Narodila jste se v Praze. Jak vzpomínáte na dětství, popřípadě na školu?
V podstatě celý život žiji v Praze 3 a nějak se nemohu pohnout jinam. Hýbu se jen mezi Vinohrady a Žižkovem, a to je přesně i jak se cítím. Trochu vinohradská panička a trochu žižkovský záškolák. Chodila jsem do základní školy Lupáčova, kam jsem se vždycky, když jsme přijeli z ciziny, vracela do stejné třídy. Dnes bydlím za rohem a byla jsem tam nedávno i volit. Ráda se vracím na místa, které znám. Líbí se mi tu směs starých hospod a nóbl kaváren. Upraveného Riegráku a trochu špinavé Parukářky. Snoubí se tu všechno hezky dohromady.
Část života jste prožila v Římě. Chtěla byste se tam vrátit natrvalo?
Jak jsem jako malá měla tu možnost žít v cizině, získala jsem velký stesk po domově. Proto jsem teď ráda tady. Do Itálie se vždy s chutí vrátím, a to kvůli jídlu, mentalitě a moři. Žít si ale přeji ve své vlasti.
Myslíte si, že se hlavní město mění k lepšímu, nebo že se tady naopak za poslední roky zastavil čas?
Myslím, že se Praha mění neustále a zároveň jsou tu místa, která dýchají historií a vypadají jako tehdy, když jsme chodili na pravidelné vánoční procházky. Líbí se mi i proměna náplavky a její využití, na to jsem čekala. Když se tam jdu projít, mám pocit, že jsem někde v cizině. Zároveň třeba Petřín bude vždy parkem stvořeným pro první máj. Za to jsem ráda. Také mě baví, jak se snaží Praha zlepšit situaci pro jízdní kolo. A chtěla bych vypíchnout pražskou hromadnou dopravu, je jedna z nejlepších, co jsem měla možnost poznat. Jezdit tu osobním autem mi přijde jako zhůvěřilost.
„Více než politický program vítězí u mě slušnost, vzdělanost, skromnost, pevnost a ekologie“
Stále platí, že si od náročných dní nejlépe vyčistíte hlavu v sauně, nebo máte i další „zmizíky“?
Nejraději jezdím na chatu, kde si vyčistím hlavu prací rukama i procházkami. Zírat do ohně je nejlepší relax. V Praze je to pak mé občasné „vyběhnutí“, běhání se tomu opravdu říkat nedá. Sport je pro mě vyčištění si hlavy, a pak samozřejmě vínečko s kámoškami…
Váš otec je sice původně herec, ale měla jste už odmala jasně nalajnováno, že chcete jít v jeho stopách? Nechtěla jste být třeba lékařkou?
Z dětství si tátu pamatuji spíše jako diplomata, nebyla jsem odkojená v herecké šatně. Chtěla jsem být cukrářkou, protože mi chutnalo sladké, pak učitelkou v mateřské, protože mám ráda děti. Nebyla jsem a nejsem nijak zvlášť ambiciózní. Vždy jsem nějak chtěla dělat to, co mě baví. To se mi plní a jsem šťastná.
Jaká divadelní či filmová role pro vás zatím byla nejzásadnější?
Asi žádná. Jsou to spíš rozhodnutí, které jsem dělala. Šla jsem na oblast, protože v Praze jsem práci neměla. Když jsem se chtěla posunout jinam, obeslala jsem divadla, účastnila se konkurzu, a zajímala se, zda by mi nedal práci někdo jiný a někde jinde. Pak už jsem se na daném místě snažila dělat svoji práci nejlépe, jak umím. Baví mě všechny role. Jestli bude nějaká zásadní, uvidíme. Líbí se mi spíše kontinuální práce na sobě.
Sledujete politiku? Co říkáte dění u nás, ale i ve světě?
Sleduji. Když mě z toho začíná být smutno, tak na chvíli přestanu. Chodím k volbám, sleduji debaty. Pořád hledám, jaký mám na to vlastně názor a čemu dávám přednost. Je těžké to definovat, co je pro mě politickým řešením světa. Chápu, že je to složité i pro politiky. Dám na to, jak na mě lidé působí, jak mluví a jednají. Více než politický program vítězí u mě slušnost, vzdělanost, skromnost, pevnost a ekologie.
S politikou je spojena i nejnovější hra smíchovského Švandova divadla Příliš drahý jed, ve které účinkujete. Hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky agenta Alexandra Litviněnka, který byl otráven. Jaká podle vás je?
Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.
Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?
Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci. Zhlédla jsem také pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.
„Na děkovačce mi udělá radost bílé suché víno“
Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?
Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.
Kromě vystupování ve Švandově divadle, kde vás mohou ještě naši čtenáři vidět?
Mé oblíbené představení s moji kamarádkou Kristýnou Leichtovou v Rubínu již skončilo. Nemělo derniéru kvůli koronaviru. Jinak mám pár zájezdových představení například Sylvie v Žižkovském divadle, kde hraju psa, či nejnovější představení pod režií Míry Noska Přátelák, kde se sešla moc fajn parta pod produkcí Pantheon. Ráda si odskočím ze stálého angažmá do komedií. Ta disciplína mě moc baví a také být mezi jinými lidmi, je to občerstvující.
S kým nejraději trávíte čas?
Nejraději se svým partnerem, teď už snoubencem. Jsme dobrá dvojka. Jsme spolu v angažmá, trávíme spolu volný čas, jsme si nejbližšími přáteli. Mám velké štěstí. Pak s přáteli, kteří divadlo nedělají, ale mají ho rádi. Jsou mi oporou i nejlepší kritikou. A samozřejmě s mojí rodinou.
V jednom z rozhovorů jste uvedla, že máte ráda víno. Jaký druh a preferujete raději tuzemské?
Můj táta mi říká, ať hlavně alkohol nezdrobňuju, pak už k němu budu mít velmi vřelý vztah. „Dám si dvojčičku, těším se na prosečko…“. Bohužel to už občas dělám. Mám nejraději bílé suché. A jak říkal můj kolega z Palmovky Radek Zima: „Kytky nepiju.“ Takže když by mi někdo chtěl dát něco na děkovačce, tak tedy bílé suché. Děkuji!
