Do České republiky jste společně s rodiči přijela ve věku čtyř let. Co si z té doby především vybavujete?
Nejvíce si vybavuji Petrovice a naše bydlení. Chodila jsem tam do školky, ze které mám ještě doteď spoustu vzpomínek. Bylo to pro moji rodinu náročné, ale rozhodně na to nevzpomínám špatně. Kousek od našeho bytu byla restaurace Letadlo, tehdy mě hodně fascinovala (úsměv).
Sžívala jste se s českými prostředím obtížně?
Tím, jak jsem byla malá, tak jsem to vůbec nevnímala. I maminka mi říkala, že jsem se poměrně rychle sžila. Co se stravy týče, za začátku to byl pro mě šok, ale ono není těžké si zamilovat i českou kuchyni. Holt místo pelmeň jsem si dala knedlíky s omáčkou. Miluji svíčkovou!
Byla jste ve škole vzorná školačka, nebo jste se účastnila také různých (mimo)školních rošťáren?
Na základní škole jsem chodila do třídy se sportovním zaměřením, takže si dokážete představit, jak to asi vypadalo. Dvacet chlapců a šest dívek… Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme byli nejvíc problémová třída ve škole. Z předmětů mě ze všeho nejvíce bavily angličtina, český jazyk (literatura) a samozřejmě tělocvik.
Kdy u vás padlo rozhodnutí, že se chcete věnovat zdravotnické profesi?
Z rodiny nikdo ve zdravotnictví nepracuje, ale mě to tam vždy táhlo, protože se mi líbila myšlenka chodit v bílém a pomáhat lidem. Po základní škole šla polovina mých spolužáků na střední obchodní školu a už jen z toho důvodu se mi do toho nechtělo. Chtěla jsem se vydat jiným směrem a tak jsem si vybrala obor zdravotnické lyceum na střední zdravotnické škole.
Pak jste vystudovala obor Ergoterapie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proč jste se rozhodla pomáhat lidem, kteří nejsou schopni se v některých nepostradatelných činnostech o sebe postarat?
Oproti fyzioterapii, která se zaměřuje především na pohybový aparát, se mi ergoterapie líbila kvůli tomu, že v ní hraje roli i psychická stránka člověka, čímž lze spoustu věcí ovlivnit a tím pádem dosáhnout lepších výsledků. V oboru ergoterapie vidím potenciál v budoucnu a vím, že to, co děláme, opravdu funguje. Moje babička měla zraněné ruce a po úraze trvalé následky, ale přesto všechno si dokázala poradit a vychovat čtyři skvělé děti. Tohle byly hlavní důvody, proč jsem si vybrala obor, ve kterém pomáháme lidem po úraze vrátit se zpátky do normálního fungujícího života. A věřte, že člověk, který prodělá vážnější zranění, omezující ho v těch nejvíce banálních činnostech, si nepřeje nic jiného. Například může jít o osobu po autonehodě, která necítí jednu ze dvou končetin. My mu postupnou terapií a cvičením můžeme cit navrátit, pokud samozřejmě není v tom nejhorším stádiu. To už se snažíme jen předcházet svalovým kontrakturám (zkrácením) a spasmům (křečím).
Myslíte si, že tuto nelehkou, a to i po psychické stránce, práci jste schopná vykonávat desítky let?
Myslím si, že na tuto práci musí být člověk stavěný, musí mít pro lidi pochopení a nejenom je litovat. Důležité je to dělat srdcem, pak u toho člověk vydrží klidně i 20 let. Já se nyní věnuji modelingu a sociálním sítím, ale vůbec se nebráním myšlence, že budu v oboru jednou pracovat na full time.
Od roku 2017 jste se účastnila několik soutěží krásy, jste například Miss Léta 2017 a 1. vicemiss Miss Czech Republic 2020. Nyní v srpnu vás čeká účast ve světové soutěži Miss Supranational. Kde se koná a věříte si na finále?
Na Miss Supranational se neskutečně těším a zároveň mám malinko trému, protože to je jedna z největších soutěží vůbec. Pojedu do Polska, což vůbec neberu zle, vždyť jsou to naši sousedé a budu blízko domova. Samozřejmě si věřím, ale stále zůstávám nohama na zemi. Dám do toho maximum, abych si potom, až to skončí, mohla říct, že jsem udělala, co jsem mohla a nezklamala tím sebe a ani své okolí. Mezi soutěžní úkoly patří talent, topmodel a suprachat, kde se diskutuje o různých tématech a postupuje se do užších kol. A samozřejmě k tomu patří i aktivita na sociálních sítích. Jako talisman si vezu víru ve svém srdci a pozitivní náladu (úsměv).
„Na mojí svatbě bude stoprocentně hodně jídla, vodky a vína!“
Myslíte si, že omleté fráze uchazeček o titul jakékoliv Miss o záchraně světa, klimatu, zvířat či charitě ještě někdo věří či jim přikládá patřičnou váhu? Co by podle vás měla správná Miss skutečně dělat, jak sebe či stát reprezentovat?
Já si myslím, že slečny, co se do Miss hlásí, jsou si vědomy toho, že toto lidé už slyšet nepotřebují. Důležité je pochopit, že jsou to pouze slova a že na prvním místě by měly být činy. To znamená, pokud chci něco změnit, chci dělat charitu a pomáhat, tak do toho jdu a až po tom mohu tvrdit, že jsem pro to něco udělala. Správná Miss by měla být dle mého názoru pokorná, autentická, milá a hlavně by se s ní mělo dobře spolupracovat. Konkrétně v Miss Supranational hledají slečnu, která bude také jenom člověk a nejen full time diva. Měla by dobře reprezentovat, jak soutěž, tak svoji rodnou zem a být aktivní jak na sociálních sítích, tak v normálním životě. Měla by být vzorem pro mladé dospívající slečny, které se stále ještě hledají. To si myslím je v dnešní době velmi důležité.
Bude vám kromě rodičů držet palce také přítel?
Přítel mi palce určitě bude držet. Dokonce říkal, že vezme dodávku a kamarády a pojede se na mě podívat. Tak uvidíme, jestli dodrží slovo (smích). Seznámili jsme se v roce 2016, když jsem sháněla vstupenky na koncert Kyga a nějakou náhodou jsme si napsali. V minulosti hrál hokej a nyní jezdí příležitostně za prací do Německa.
Je velký rozdíl mezi českými a ukrajinskými muži v přístupu k ženám, v samostatnosti či v péči o svůj zevnějšek?
Já se snažím rozdíly příliš nehledat. Vím jen to, že ukrajinští muži jsou velice šikovní a manuálně zruční. Co se péče o zevnějšek týče, tak to je individuální dle osobních preferencí. To platí i o přístupu k ženám. Nerozlišuji člověka jako Ukrajince, nebo Čecha, ale podle toho, jak moc mi sedí jeho osobnost a chování.
Pokud zůstaneme u těch rozdílů mezi Českem a Ukrajinou – až se budete jednou vdávat, jaké ukrajinské svatební zvyky nebudou na vaší veselce chybět?
Moje vize svatby se poměrně hodně liší od našich zvyků na Ukrajině, ale řeknu vám jedno. Na mojí svatbě bude stoprocentně hodně jídla, vodky a vína!
Právě probíhá fotbalové mistrovství Evropy a může se stát, že týmy Ukrajiny a Česka na sebe narazí ve vyřazovacích bojích. Sledujete vůbec fotbal, a komu byste v takovém případě držela palce?
Fotbal nesleduji, ale abych pravdu řekla, Ukrajinu mám stále v srdci. Takže srdíčkem Ukrajina a rozumem Česko (úsměv). Ale tohle bych si řekla jen v duchu pro sebe….
Když si chcete odpočinout, jaké máte koníčky?
Mým největším koníčkem je trávit čas s moji rodinou nebo s přáteli. Jsem neustále někde na cestách a rozlítaná, takže ve finále jsem takhle nejvíce šťastná. Samozřejmě ráda chodím běhat a cvičím jógu. Hlavně pryč od sociálních sítí a sociálního světa, každý z nás to občas potřebuje.
Žijete sice v Ústí nad Labem, ale do Prahy vás určitě přivedla nejedna pracovní cesta. Jak se vám líbí naše metropole?
Musím říct, že mám někdy pocit, že žiji v autě. Pomalu si už ani nevybalím kufry a hned zase jedu do Prahy. Nikdy nemám na měsíc dopředu plány, vždy se mi to zaplní průběžně samo. Prahu miluji nejvíc na světě. Vždy jsem snila o tom, že chci zkusit žít někde ve světě minimálně rok. Čím jsem ale starší, tím víc si uvědomuji, jak je nám tu krásně a vlastně nám tu nic nechybí. To ale nemění můj plán, že na rok někam uteču (smích).
Angelika Kostyshynová
narozena 15. dubna 1996 v ukrajinské vesnici Kopašnovo
do České republiky se přestěhovala s rodiči ve čtyřech letech
v roce 2020 úspěšně dokončila bakalářské studium na vysoké škole obor Ergoterapie a nyní se věnuje modelingu
svobodná, bezdětná
