Narodila jste se a bydlíte v Praze, v rodinné vile se čtyřmi byty, kde v jednom jste vy, ve druhém vaše máma, ve třetím prarodiče a ve čtvrtém nájemníci. Nebyl by to námět na pěkný seriál či sitcom?
Řekla bych, že asi skoro každé společné soužití je námětem na sitcom. Čím víc lidí pohromadě, tím větší zdroj inspirace. Bydlím tady celý život, takže by se tu za těch 28 let dalo najít asi spousta historek, ale znáte to, jakmile se někdo zeptá na „veselou historku z natáčení“, tak i když jich je tisíce, nemáte v hlavě žádnou.
Předpokládám ale, že je výhodné mít po ruce mámu či babičku, už jenom třeba kvůli dobrému nedělnímu obědu…
Občas se nám podaří se na nedělní oběd sejít, ale není to moc časté. Většinou se scházíme u rodinných oslav.
Sama jste zdatná kuchařka, nebo do kulinářských tajů teprve pronikáte?
Vařím ráda, ale bohužel ještě neumím vařit stoprocentně podle vlastní fantazie. Mám asi tak sedm jídel, které točím stále dokola a sem tam to proložím nějakým receptem, který mě zaujme. Já možná raději peču, baví mě ten proces, ráda upeču i složitější dezerty.
Média nedávno řešila vaší „oplácanost“, ale nyní se za vámi s chutí ohlédne každý normální chlap. Úbytek kil prý způsobily jen procházky s vaším psem, ale předpokládám, že takhle jednoduché to asi nebylo…
Bylo to takhle jednoduché. Protože všechno je jenom o hlavě a já tím, že jsem začala chodit každý den na procházky s mojí Jackie, tak jsem se začala soustředit na jiné věci a uvědomila si, že kolik vážím, to pro mě opravdu není tak důležité. Procházky se pro mě staly fyzickou i psychickou očistou a bylo to.
Hodně mladých žen má dilema, zda jíst maso. Jak jste na tom vy?
Já maso jím, ale kupuji ho zásadně jenom v masnách, nikoliv v supermarketech. Ale nejsem takový ten zabedněný masožravec, co by nepozřel jídlo bez masa. Ráda si udělám i vegetariánské jídlo a myslím, že ani nejím maso každý den. Ale zatím nemám v plánu ho přestat jíst úplně. Myslím, že do naší stravy vždycky patřilo a patří.
V jaké části Prahy vlastně bydlíte?
Bydlím na Smíchově. Mám to tady moc ráda. Je tu odsud blízko do centra a zároveň je tady klid.
Dusíte se v Praze smogem, nebo nad ním jen mávnete rukou s tím, že za chvíli pomine?
Přiznám se, že jsem asi nikdy nepocítila vyloženě smogovou situaci, že bych se dusila. A když už bych takový pocit měla, tak bych se sebrala a jela se nadýchat čerstvého vzduchu někam do lesa.
Přepravujete se po hlavním městě automobilem, nebo raději chodíte pěšky či používáte MHD?
Nejčastěji jezdím autem. Je to pro mě samozřejmě nejpohodlnější a nejrychlejší. A když musím někam, kde se nedá zaparkovat a musím se tam zdržet déle, tak jdu pěšky. Chodím po Praze moc ráda. Sice tu žiji celý život, ale pohled na Prahu mě asi nikdy neomrzí. Je to nádherné město.
Uvažujete časem o přestěhování mimo hlavní město?
Zatím nad tím neuvažuji. Prahu miluji a vyhovuje mi to tady. Ale nikdy neříkej nikdy, že? (úsměv)
Čtenáři vás znají především ze seriálu Ulice, ale vy účinkujete i v Branickém divadle. V jaké hře vystupujete a jaká je vaše role?
Účinkuji ve hře Marca Camolettiho Holky z inzerátu. Je to francouzská komedie o nesprávných setkáních. Moje role je malířka Žofie, velmi citlivá bytost, umělkyně tělem i duší. Trochu hysterická, vlastně trochu přecitlivělá, ale hodná.
Jak jste se do Branického divadla vlastně dostala a jak na vás působí jeho atmosféra?
Když jsem byla v Branickém divadle úplně poprvé na schůzce s panem ředitelem Vaškem Čížkovským, tak jsem hned věděla, že by se mi v něm moc líbilo a že vlastně doufám, že to vyjde. Dostala jsem se tam díky kamarádce Kristýně Kubečkové, se kterou jsem studovala mediální studia. Kristýna začala v Branickém divadle pracovat po jeho znovuotevření jako obchodní ředitelka a napadlo ji mě doporučit, za což jsem jí nesmírně vděčná. Atmosféra v divadle je totiž velmi přátelská a příjemná.
Jaké jsou vaše další profesní plány v nejbližší budoucnosti?
Nejsem moc velký plánovač, takže nejbližší profesní plány jsou pokračovat v natáčení seriálu Ulice, nazkoušet Holky z inzerátu v Branickém divadle a dobře odehrát premiéru a vyhlížet další příležitosti (úsměv). Něco se rýsuje, ale je to zatím v plenkách, takže si to nechám zatím pro sebe.
Vystudovala jste na univerzitě humanitní obor. Chtěla byste v něm později působit?
V humanitním oboru mám bakaláře, v magisterském studiu jsem pokračovala v oboru mediální studia, takže když už bych se v budoucnu chtěla věnovat něčemu jinému než herectví, ráda bych zůstala v mediální sféře.
Jaký je váš názor na současný svět a na to, co se děje třeba v USA či v Německu?
Mám k tomu postoj tak trochu jako Alan Karlsson, hlavní hrdina knihy Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel – je mi to tak trochu jedno. Nevím, jestli je to správný či špatný přístup, ale rozhodně mám s přáteli lepší témata k hovorům, než je politika u nás a ve světě. Navíc média vytvářejí takový obraz „reality“, jaký chtějí, takže pravdivé informace se k nám dostanou jen těžko a je nutné je brát s rezervou. Upřímně si myslím, že jsem v životě mnohem spokojenější, když jdou tyhle věci tak trochu mimo mě. Samozřejmě jsem v obraze, co se děje u nás a ve světě, ale moc to neřeším. Nadáváním u piva toho moc nezměníme.
Na internetu se objevily vaše odvážnější fotografie, které jste nafotila v 15 letech pro kluka, který se vám líbil. Neoslovil vás někdo s nabídkou, abyste jezdila po školách a varovala pubertální děvčata před podobným nápadem?
Taková nabídka nepřišla. Nevím, jestli by k něčemu bylo dnešním mladým slečnám něco takového vysvětlovat. Navíc si k takovým závěrům asi musí každý dojít sám poté, co si nabije pusu. Promlouvání do duše podle mě ještě nikdy na nikoho nezabralo.
Chodíte s Markem Fryčákem, bubeníkem kapely Eddie Stoilow. Ruku na srdce – líbí se vám jejich styl hudby?
Marek už v Eddie Stoilow nějakou dobu nepůsobí, ale když tam ještě hrál, tak jsem na koncerty chodila, protože se mi jejich hudba líbila. Teď chodím na Marka Ztraceného nebo Limbo Planet, s kterými aktuálně hraje. Mně se obecně líbí, jak Marek hraje, takže i kdyby hrál s metalovou kapelou, která není zrovna můj šálek káva, tak se také přijdu podívat na koncert. A o hudbě se doma bavíme, stejně jako o herectví. To je asi normální, že páry doma rozebírají svojí práci.
Jak nejraději relaxujete? Na procházce se psem?
Máme dvě fenky, obě jsou kříženci. Té starší – Ritě – je už 12 let, to je spíš rodinný pes nebo vlastně hlavně maminky pes, a mladší – Jackie – je moje. Jsou jí dva roky a pochází z romské osady na Slovensku. S těmi chodím na procházky moc ráda. A největší relax jsou pro mě vyjížďky na koni, kam právě beru i obě fenky, protože to milují stejně jako já. Zároveň si ale ráda zajdu i do fitka, pokud počasí nedovolí jít ven. Obecně je pro mě nejlepší relaxací sport.
Až pominou mrazy a všichni začneme plánovat letní dovolenou, kam zabodne prst do mapy Patricie Solaříková?
Vzhledem k tomu, že Marek bude mít léto nabité koncerty, zatím žádnou konkrétní dovolenou neplánujeme. Určitě pojedu do jižních Čech, kde se konají dětské letní tábory s koňmi a já jsem tam párkrát v létě vypomáhala. Ráda bych se jela podívat taky na nějaké Markovy koncerty, takže to vidím hlavně na cestování po České republice. Přece jenom tu máme krásně a člověk ani nepotřebuje k moři.
Patricie Solaříková
– narozena 19. prosince 1988 v Praze
– vystudovala střední odbornou školu – management obchodu a služeb
– absolventka Metropolitní univerzity, obor mediální studia
– v roce 1996 hrála Aničku Studničkovou v seriálu Ranč U Zelené sedmy, od roku 2005 představuje Terezu Jordánovou v Ulici
– 29.3. ji čeká premiéra hry Holky z inzerátu v Branickém divadle
– svobodná, bezdětná
