Jak trnitá a složitá byla cesta rozené Jihočešky na scény pražských divadel?
To, že jsem se dostala k natáčení a divadlu, nebyla náhoda, vyrůstala jsem v hereckém prostředí. Jsem ráda, že mi herectví vstoupilo do života již v útlém věku. Mnoho lidí kolikrát ani na střední škole neví, co vlastně budou dělat. Já jsem měla jasno už od základní školy a mám štěstí, že mi všechno hezky vyšlo a věci se dějí tak, jak mají.
Moje cesta k herectví tedy rozhodně nebyla trnitá. Spíše byl pro mě trnitý přechod z jižních Čech do Prahy a to stále někdy je (úsměv). Moje první větší divadelní zkušenost byla ještě ve škole v představení v divadle Ypsilon – Proměna aneb Řehoř už toho má dost. To jsem zkoušela jako záskok za těhotnou kolegyni. Všechno jsem se naučila z videa, naučila jsem se skladby na klavír a pak jsem měla jednu zkoušku před představením. Jsem za tuhle zkušenost velice ráda, myslím, že mě to hodně otrkalo. Jako další bylo zkoušení Sopranistek v Činoherním klubu. To bylo tak fajn zkoušení, že jsem to nebrala jako práci, ale jako radost. A tak by to mělo být vždycky. Moc mě také bavilo účinkování na Letních shakespearovských slavnostech ve hře Večer tříkrálový.
Váš otčím, herec Vilém Udatný, vás ale od kariéry herečky zrazoval, protože moc dobře ví, co to všechno obnáší. Prozradíte tedy čtenářům, co to všechno obnáší?
Vilém je třicet let profesionálním hercem, pohybuje se ve filmu i v dabingu a ví, že tahle profese přináší radost, ale i chvíle kdy vám není do zpěvu. Je to čekání na příležitost. Herci si dělají srandu, že berou každé cizí telefonní číslo s radostí, že jde o novou práci, a on se najednou ozve někdo, kdo vám nabízí levnější elektriku (smích). Párkrát je to elektrika, ale pak opravdu přijde telefonát, na který čekáte.
Není to tak dlouho, kdy si především herečky na Západě „náhle vzpomněly“, že jim před mnoha lety nějaký režisér či scénárista nabízel roli výměnou za sexuální služby. Liší se v tomto tuzemské prostředí od toho západního?
Nevím, jak na Západě, ale já se s ničím takovým nesetkala. A ani jsem o tom od žádných kolegyň neslyšela (úsměv).
Na jakou roli byste nikdy nekývla?
Na roli, která by mě neposunula dál. Čím jsem starší, tím víc si dávám pozor hlavně na lidi, se kterými mám pracovat. Obvykle se zkouší tři měsíce, což není úplně krátká doba, a pokud si s těmi lidmi kolem nesednete, je to špatně. Jste nešťastní a odráží se to na vás. Neříkám, že nemáte dělat práci, kde je vám někdo nesympatický, to se děje všude. Ale když vyloženě cítím, že to není dobře, jdu od toho.
V pokračování oblíbeného seriálu Nemocnice na kraji města jste si zahrála dceru nedávno zesnulé Libuši Šafránkové. Byla na vás při natáčení hodná, nebo občas i zvýšila hlas?
Na to natáčení vzpomínám velice ráda. Libuška Šafránková i pan Abrhám byli moc hodní, vždycky mi pomáhali. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s nimi potkat jak osobně, tak pracovně.
„Když jsem kvůli covidu-19 škrtala představení v diáři, chytala mě panika“
Ve vašem životopise mne zaujalo, že jste jako malá hrála druhou hlavní roli ve francouzském filmu Krysy, a dokonce jste měla vlastní karavan a asistentku. S čím vším jste ji jako dítě „otravovala“?
Tehdy mi bylo asi devět let, na natáčení mne samozřejmě doprovázela maminka i Vilém. Pro mne to bylo první větší zkušenost s filmem. Točila jsem v bazénu, kde plavalo několik živých krys. Před natáčením jsem se šla na krysy podívat a dostala pár rad jak s nimi zacházet, abych nezačala ve vodě panikařit. A k vaší otázce – abych pravdu řekla, nikdo neotravoval nikoho. Bylo mi spíš strašně blbý, že mi někdo nosí deštník nad hlavou, když padá pár kapek. A pořád se mě ptali, jestli něco nepotřebuji.
Kde vás nyní můžeme vidět či slyšet?
Momentálně hraji s divadlem Vosto5 ve hře Společenstvo vlastníků ve Vzletu. Nazkoušela jsem novou hru s Petrem Nárožným, Veronikou Freimanovou a Vasilem Fridrichem Milionový údržbář, kterou režíroval Antonín Procházka. Premiéru jsme měli v srpnu. A natáčím seriál pro Českou televizi.
Jste hudebně zdatná, kromě hry na klavír ovládáte bicí a dokonce i varhany. Chtěla jste se třeba věnovat i vážné hudbě či hrát na mších?
Nechtěla. To byla spíš náhoda, že do základní umělecké školy, kam jsem chodila na klavír, přišla učitelka vyučující na varhany. Bylo to fajn, jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit a naučit se něco nového. Raději se ale věnuji zpěvu a hře na klavír.
Jak jste se vyrovnala s pandemií covidu-19, která nás v mnoha oblastech života velice omezila a stále omezuje?
Ze začátku to bylo obtížné, najednou se zastavil život. Musím říct, že jsem kolikrát byla opravdu nešťastná, připadala jsem si strašně zvláštně, ale pak záleží na tom, jak k tomu přistoupíte. Moje sestra má soukromou školku, tak jsem si udělala rekvalifikační kurz na chůvu a pracuji ve školce s dětmi. A jsem moc šťastná, že můžu kombinovat herectví a školku. Mám děti ráda, a jak zjišťuji, děti mají rády mě (úsměv). Uvědomila jsem si, že je dobré mít k herecké práci záložní plán. Když jsem totiž škrtala představení v diáři, chytala mě panika. Záviděla jsem lidem, co dělají z domova a jsou v klidu.
Nyní je naopak pro mě trochu zvláštní vracet se do „běžného“ života. Kolikrát mi vůbec nebylo dobře, když bylo někde hodně lidí. Nerada jsem opouštěla domov – moje mamka mi říkala, že mám jeskynní syndrom (smích). Ale něco na tom asi bude.
Za necelé dva měsíce půjdeme k celostátním volbám. Prozradíte, která politická strana by mohla dostat váš hlas?
Z české politické scény nejsem vůbec nadšená a budu ještě zvažovat, komu dám svůj hlas.
Jste stále svobodná, ale proslýchá se, že máte slabost pro starší muže. Je to pravda?
Tuhle větu, že mám slabost pro starší muže, jsem plácla, když jsem točila seriál Obchoďák. Moje postava Míši Plavcové měla vztah s Pavlem Řezníčkem, kterého hrál Marek Jeřábek, a někdo se mě ptal, jestli se mi líbí starší kluci. Ale jestli se mi líbí mladší, nebo starší kluci, to je jen moje věc (úsměv).
Jaký ideál by měl jednou stát vedle vás u oltáře? Plánujete svatbu, nebo jste schopná mít rodinu i bez prstýnku? A jak to bude případně s vaším příjmením po svatbě, necháte si – ová?
Jaký ideál by vedle mě měl stát, to si nechám pro sebe. Líbí se mi tradiční věci a chci mít normální svatbu. I příjmení s -ová.
Vaše rodina se přátelí s herce Jiřím Lábusem, dokonce jste byli spolu nedávno u moře. Je Jiří vaším hereckým vzorem?
Já jsem Jirku poznala jako malinká, takže jsem ho nepoznala jako herce, ale jako člověka s velkým srdcem. Mám ho velice moc ráda, vím, že je na něj spolehnutí a můžu mu důvěřovat. Rozhodně je to skvělý herec, ale jsem ráda, že mi obohacuje život. Je pro mě vzorem především po lidské stránce.
Pokud si chcete odpočinout, jaké máte koníčky?
Ráda čtu. Díky lockdownu jsem začala hodně vařit, uklidňuje mě to. Pustím si k tomu podcast a jsem spokojená.