Co zatím považujete za svoje největší profesní dobrodružství – roční působení v belgickém kočovném cirkusu, nebo vystupování v muzikálu Cabaret v Divadle Bez zábradlí, kde se divákům ukazujete v podvazcích a krajkách?
Těžko říct, oba projekty byly pro mě stěžejní. Za své největší životní dobrodružství považuji cirkus. Přičemž Cabaret byl pro mě největší profesní výzvou a to po všech stránkách. Po stránce taneční, pěvecké i herecké. Tento projekt mě velice posunul, za což jsem moc vděčná a myslím, že se nám povedl. Když vidím diváky na konci představení, jak nadšeně tleskají, vstávají a někteří i pláčí, bulím s nimi. Po představení nás lidi často zastavují, chválí nás, gratulují…no, mám z toho velkou radost. A když zmiňujete ty podvazky, ty byly, a vlastně stále jsou, taky docela vyzývavou výzvou (smích).
Pokud by po vás režisér chtěl, abyste na jevišti či ve filmu ukázala ještě více kůže, šla byste do toho?
Myslíte třeba kůži na koleni? (smích) Nahota ve filmu mi nevadí, naopak, může sloužit jako krásný, poetický prvek a člověk se na pěkný tělo holky rád dívá. Teda asi ne každý člověk, ale člověk jako já ano. Takže pokud by to mělo posloužit celkové estetice filmu, tak bych do toho šla.
Trochu jste si posteskla, že v Cabaretu musíte podat téměř olympijský výkon, abyste na sebe navazující hudební čísla stihla včas a hlavně kvalitně a bez zadýchání. Jak si tedy udržujete fyzičku?
To je pravda. Posledně jsem byla naštvaná, řečeno velmi slušně, na jednoho hocha, řečeno ještě slušněji, a hned druhé číslo Bye bye mein lieber Herr jsem vypálila tak, že jsem v následující herecký scéně lapala po dechu. Kondici si udržuji jízdou na kolečkových bruslích. Tedy když zrovna nesněží. Také občas běhám, chodím, cvičím takovou splácaninu jógy, DNS (fyzioterapeutická metoda – pozn. red.) a normálního sokolského cvičení v podobě dřepů, kliků a výpadů. Pořád musím něco dělat, když se nehejbu, tak jsem protivná.
Pocházíte z herecko-hudební rodiny, babičku Libuši pamatuje spíše starší generace, tátu Ondřeje znají zase ti mladší. Myslíte si, že by vám doma „prošlo“, kdybyste po střední škole oznámila, že chcete být třeba profesionální chovatelkou psů?
Jé, to by bylo radosti! Rodiče ani babička po mně nikdy nechtěli, abych byla herečka, spíš naopak. Rodiče mi konzervatoř zakázali. Ale vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem řekla, že místo zpívání s tátou a Melody Makers budu hlídat děti. To si rodiče dost klepali na hlavu. Nicméně jsem ráda, že jsem děti jistý čas hlídala, protože teď už je hlídat nechci (smích).
O rodičích tvrdíte, že při vaší výchově byli dost shovívaví a vy jste je na oplátku příliš nezlobila. To se skutečně ve vaší rodině netraduje žádná historka, ve které hlavní roli hraje výprask či domácí vězení za něco, co jste v mládí spáchala?
Bohužel, ani výprask či domácí vězení jsem nezažila. Rodiče byli opravdu benevolentní a hodní. Ale zlobila jsem v jednu dobu dost, jen o tom asi do teď nevědí (smích).
Mimochodem, jaký je váš názor na volnou výchovu dětí?
V první řadě bych ráda řekla, že já výchově moc nerozumím, asi jako většina lidí (smích). Na druhou stranu mám o dvanáct let mladšího bratra, takže zkušenosti s výchovou mám. Myslím, že volná výchova je stejně náročná jako jiné výchovné přístupy, a aby se nezaměnila s rozmazlováním nebo s úplným nezájmem o dítě, je třeba vynaložit mnoho trpělivosti a být velmi důsledný, aby se podařilo nabýt jejích kladů. Nakonec se člověk stejně nejvíc řídí intuicí nebo momentálním zbývajícím množstvím energie a nervů. Stejně ještě nikdo nevynalezl dokonalý způsob výchovy, protože to podle mě ani není možné. I když si člověk myslí, že vychovával dítě sebelíp, je to nesmysl, protože ve všem se něco najde a nakonec všichni chodíme ke cvokaři.
„Ze Smíchova se stává nesourodá byznysmenská čtvrť“
Svérázný postoj máte i k manželství, které neuznáváte. Evidentně tedy nechcete mít jednou v budoucnu vdovský důchod. Co vám na svatbě nejvíce vadí, výměna prstýnků?
Na svatbě mi nevadí nic, naopak, to je poslední veselý moment manželství!
Bojí se vás skutečně muži kvůli vaší výšce (177 cm), jak jste s úsměvem naznačila v jednom rozhovoru?
Co já vím, to se zeptejte jich. Ale myslím, že ne, že na mě je nejspíš víc věcí, kterých se děsí (smích). Ale ti, co se nakonec nebáli, byli aspoň o půl hlavy menší než já.
Vystudovala jste Mensa gymnázium a vaše IQ je údajně 136. Není toto číslo někdy v partnerském vztahu spíše nevýhodou?
Když chodíte s lopatou, tak jo (smích). Prosím vás, kdybyste mě viděl počítat nebo řešit nějakou logickou úvahu, tak byste si nejspíš myslel, že jsem debil. Ale asi se to moje IQ projevuje jinde, třeba v hudbě a umění. Ve vztahu je spíš problémem můj EQ (emoční kvocient – pozn. red.), který je, na úkor toho údajně vysokého IQ, dost nízký.
Netajíte se tím, že vás přitahují spíše jižní typy mužů. Co na nich obdivujete?
Asi bych to takhle neškatulkovala. Milovala jsem Španěla stejně, jako jsem milovala Choda (smích). Myslím, že Choda dokonce víc. Ale ano, ke španělské národnosti mám blízko. Španělé jsou skutečně vášnivější a emotivnější než Češi, a to mě přitahuje. Jen mi u nich někdy chybí náš specifický humor a nadsázka. Všechno berou dost vážně, což k té vášnivosti asi patří.
V jaké části Prahy bydlíte a jak se vám v ní žije?
Já jsem smíchovská buchta už od narození. Smíchov je můj domov, a když vás k nějakému místu váže tolik vzpomínek, těžko v něm nacházíte nedostatky. A o to víc mě tíží, co se teď se Smíchovem děje. Strach a hnus na Smíchově. Staré fabriky jsou rozprodávány developerům, kteří je mění v další nesmyslné byznys centra a kanceláře, místo toho, aby se zde budovaly parky, sportoviště nebo umělecké čtvrti a kavárny. Jde jim jen o prachy. A ze Smíchova se stává nesourodá byznysmenská čtvrť. A stále hrozí, že nám zbourají i ten náš krásnej železniční most, což by bylo šílený!
Kromě hry na akordeon, máte ještě nějaké další koníčky?
Tancuji flamenco. A moc ráda nedělám nic.
Co vás letos v umělecké sféře čeká?
Letos bych se ráda věnovala především svým autorským projektům. Měla bych točit desku a brzy vydám klip k jedné z mých písní. Čekají mě i nějaké letní koncerty a hraní našeho představení Rozladěné držky i jeho druhého dílu. Na letní scéně muzea Kampa budu hrát opět představení Meda a kromě toho tam letos budeme zkoušet nové představení Martha o Marthě Kubišové. No jo, hloupý, kdo s námi nezpívá, můj život je prostě Cabaret.
