Začnu Prahou. Tady jste se narodila, které místo máte nejraději?
Narodila jsem se v Podolí, pak jsem chvíli bydlela ve Strašnicích, to si moc nepamatuju. Když jsme se přestěhovali do Podolí, byly mi asi čtyři roky. Prožila jsem tu krásné dětství. Podolí je pro mě tedy číslo jedna, ale mám pocit, že se ta čtvrť vůbec nehýbe, zdá se mi, že od revoluce s tím nikdo nic neudělal. Základ je pěkný, ale to ostatní, s tím nikdo nic nedělá, s tím nejsem spokojená. Ráda mám ještě sousední Braník. Jsou to dobrá místa blízko centra, která mají jiný ráz než centrum, jsou to vilové čtvrti s krásnými, starými domy se zahradami a jsou kopcovité, to se mi líbí.
Obdivuji Vyšehrad, Petřín, Malou Stranu a Staré Město kolem Haštalského náměstí. Je to v absolutním centru a přitom tam nikdo nechodí. Miluju i nábřeží, Podskalí komplet. Víc „naší“ stranu než smíchovskou, protože tu tolik neznám. Taky Grébovku a Vinohrady, baví mě, jak jsou tu stavěné domy, bydlíte naproti a mezitím je dvůr, co vypadá jak malý park. Tím, že jsem vyrostla v činžovní vile, to mám hrozně ráda, na paneláky nejsem, ale chápu, že to někomu vyhovuje.
Zmínila jste Náplavku, která v posledních letech ožívá, chodíte na trhy?
Ano, nejčastěji na Tylák, Jiřák, teď toho je naštěstí všude plno. Ve všech velkejch městech nábřeží žijou nejvíc, ale u nás je to pořád mrtvý, jen ten hipsterskej kousek žije, jinak nic, nevím proč.
Z Prahy jste se před časem odstěhovala, proč jste se vrátila zpět?
Odchod nebyl z nenávisti, spíš šlo o takový období, kdy mě bavilo být úplně mimo, mám ráda samoty, ta místa, co se mi líbí v Praze, jsou taky osamělý. Děti začaly chodit do školy a s naším povoláním to nešlo. Jezdili jsme třikrát denně 35 kilometrů tam a zpět a to už bylo moc. Já mám Prahu ráda a vždycky jsem měla. Když v ní člověk nebydlí, tak se mu po ní stýská. Když se vracím, cítím radost, že jsem doma. Mám ráda různé pohledy, jak svítí nábřeží, Hrad v noci… Ráda projíždím Prahou.
Přejděme teď k umění, ale nezačala bych herectvím, ale baletem….
Na balet jsem chodila jen od 4. do 8. třídy a pak sem udělala zkoušky na hereckou konzervatoř, od prváku jsem šla na herectví. Moje první vjemy divadla se motají kolem baletu, v šesté třídě jsme tančili ve Státní opeře, to jsem byla prvně na jevišti. Ta hudba, podlaha, jak to tam vonělo, to mně učarovalo. Od té doby ale už balet nic.
Co byste řekla třeba na nabídku ze Stardance?
To by nešlo. Mám divný styl tance, takovou kombinaci klasického baletu a punku. Společenský tanec je něco jiného, i když ráda tancuju.
Proč jste se rozhodla pro herectví?
V sedmé třídě jsem zjistila, že balet není úplně pro mě, je to strašně náročný, pro mě strnulý, ten svět, co je kolem, je moc dospělej a ambiciózní, ani jednu z těch věcí nemám v sobě. V osmé třídě jsem začala točit první film a nějak jsem cítila, že ten způsob vyjadřování je pro mě přirozenější než klasický balet.
Co vás nejvíc zaměstnává?
To má různé etapy, když zkouším, tak divadlo, to je pak denní záležitost, většinou každý večer hrajete. Teď to byla taková přezaměstnanost, propojení třech dočasných aktivit. Dotáčel se Herbář 3, do toho točím seriál pro Primu a ještě Básníky 6 – Básníci čekají na zázrak a pořád samozřejmě hraju divadlo. Září, říjen a část listopadu bylo hodně náročné.
Jak se „přepínáte“ mezi rolemi?
Občas si říkám – teď jsem jako za co? Každá postava má nějaký styl, je to hrozně zábavný, ale musíte na to mít energii a někdy, když je toho moc, ztrácím se. Člověk se o sebe musí psychicky starat a nesmí si to tolik pouštět. Pořád si zahráváte s emocemi a myšlenkami. Neříkám, že trpím, ale poslední dobou se mi stává, že si nejsem jistá, kde se nacházím, když mezitím nemáte ty chvíle, kdy jste jen sám sebou.
Kromě hraní jste i spolumajitelkou divadla. To musí být také náročné…
Spíš spoluzakladatelkou Divadla Verze. Vzniklo to tak, že se sešli lidi, co spolu lidsky a umělecky konvenují. Je to asi tři roky, kdy jsme zkoušeli Tři verze života a chtěli jsme to hrát já s Davidem Prachařem, se svým mým mužem, a Janou Janěkovou a jejím mužem Igorem Chmelou a režisérem Tomasem Zielinski, to nás zajímalo, našli jsme si to sami. Hráli jsme to v divadle Palace a hrozně nás to bavilo, ideální spolupráce, tak jsme si říkali, že bychom chtěli hrát něco dál. Aby to bylo trochu, jak chceme my a s lidmi, co máme rádi. V tomhle věku už máte okruh přátel vyhraněný, víte, kde se chcete pohybovat. Našli jsme produkční Mirku Adamovou a založili jsme Divadlo Verze. Budeme hrát věci, co se líbí nám a jsou stravitelný pro lidi. Nechtěli jsme dělat typický komedie, zájezdovky, které by nás nebavily, kvůli tomu bychom divadlo nezaložili. Vzniklo představení Úča musí pryč, taková sonda do dnešního školství, když sem to četla poprvé, vůbec jsem nesmála a zdálo se mi to jako autentický záznam třídní schůzky. Nakonec je to hrozně vtipné představení Ačkoli jsem to nečekala, je to veliká komedie, ale která má pevný základ. V té hře hraje Petra Špalková, která je úžasná herečka a Kateřina Winterová, se kterou jsem kamarádky léta.
Další hrou je Jméno. Chceme na sebe nabalovat lidi, co máme rádi. Je to hra, kde jsem se bavila od začátku. Je to o tom, jak se lidi na nějaké věci dívají, než se jich to začne týkat. Je to trochu o pokrytectví. Hraju tam já, Jana Janěková, Roman Zach, Jan Dolanský, Petr Lněnička. Známe se dlouho, jsou to kámoši.
Třetí představení vzniklo v září a je trochu vánoční. Možná se bude hrát celý rok. Je to Mesiáš. Hraje tam David Prachař s Igorem Chmelou a Mariana – Davidova dcera. Ona krásně zpívá koledy. Je to komedie pro dva herce, představení o nich pro ně dva.
Ve vašem podání není divadlo byznys, zkouší se v bytě, někdy hrajete zadarmo…
Většina divadel je dotovaná, mají domy a tak. To je jednodušší. Můžete dělat, co chcete a neřešíte, kolik přijde lidí. Neplatíte pronájem a nejezdíte po zájezdech. Není jednoduchý vést divadlo, ale to my nemáme. My jsme chtěli ukázat, že jde spojit věci, co jsou umělecky i pro diváky zábavné, protože ty diváky potřebujeme. Ale musí nás to bavit. Udržet to, aby se to lidem líbilo a nešli jsme s kvalitou dolů, to je těžký. Divadla, co nemají svoje baráky, dělají věci, co jsou zásadně komerční. Je to nejjednodušší způsob jak neskončit v dluzích, neodsuzuji to. Nám se někdy představení nevyprodá, ale zároveň jsou věci, co se vyprodají. Zájezdy fungují bezproblémově a má to odezvu. Hry nejsou takový přímočarý „řechtandy“, kde nemusí člověk vůbec myslet. Pro nás je to větší zodpovědnost. Řešíte, co bude, kde se to bude hrát a zkoušet. Mezitím nějaké peníze vyděláváme, ale není to tak, že podnikáme a na tom vyděláváme, spíš nás to baví. Když nepřijdou lidi, nedáme si honoráře. To je oběť tomu, když chcete dělat to, co chcete. Tím ale hodně získáte. Nikdo vám nic nediktuje. V divadle se nemusíte o nic starat, ale nic neriskujete. Tady riskujete za tu svobodu, že to finančně nedopadne.
Hrajete s mužem, nosíte si práci domů?
Co se týče Verzí, tak jo. Ostatní věci moc ne.
Co vás čeká v nejbližší době?
Potřebuju teď klidnější režim, mám tři děti, a to je na plný úvazek, pak se to špatně stíhá. V listopadu byl poslední natáčecí den Básníků, pravděpodobně bude Herbář 4. Potom seriál Opilé kuře pro Primu by se měl dělat tři čtvrtě roku. A v neposlední řadě budeme vymýšlet novou věc pro Verze.
Linda Rybová
Narodila se 15. října 1975 v Praze. Vystudovala balet a herectví na Pražské konzervatoři. Účinkovala v Divadle Komedie a v Divadle Pod Palmovkou. Před třemi lety založila se svým mužem a několika přáteli Divadlo Verze. S hercem Davidem Prachařem má tři děti.