Oba muže, kteří ho brutálně sprovodili ze světa, Mrva dobře znal. Proto je bez obav pustil do bytu. Byli to osmnáctiletý zámečník Otakar Doležal a sedmnáctiletý lakýrnický učeň František Dragoun, oba ze Žižkova.
„Mrva lhostejně udával své nejlepší kamarády“
Díky tomu, že si Mrvových návštěvníků Anna Kerauschová večer předešlého dne dobře všimla, byli policií vzápětí dopadeni. Jak bylo zjištěno, nejdříve vše probíhalo v klidu, Mrva se věnoval vánoční výzdobě, při které mu návštěvníci pomáhali a dokonce ještě spolu hráli karty. Jenže když začal Mrva zpívat píseň „Kto za pravdu horí,“ byla to pro oba mladíky poslední kapka. Když Mrva dozpíval, Dragoun po něm skočil, začal ho škrtit, srazil na zem a Doležal do něj vrazil dýku.
Mladíci se přiznali, vraždu plánovali
Oba se ke svému činu během výslechu na polici přiznali. „Já myslil, i Dragoun, že tím uděláme dobrý skutek,“ uvedl Doležal, jak na svých stránkách informovala čtenáře tehdejší Národní politika, “ udal mnoho lidí, kteří měli být odsouzeni.“ dodal Dragoun, „z počátku jsme neměli úmysl ho usmrtit, chtěli jsme ho pouze zmlátit.“ Pak se ale přiznali k tomu, že vše předem skutečně naplánovali. S Mrvou se dobře znali a byli odhodláni ho zabít už dokonce třikrát, když dvakrát od toho ze strachu upustili. Vyšetřujícímu soudci Doležal navíc řekli, že je navedl rukavičkář Josef Kříž z Vinohrad. Ten prý vymyslel, že zabijí Mrvu výbušnou lahví, jenže se mu ji nepovedlo vyrobit. Proto dal kamarádům svůj rukavičkářský nůž, který společně přebrousili na dýku.
Ve hře byl boj o národnostní práva Čechů
Nyní si však řekněme, co vlastně události na Malé Straně předcházelo. A proč jen pouhé vyslovení jména Rudolf Mrva bylo spojováno s ničemností, zradou, konfidentstvím, a vůbec podlostí nejhrubšího zrna. Musíme se vrátit o nějakých 130 let zpět. Do doby, kdy se v Praze začaly zvedat vlny násilností a pouličních nepokojů, které nebezpečně narážely až na zdi císařského domu ve Vídni. První housle v nich hráli aktivisté z pokrokového hnutí, reprezentanti české politické mládežnické organizace, která chtěla mít vliv na politiku Rakouska-Uherska. Ve hře byl především boj o větší národnostní práva Čechů a též zavedení všeobecného hlasovacího práva.
Když roce 1892 narůstala politická krize, nedovolené demonstrace, nejrůznější násilnosti a srážky s policií zesilovaly na intenzitě. Policie se vzhledem k nárůstu těchto protistátních akcí začala domnívat, že jsou někým centrálně řízeny. A protože se do nepokojů zapojilo také spontánní hnutí studentské a dělnické mládeže, zvané omladina, bylo právě ono označeno za zmíněný politický spolek. Omladina však nikdy nebyla žádnou tajnou organizací, která by centrálně řídila jakékoliv demonstrace. Šlo o pouhou fikci, kterou se nepodařilo prokázat, protože nikdy nic takového neexistovalo.
Omladina organizovala pouliční nepokoje
Název Omladina se však hodil policii, které byly akce mladých aktivistů trnem v oku. Demonstrovalo se stále. Češi byli permanentně v opozici proti císařské vládě a pouliční bitky s německy hovořícími obyvateli Prahy byly na denním pořádku. Demonstranti rozbíjeli plynové lampy na Karlově mostě, k potyčkám s policií došlo i na Olšanských hřbitovech. Pouliční nepokoje vyvrcholily v předvečer císařových narozenin 17. srpna 1893. Slavnostní koncert na Staroměstském náměstí přehlušoval pískot, mladí lidé pokračovali v házení kamení do oken a výkladů obchodů. Docházelo k ještě dalším násilnostem a pobuřování. Nadešla doba odplaty. Bylo zatčeno bezmála čtyřicet prvních omladinářů. Bez ohledu na to, že šlo vesměs o mladíky ve věku mezi 16 – 31 let, kteří se dopouštěli výtržností pouze z mladistvé nerozvážnosti a chtěli zažít jen trochu dobrodružství bez jakýchkoliv politických ambicí. A do toho bylo 12. září vyhlášeno stanné právo. Ve vězení nešťastníky navštěvovali a povzbuzovali skuteční politici, mezi kterými nechyběl ani Tomáš Garrigue Masaryk. Vězni dostali možnosti propuštění na kauci, čehož využil například pozdější československý minstr financí JUDr. Alois Rašín.
Omladináři skončili na Borech
Součtem za horkým létem roku 1893 se začal soud zabývat v lednu následujícího roku. V lavici obžalovaných usedlo nakonec celkem 68 obžalovaných. Čelili obvinění ze zločinů „uražení císaře, velezrady a rušení veřejného pokoje.“ Soud vynesl tresty v celkové výši 96 let vězení a odsouzení omladináři byli odvezeni do nové trestnice v Plzni na Borech. V září roku 1895 byla po odvolání stanného práva a po nástupu vlády ministerského předsedy Kazimíra Felixe Badeniho díky císařské amnestii většina odsouzených propuštěna, zbytek pak ještě v listopadu téhož roku. Otakar Doležal a František Dragoun si svůj trest 10 let žaláře za vraždu museli odpykat.
,,Nikdo se již nedozvěděl, zda udával lidi za jidášský groš nebo jen v rámci své nepochopitelné naivity, aniž by si vůbec dokázal představit důsledky svého trestuhodného počínání. Toto tajemství si vzal dne 27. prosince 1893 s sebou do hrobu č. 105 na Olšanských hřbitovech.“
Mrva byl mrzákem na těle, hrbatý, neforemný človíček
Vraťme se nyní k postavě samotného Mrvy. Narodil se 29. března 1873 na Malé Straně a stejně jako jeho otec se stal rukavičkářem, po kterém převzal živnost. Byl tělesně postižený, měl hrb ( dobový tisk poznamenal, že, Mrva “…byl mrzákem na těle, hrbatý, neforemný človíček.“) Podle všeho právě odtud pramenila Mrvova touha se co nejvíce zviditelnit. Chtěl ukázat všem posměváčkům, kteří se bavili na jeho účet, a pravděpodobně ho i kvůli tělesné vadě šikanovali, co všechno dokáže. Patrně žil v zajetí podivných infantilních bludů a naivních představ o tom, že jednou provede něco tak ohromujícího, až budou všichni nevěřícně zírat. Toužil dožít se slávy a uznání. Samozřejmě, že svůj handicap těžce nesl, proto se uchyloval z reálného žití do světa fantazie dobrodružných románů (hltal prý především indiánské krváky). Díky své dobrodružné povaze založil s několika ještě mladšími hochy tajnou organizaci Podzemní Praha, kde se nechal titulovat Rigoletto z Toskány. Na Malé Straně to muselo zatraceně dobře znít! Chlapci si vymysleli, že budou prohledávat sklepení starých pražských domů a nalézat v nich poklady. Rigoletto ovšem nepátral příliš dlouho. Tipec mu zatrhl správce domu, ve kterém se svými kamarády scházel, a udal ho. Když vyšetřovatelé v březnu 1893 zjistili, koho že to mají před sebou, Mrvu bez průtahů osvobodili. Byl to však rozhodující mezník, první Mrvův kontakt s policií. Zatčen pak byl ještě jednou, v létě téhož roku. Během tohoto výslechu měl policii údajně slíbit spolupráci a stát se udavačem. Všeobecně se vědělo, že spolek Omladina neexistuje, přesto Mrva tvrdil pravý opak a svými bláboly dostal do potíží desítky lidí. Jak se později trefně vyjádřil Jaroslav Klumpara, obhájce Otakara Doležala a Františka Dragouna, „…Mrva lhostejně udával své nejlepší kamarády.“
Proč Mrva udával se vedou dodnes diskuse
O jeho odporné činnosti věděl brzy kdekdo. Placeným agentem Mrva možná ani nebyl, když ale po srpnové proticísařské demonstraci a dalších jiných akcí přišlo na řadu velké zatýkání jejich účastníků, bylo mezi lidmi jasno – udavačem nemůže být nikdo jiný než právě Mrva. Nenávist proti němu byla značná, kdekdo mu vyhrožoval a jednoho dne byl na ulici nalezen zmlácený do bezvědomí. Až přišel onen osudný Štědrý den 23. prosince 1893, kdy nenáviděný udavač se zdeformovaným tělem nalezen bez známek života.
Nikdo se již nedozvěděl, zda udával lidi za jidášský groš nebo jen v rámci své nepochopitelné naivity, aniž by si vůbec dokázal představit důsledky svého trestuhodného počínání. Toto tajemství si vzal dne 27. prosince 1893 s sebou do hrobu č. 105 na Olšanských hřbitovech. Ani poté neměl klid. Ti, na jejichž osudu se podepsal, nezapomněli. I přesto, že hřbitov hlídala police, bylo místo jeho posledního odpočinku v noci opakovaně zhanobeno. Ještě jedna zajímavost. Dvacetiletou postavu „krysy hrbaté“, jak byl Mrva také přezdíván, v televizním seriálu Zlá krev v roce 1986 skvělým způsobem zahrál tehdy osmapadesátiletý (!) Jiří Císler.
Bohuslav Hatina