K herectví vás prý nasměroval katalog oblečení a v něm vyfocená vaše sestřenice. Takže jste ji hraním chtěla trumfnout?
Ne, tak jsem to nebrala, spíše pro mě bylo šokující najít někoho, koho znám, na stránce časopisu. Nikdy jsem o focení nestála, nicméně když mi táta řekl, že sestřenice kromě focení chodí i na herecké konkurzy, začalo mě to hodně zajímat. Jako malou mě fascinovaly filmy a televize, ideálně když v nich hrály děti. Chtěla jsem tam být a hrát s nimi. Poprosila jsem tátu, že bych to chtěla na konkurzech také zkusit. A jelikož moje rodina není z oboru, přirozeně mě zaregistrovala do modelingové agentury, protože to byla jediná cesta, jakou rodiče znali.
Rodiče vás pak ve vaší volbě vydat se na hereckou dráhu podporovali, nebo naopak předkládali argumenty, proč to není dobrý nápad?
Co se týká hereckých konkurzů v dětství, v nich mě podporovali. Táta trávil hodně času tím, že mě na ně vozil nebo se mnou chodil na focení a natáčení. Maminka mě zase na moje přání přihlásila do dramatického kroužku. Myslím, že se to bralo jako neškodný koníček. Překvapením bylo, že jsem se vydala na profesionální dráhu. Ani jeden z rodičů mě neodrazoval od studia herecké konzervatoře, ale myslím, že tomu nedůvěřovali, prostě měli strach.
Pokud byste měla možnost znovu si vybrat, opět by to bylo herectví, nebo jiný obor?
Těžko říct, každý někdy váháme, zda jsme se v důležitých okamžicích rozhodli správně. Mám nyní k profesi asi přirozeně nějaké výhrady a určitě už nejsem tolik naivní. Je to práce v základu možná atypická, ale výhody a nevýhody má jako každá jiná. V obecné rovině jsem ale se svou volbou i životem spokojená a vděčná, takže nelituji.
Co vás na profesi herečky nejvíce přitahovalo? A měla či máte nějaký vzor?
Zmíněné dětské televizní filmy a měla jsem vždycky hodně velkou fantazii. Vzor nemám, mám pouze nějaké oblíbenkyně. Mám ráda Maryl Streep nebo z Češek Janu Preissovou a mnohé další.
Co je podle vás na herectví nejtěžší?
Obtížné je zorientovat se jako náctiletý v branži, kterou vaši rodiče neznají a nerozumí jí. Jste nucen se poměrně brzy naučit komunikovat s dospělými lidmi a kariérně se sebou nakládat jako se svojí firmou. Snažit se o dobrou prezentaci a pověst, vyjednávat si honoráře a smlouvy. Na to už mám naštěstí agentku. Těžké je se i prosadit v určitých chvílích a pro někoho je náročné spoléhat na herectví jako na jediný zdroj obživy.
Kterou roli jste ve své dosavadní herecké kariéře měla nejraději?
Moc mě bavilo natáčení Devadesátek a to, jak byla role Jany neprvoplánově napsaná. Za tuhle příležitost jsem zatím nejvíce vděčná. V divadle bych zmínila Irinku v inscenaci Konec Rudého člověka v režii Michala Vajdičky.
Na kterém jevišti vás letos nejčastěji uvidíme? A natáčíte i nějaký nový seriál či film?
Jsem už třetím rokem v angažmá v Divadle v Dlouhé, zkoušíme novou hru s názvem Pravomil podle českého hrdiny Pravomila Raichla v režii Tomáše Dianišky. Také hostuji v Činoherním klubu. V únoru půjde do kin film Děti Nagana a pracuji na seriálu Táta v nesnázích.
Vyzkoušela jste si už dabing?
Ano, dabuji, vedle divadla jsem ve studiu nejčastěji. Moc mě tento typ práce baví, je to úplně něco jiného. Člověk není vidět a musí se hodně soustředit.
Narodila jste se v Příbrami, ale na střední školu jste chodila na gymnázium Budějovická. Jak vzpomínáte na studentská léta?
Na osmiletém gymnáziu jsem byla od šesté třídy, pak jsem odešla na konzervatoř. Víc jsem si porozuměla se spolužáky na konzervatoři, spojoval nás stejný zájem.
Přirostla vám přesto Praha 4 k srdci?
V Praze jsem žila všude možně, nejdéle určitě právě v Praze 4 v Krči, kde jsem bydlela jako dítě i poté ve své první garsonce. Teď už jsem se přes krátký pobyt v Nuslích posunula blíže k centru.
Co se vám v hlavním městě nejvíce líbí?
Prahu miluju, ze čtvrtí mám nejraději Dejvice, Vinohrady a Nusle. Kdyby se nám někdy s partnerem podařilo se z nájmu posunout do vlastního bytu, sním o zmíněných lokalitách. Ráda všude chodím pěšky, mám už svoje trasy. Cestou do práce zavolám kamarádce nebo mamce a vyčistím si hlavu. Mám moc ráda Nový svět v Praze 1, Loretu, Grébovku, Valdštejnskou zahradu nebo Krčský les. Praha má spoustu krásných míst.
Jste na pohled atraktivní žena. Jak to, že jste si lásku našla přes inzerát?
Nevím, co mě to napadlo. Byla jsem doma nemocná, nudila se, chtěla jsem po rozchodu začít znovu randit a ideálně mimo svůj obor, což se podařilo. Ve svém okolí mám spoustu lidí, kteří svůj protějšek takhle našli.
Svého času jsem inzertní seznamku také vyzkoušel, absolvoval několik setkání a musím přiznat, že jsem po nich vždy kamarád(k)y bavil až neuvěřitelnými příhodami, které by snad stály i za zfilmování. Máte také nějakou nezapomenutelnou?
Nemám, můj kluk byl mé první a jediné rande ze seznamky a jsme spolu přes tři roky.
Když si chcete odpočinout, jaký máte koníček?
Nejlépe odpočívám u knih. Při jejich četbě je den pocitově mnohem delší než při sledování obrazovky. O víkendu vařím, protože mám ráda dobré jídlo. Zkouším různé kuchařské techniky a sleduji online recepty a kuchaře. Také ve volném čase zvu často kamarády na jídlo. A když jsem opravdu unavená a nic produktivního nezvládnu, s přáteli si zahraji na herní konzoli nějakou střílečku.
Spolupracujete s organizací Bez trestu, která se věnuje boji proti zlehčování sexuálního a domácího násilí a prosazování férových trestů. Jak spolupráce konkrétně vypadá?
O organizaci Bez trestu vím od jejího vzniku. Téma se mi zdálo velmi důležité a chtěla jsem se připojit. Šokovalo mě, že každé druhé znásilnění v Česku skončí pro pachatele podmínkou. Zapojila jsem se do videokampaně, četla rozsudky na každoročním pochodu a snažím se komunikovat s médii. Je to ale nic oproti tomu, s jakými případy se setkávají zakladatelky této organizace. Jsem za jejich práci moc vděčná a za sebe bych si přála změnu v přístupu justice i k přístupu k obětem.
