bunkrů i bahna, později jsme s kamarády trávili čas na hřišti, kde jsme hráli basket nebo jen tak posedávali. Celou svou pubertu jsem strávila na kole ve skateparku s na červeno obarvenou hlavou a tunelem v uchu. Myslela jsem si, že budu profesionální bikerka a že se tím budu živit. Svět modelingu mi byl tedy skutečně dlouhou dobu velice vzdálený. Ke konci studia na střední škole jsem se nakonec vrátila se ke své přírodní barvě vlasů a nechala si zašít ucho. Tou dobou jsem se začala také zajímat o jiné věci, chtěla jsem se učit, poznávat nové lidi a nasbírat zkušenosti. A to už jsem byla jen pár kroků od toho zhlédnout se v modelingu. Miluji tuto práci, protože jsem velmi společenská, ráda trávím čas mezi lidmi a poznávám nová prostředí.
Pamatujete si na vaší první přehlídku? A neměla jste trému vyjít před obecenstvo?
Moje první přehlídka byla pro obchodní centrum v Brně. Co jsem měla na sobě si již nepamatuji, jelikož jsme předváděli modely z několika butiků. Pamatuji si ale svojí velkou nervozitu. Nakonec vše hezky dopadlo a já si to skvěle užila.
Do Miss Czech Republic 2020 jste se přihlásila sama, ale v jednom vašem rozhovoru jsem se dočetl, že nebýt návštěvy toalety, nestala byste se vítězkou této soutěže. Jak to tehdy bylo a co rozhodlo?
Přihlásila jsem se sama a šla na casting do Černé růže v Praze. Když jsem viděla ten zástup překrásných dívek, znervózněla jsem. Pamatuji si, jak jsem příteli do telefonu říkala, že to asi stejně nemá smysl, že konkurence je obrovská a přemýšlela jsem o odchodu. Zašla jsem si ještě na toaletu, kde jsem náhodou potkala Taťánu Makarenko, ředitelku soutěže, která se mě zeptala, jak se cítím. Potom mi už bylo trapné odejít, protože by si toho jistě všimla. Asi to byl osud (úsměv). Ani nevíte, jak jsem za toto zvláštní setkání vděčná.
Samotné finále bylo hodně atypické, kvůli covidu-19 bez diváků a přenášené jen online. Nevadilo vám to?
V covidové době to nešlo jinak. Pakliže bychom čekali na rozvolnění, měli bychom finále mnohem později. Byla to tehdy nejlepší možná varianta. Již tak bylo finále později, než se plánovalo.
Nakonec vám na hlavu nasadili korunku krásy. Co vám jako první blesklo hlavou?
Víte, každý se mě ptal, jaký to byl pocit. Já vždy s úsměvem odpovídám, že vlastně nevím, protože v tom momentu a zhruba dalších pět minut jsem byla v takovém šoku, že jsem měla v hlavě úplně prázdno. Doteď se směji tomu, jak jsme vše před vyhlášením poctivě trénovaly, kam si stoupnout a kam se podívat. A já místo nacvičené choreografie stála jako skála a úplně jsem zapomněla, kam mám jít. Musel mi pomoci moderátor a nasměrovat mě. Jakmile se vyply kamery, vše mi docvaklo a začala jsem plakat štěstím. Je to krásná vzpomínka.
Byla oslava vítězství bujará, nebo – opět vinou covidu-19 – poklidná v teple domácího obýváku? A co vám za vítězství věnoval přítel?
Oslava byla velice poklidná, všichni jsme vyrazili na společný oběd v centru Prahy. Moc jsem si to užívala, protože jsem na rodinu během Miss neměla moc času, a vlastně ho nemám dosud. Myslím, že není důležité, co mi dali potom, ale co mi dávali po celou dobu. Podporu a lásku.
V březnu jste se zúčastnila odloženého finále Miss World. Co vás nejvíce překvapilo a co naopak nemile zaskočilo? A byla jste se svou účastí spokojená?
Šla jsem do soutěže s tím, že ze sebe vydám maximum, abych pak nemohla ničeho litovat. Abych si mohla říct – vše jsi udělala, jak nejlépe jsi mohla. A to jsem také dodržela. Spokojená jsem moc, po mnoha letech jsme domů přivezli z Miss World velký úspěch. Nebudu ovšem lhát, Miss World pro mě byla opravdu těžká, ale stálo to za to. I se vším stresem bych si to kdykoli zopakovala. Myslím, že mě nic vyloženě nepřekvapilo, byla jsem dobře připravená od týmu Miss Czech Republic. Byla to jízda, ale jedna z nejhezčích v mém životě.
Dvě velké soutěže máte tedy za sebou, co vás čeká dál?
Nyní pracuji zejména na svém nadačním fondu Krok do života. Opravdu si přeji, aby fungoval na 100 % a pomáhal co nejvíce dětem z dětských domovů. Je to náročné a čeká mě ještě hodně práce, ale jsem na to připravená. Je krásné najít další smysl života, který vám přináší radost. Pokračovat bych chtěla i s modelingem, nyní se soustředím na to, abych alespoň na měsíc mohla s agenturou vycestovat do zahraničí. Tento rok si nechávám otevřený pro různé možnosti, uvidíme, co všechno se mnou ještě bude.
Vaším snem ovšem není chodit dalších deset let po módních modelech, chcete pracovat jako televizní moderátorka. V jakém pořadu chcete působit?
Modeling bych si ráda ponechala, co to jen půjde, tyto dva obory jdou hezky skloubit. Co se týká médií, mým snem je skutečně moderování, mám vymyšlený vlastní diskuzní pořad. A moderátorské křesílko se mi také velice zamlouvá, ale musím se toho ještě hodně naučit. V červnu mě čeká první velká módní akce, kterou budu celou moderovat, tak jsem na to opravdu zvědavá, snad to dobře dopadne.
Rodinné kořeny máte na Hané, studujete v Brně, ale Praha je Praha. Jste připravena pracovat a dlouhodobě žít v hlavním městě?
Pocházím z Jeseníků z Vrbna pod Pradědem. Jak říkáte, Praha je Praha, mám zde nejvíce pracovních možností. Připravená žít tu jsem, ale časem, až budu mít rodinu, bych chtěla domeček na okraji Prahy.
Co se vám v naší metropoli líbí a co už méně?
Praha je krásné město. Miluji historické centrum, ráda se potloukám uličkami, nicméně je ještě musím pořádně prozkoumat. Co se mi líbí méně, je uspěchanost velkoměsta. Ale tak to prostě je.
Na sebe jste prozradila, že milujete brněnský gastroživot. Na jakém jídle „ujíždíte“ a co vám naopak nesmí přistát na talíři? A máte už v Praze zamilované restaurace?
Ujíždím hlavně na sladkém. Dorty, koláčky, to je moje. Pakliže bych ale jmenovala normální jídlo, miluji mořské plody. Co stále nesním, je kapusta a játra, těm jsem na chuť ještě nepřišla. Veganka ani vegetariánka nejsem, maso jím k obědu asi tak dvakrát týdně, takže ne moc často. Není to jen z etických důvodu, také mi příliš nechutná. Pokud to tedy není hamburger (smích). V Praze zatím příliš oblíbených restaurací nemám, když jsme se nastěhovali, bylo vše ještě dlouhou dobu zavřené. A když opatření povolila, nakupila se mi práce. Ty pravé chutě Prahy začínám poznávat teprve teď.
Válka na Ukrajině a sankce proti Rusku přinesly i vypnutí ruského Instagramu, což bylo pro některé mladé ruské lidi doslova životní katastrofa. I vy jste přiznala, že pro profesi modelky je velice důležitý počet followerů na „instáči“. Dokázala byste se však v soukromém životě bez sociálních sítí obejít?
Je to tak, můj obor je se sociálními sítěmi, a konkrétně Instagramem, neodmyslitelně spojen. Ale popravdě, ačkoliv na sociálních sítích vystupuji ráda a baví mě to, dovolená pro mě není dovolená, pokud si nedám pauzu i od telefonu. Právě na dovolených lidé bývají nejvíce aktivní, ale já to mám přesně naopak. Určitě bych se bez sociálních sítí dokázala obejít. Než jsem začala pracovat jako modelka, Instagram jsem sice měla, ale fotku jsem přidala jednou za půl roku. A byl na ní pes nebo kolo (smích).
