Díky vynucenému volnu během pandemie covidu-19 jste napsala knížku Kabát a kabelka. Kolikátá je to vaše publikace a o čem pojednává?
Je to už patnáctá knížka pro děti, kterou jsem napsala. Tentokrát jsou hlavními hrdiny kabát a kabelka, kteří bloudí ulicemi Prahy. Jen tak, sami, bez majitele. Náhoda je svede dohromady, a padnou si tak trochu do oka. Dlouho spolu však nezůstanou. Protože se jejich setkání odehrává v době kovidové pandemie, uvízne každý z nich v místě, odkud se není jen tak jednoduché dostat. Ale přece se nakonec zase potkají a zažijí spolu nádherné dobrodružství.
Lidé vás asi mají zafixovanou spíše jako herečku, zpěvačku a spoluzakladatelku sdružení Loutky v nemocnici než jako spisovatelku. Kdy u vás propukla vášeň pro psaní?
Psaní mě vždycky bavilo. Vždyť jsem vystudovala režii dramaturgii na DAMU, napsala několik autorských představení a spoustu textů písniček. První knížka pro děti mi vyšla v roce 2002, takže vydávanou autorkou jsem už téměř dvacet let. Dokonce jsem byla několikrát nominovaná na cenu Magnesia litera.
Slávu vám přinesla role Růženky ve snímku Jak se budí princezny. Pak jste natočila další dva filmy a konec. Bylo to vaše rozhodnutí, nebo nepřišla žádná vhodná nabídka?
Prostě se to tak stalo. Po filmu Jak se budí princezny jsem začala studovat na DAMU a současně jsem měla děti. Myslím, že se tím moje možnosti omezily a po snímku Františka Vláčila Hadí jed jsem už žádnou nabídku nedostala. Věnovala jsem se v té době rodině a divadlu a nijak jsem to neřešila.
Pokud by vás nyní oslovili filmaři, na jaký námět byste kývla?
To lze těžko říct. Televizní seriály by to určitě nebyly. Do nich jsem nabídku několikrát dostala a odmítla ji. Nějak se mi nechtělo. To víte, v televizi vám přistřihnou křidélka… Ale pokud by to byl zajímavý film se zajímavými lidmi, určitě bych kývla.
Přes 15 let navštěvujete s loutkami děti v nemocnicích a zpříjemňujete jim pobyt na lůžkách. Co vlastně bylo impulsem pro založení sdružení Loutky v nemocnici?
Inspirací mi byl pan Ottokar Seifert, který se podobné práci věnuje v Německu a kterému jsem pomáhala. Loutka je podobná hračce a dítě se jí nebojí. Často si s ní začne povídat a vůbec si neuvědomí, že ji někdo vodí. Jakmile si dítě začne hrát, zapomene na to, co ho trápí a bolí, alespoň na chvíli je mu dobře. A tam někde začíná proces uzdravování. Loutky v nemocnici se skládají z herců, loutkoherců a muzikantů – je nás teď už dvacet pět a působíme po celých Čechách. Dokonce máme sesterskou skupinu Bábky v nemocnici na Slovensku. A nejveselejší zážitek? Když dítě, které po operaci mandlí nechtělo mluvit, se začalo smát a povídat, když se dítě, které se bálo chodit, rozeběhlo pomoci malému žabákovi až ke dveřím, když se na psychiatrii děti smějí. A nejsmutnější? Nejsmutnější je, když v pokoji v nemocnici s dítětem nikdo není, když je tam samo. Protože to člověka skoro rozpláče. Ta nejhorší nemoc je, že vás nemá nikdo rád. Jinak se z nemocnice vracíme paradoxně vždycky velmi šťastni. Něco se změní, nálada na pokoji se projasní a začne klíčit naděje, že všechno bude zase dobré.
Mohou vás někde čtenáři vidět hrát naživo?
S Loutkami v nemocnici budeme pro veřejnost vystupovat na Letní Letné 15. srpna. To bude jisté zábava pro malé i velké od rána až do večera.
Jako dlouholetá obyvatelka Prahy 4, jak jste se svým bydlištěm spokojena?
Bydlím u Krčského lesa a nemohu si to místo vynachválit. Člověk jen vyběhne ven a už je v lese. Letos jsem tam běžkovala skoro celou zimu. Ale v každém ročním období je tam hezky. Také si pochvaluju, že to mám kousek na metro a do centra se dostanu za 30 minut. Zpočátku jsem toužila bydlet v domečku, ale jak šel čas, zvykla jsem si na život v paneláku a oceňuji jeho výhody – teplo, bezpečí a přátelské sousedy. Myslí si to i můj papoušek.
Převzato z měsíčníku Tučňák, periodika MČ Praha 4
