Byl jste jedním z prvních novinářů, kteří po 17. listopadu 1989 začali spolupracovat s Občanským fórem (OF) a po zvolení Václava Havlem prezidentem jste se stal prvním hradním zpravodajem. Jak na toto polistopadové období vzpomínáte?
Dokonce jsem byl u založení OF v neděli 19. listopadu 1989 v Činoherním klubu. Napsal jsem o tom krátkou zprávu a komunistický šéfredaktor České tiskové kanceláře (ČTK) ji zakázal vydat. V pondělí mi vyškrtal zprávu o zásahu na Národní třídě a hned v úterý jsme proto s kolegy založili v ČTK Občanské fórum. A vlastně jsem nebyl úplně prvním hradním zpravodajem ČTK, měl jsem na starost OF a všechny nově vznikající politické strany a hnutí – a že jich tenkrát bylo. Ale protože se mým kolegům na Hradě nedařilo, dostal jsem k tomu všemu dodatečně ještě pana prezidenta. Pro mne to znamenalo být nablízku člověku, který myslel a jednal jinak než komunističtí papaláši. Ale byla to tvrdá práce, od rána do večera na nohou, v poklusu, s blokem a tužkou, žádný mobilní telefon, žádný notebook, neztratit z dohledu kolonu aut s majáčky a předností v jízdě, často od časného rána dlouho do noci. A hned zpočátku jsem musel nastavit způsob, jak psát o hlavě státu, která už není generálním tajemníkem ÚV KSČ. Do té doby se zveřejňovaly jen oficiální informace dodávané z komunistického ústředí. Znamenalo to porozumět přemítání Václava Havla a v parafrázích neztratit nic z jeho osobitého myšlení a jazyka.
Byl Václav Havel k novinářům vždy příjemný, nebo měl i svoje mouchy, o kterých se příliš nemluví?
Jistě, mouchy měl, byl to člověk, já je mám taky. Pokud jde o jeho vztah k novinářům, vzpomínám si na jeden jeho výrok, asi ho nebudu reprodukovat úplně přesně, ale smysl vystihnout dokážu. Když v létě 1992 končil ve funkci federálního prezidenta, řekl několika novinářům v zahradě lánského zámku asi toto: Když ráno uvidím v novinách, co o mně napsali, jsem naštvanej, pak si ale vždycky řeknu, zaplaťpánbůh, že můžou psát, co chtějí. I z toho je, myslím, jasné, že vždy dával přednost zájmům celku před svým vlastním.
Vaše novinářská kariéra pak pokračovala v titulech Lidové noviny, MF Dnes, Zemské noviny a Slovo. Dnes z nich existují jen prvně dva jmenované. Není vám to líto?
V Lidových novinách jsem strávil prázdniny a jeden měsíc navíc. Poté mne definitivně zlomili vyslanci z Mladé fronty DNES – to byla skutečná výzva a příležitost v redakci domácího zpravodajství. Tehdy v devadesátých letech jsme dělali zpravodajství, které respektovali i kolegové v zahraničí. Když MF Dnes koupilo novinové vydavatelství z Düsseldorfu, řekli v Paříži jeho jednateli šéfové renomovaných evropských vydavatelství, že si koupili noviny, které jsou jako Frankfurter Allgemeine Zeitung, ale mnohem rychlejší. Měli jsme všechno důležité a měli jsme to obvykle jako první. Co bylo v MF Dnes, bylo důležité, a naopak. K dnešku chci říct jen to, že možnosti internetu zničily klasickou novinovou žurnalistiku. Je mi to líto. Víte, staří novináři říkali, že noviny mají jepičí život, celý den na nich pracujete, a ráno po přečtení končí v koši. U to samo o sobě vypovídá, jak bylo a je náročné zpracovat v krátkém čase informaci pro čtenáře. Kvalitně, komplexně a s odpovědností za výsledek i dopady. Internet zpracování informací zrychlil tak, že často nestojí za nic. Noviny jsou drahý špás a web, který se tváří jako zdroj informací, ve srovnání s tím nestojí skoro nic.
„Plním svůj slib, který jsem dal Václavu Havlovi“
Literárně činný jste zůstal dosud, ale kromě tiskových zpráv píšete i knihy. V nich se zabýváte tématem minulých křivd na lidech, například v období socialismu. Proč jste si vybral právě toto nepříliš pozitivní téma?
Když jsem odešel z médií, bylo to proto, že jsem v nich už nebyl rád, a navíc jsem se chtěl vrátit k literatuře (prvotinu jsem vydal v roce 1987 a spisovatelem jsem chtěl být odjakživa), a dohromady to nešlo. Ale trvalo to několik let, než jsem si odvykl myslet jako novinář, sedl si k počítači a našel texty, s nimiž jsem na dlouho skončil kvůli práci v novinách. Napsal jsem Vrahovice 119 a těmi jsem se vrátil do literatury. Někdo o minulosti psát musí, protože lidé ji často nechápou, nebo rádi zapomínají. Václav Havel několikrát řekl, že by někdo o tom měl napsat knihu, přemítal o velkých jménech – Kundera, Fuks…. A nakonec řekl, že tihle to asi nebudou, a když to nikdo neudělá, udělá to sám. Řekl jsem mu, že si myslím, že on už to nebude, protože se ztratil v politice a že to udělám sám, i když to určitě nebude jen jedna tlustá kniha. Takže tak trochu plním i svůj slib.
Máte další román rozpracovaný v šuplíku?
Mám tři na sebe navazující novely o naší dávné i nedávné minulosti a román, který souvisí s Václavem Havlem. Pokud brzy nenajdu vydavatele, zveřejním je na internetu na své webové stránce, kde budou k přečtení zdarma
V Praze 4 pracujete jako tiskový mluvčí, obracejí se na vás novináři, ale i místní obyvatelé. Řekněte pravdu – ze kterých dotazů nejvíce tzv. „rostete“?
Když se v telefonu ozve: já vlastně nechci nic, já chci jenom… A potom následuje nesmyslný dotaz položený nesprávnému člověku a údiv, že na to nebudu odpovídat. Já jsem v MF Dnes založil pražskou přílohu a redakci, a každý, koho jsem do ní přijal, si musel nastudovat zákon o hlavním městě a každého jsem z něho vyzkoušel. Dnes bohužel mnozí redaktoři neumí rozlišit kompetence hlavního města a městských částí.
Bydlíte v Praze 5, ale pracoviště máte u stanice metra Budějovická. To se asi při ranních a podvečerních přejezdech mezi domovem a prací za volantem dost vyvztekáte…
Používám alternativní trasy, v řeči starých řidičů se jim říká nábližky, ale ideální to není. A jak by mohlo být! Děsí mne cyklopruhy, které zničehonic končí, ale cyklista se z vozovky nevypaří, pořád tam je a za ním kolona aut. Absurditou jsou cyklisté nebo lidé na kolečkových bruslích ve Vyšehradském tunel, za nimi tramvaj, za ní sanitka a za sanitkou kolona. Někomu to asi přijde normální…
Je to to jediné, co vám v hlavním městě vadí?
Mně vadí máloco. Ale celý život mi opravdu vadí projevy hulvátství, buranství, ignorance potřeb jiných lidí, bezohlednost, takže například hluk, a také to, že mi někdo parkuje před garáží, a navíc na chodníku. V ulici máme na jedné straně ZPS, kde se parkovat má, zatímco na druhé straně žádná modrá čára není, je tam chodník vjezdy do garáží a vchody do domu. Ale parkuje se tam a samozřejmě bez zaplacení poplatku za parkování v zóně. Takže slušní lidé platí, zatímco neslušní obcházejí pravidla. A proč ne, když to nikdo nekontroluje!
Proč jste si zvolil Prahu 5 za místo svého bydliště?
Přestěhoval jsem se tam za svou vyvolenou. Poprvé za celý dosavadní život v Praze žiju na levém břehu Vltavy, a až nepříjemnosti, které jsem už popsal, jsem spokojený. Nevím, jestli si to Pražáci uvědomují, ale Praha (i Praha 5) je plná neuvěřitelných terénních nerovností, strmé svahy, hluboká údolí, skály, stráně porostlé lesem. Jsem tu jako doma. Vlastně jsem tady doma.
A čím je ve vašich očích Praha 4 specifická či přímo jedinečná?
Praha 4 patřila k místům, kde jsem před mnoha lety bydlel, kousek od ulice Antala Staška, no a teď v ulici Antala Staška pracuji. Z okna kanceláře v 10. patře vidím Kunratický les, Thomayerovu nemocnici, IKEM a Zelené údolí, kde jsem bydlel, dokud jsem se nepřestěhoval do Prahy 5. Takže s Prahou 4 je spojeno hodně mých zážitků – ale ty jsou soukromé a tudíž k nezveřejnění.