V loňském roce jste získala divadelní cenu Thálie pro mladé umělce do 33 let. Změnila vám život? Začala jste dostávat více pracovních nabídek?
Cena mi život nezměnila. Nedostávám nabídky, k sňatku vůbec, pracovních málo. Asi to tak má být. Cena není o tom, že když ji člověk dostane, obrátí mu život. Možná se to stává u Oscara nebo Nobelovky, ale u této ceny to tak není.
Nerozdáváte ani více autogramů?
Občas mě někdo poprosí o autogram v dopise, což samozřejmě souvisí s Thálií. A když přiloží zpáteční obálku se známkou, ráda odpovím.
Jaký jste měla pocit, když jste Thálii v Národním divadle v Praze přebírala? Byla jste nervózní?
Cena pro mladé herce do 33 let a cena za celoživotní dílo jsou dvě ceny, o jejichž udělení vědí ocenění lidé dopředu. Samozřejmě jsem měla radost. Jen během přenosu mi spletli jméno. Když mě vyhlašovali, řekli Dočekalová. A já jsem Dočkalová. Nevím proč, možná kvůli tomu, že umělecký šéf činohry Národního divadla je Michal Dočekal. Docela mě to během ceremoniálu pobavilo. Spousta médií pak tuto chybu převzala a psali o mně jako o Dočekalové.
Než jste dostala Thálii, zalitovala jste někdy, že jste si zvolila herectví?
Tisíckrát. Ale nedá se vlastně říct, že bych přímo litovala, člověk spíše pochybuje. Vždyť je mi 24… K tomuhle věku prostě jisté pochybnosti patří.
Proč jste se vůbec dala na herectví? Pokud vím, ve vaší rodině se mu nikdo nevěnoval.
Opravdu, z rodiny nikdo nebyl divadelníkem. U mě zájem o divadlo vznikl asi přemírou fantazie, možná i tím, že jsem nechtěla chodit do práce, která by mě nebavila. Abych někam chodila na šest hodin, večer přišla domů a usnula u televize, to jsem fakt nechtěla. Přála jsem si něco, co mě bude bavit, aby to pro mě nebyla jen práce. Na základní škole jsme měli několik dramatických kroužků, jeden jsme si se spolužáky dokonce založili. Takže amatérským divadelním podhoubím jsem si prošla už na základní škole. Proto jsem se v patnácti rozhodla, že půjdu do Ostravy na konzervatoř.
Patnáctileté děvče ve velkém městě, to asi rodiče úplně nejásali. Nechali vás bydlet v podnájmu, nebo jste musela být na internátu?
Zpočátku jsem bydlela na dvou internátech. Z obou mě záhy vyhodili. Takže jsem pak musela bydlet sama a doma se smířili s tím, že budu v Ostravě dělat vylomeniny.
Co jste prováděla, že vás z internátů vyhodili?
Tam stačí, když přijdete později, třeba o půlnoci, zatímco večerka je v deset. Ale chápu to, vždyť vychovatelky jsou kvůli svým svěřencům pořád jednou nohou v kriminále. Jenže vezměte si ten věk, člověk tady přijde v patnácti, v Ostravě jsou divadla, divadelní kluby, zajímaví starší spolužáci a to s nějakou večerkou úplně nejde dohromady. A na konzervatoř se nemůžete dívat jako na běžnou školu. Je to jiný svět. Ve škole jako takové jsem s učením žádné problémy neměla.
Jak jste vnímala Ostravu, když jste do ní poprvé přijela a měla jste tady žít?
Pocházím z Veřovic, malé vesnice poblíž Frenštátu pod Radhoštěm a Štramberku. Vzpomínám si, že když jsem poprvé jela do Ostravy na zkoušky na konzervatoř, doslova jsem se lekla těch Vítkovických pecí, kolem kterých se vjíždí do města, připadalo mi to jako zrezivělé peklo. Postupem času se náhled na tenhle industriál změnil, začal pro mě mít jistou poetiku, a do Ostravy jsem se zamilovala. Ovšem do Ostravy bez smogu.
Předtím jste sem, třeba s rodiči, nikdy nejela? Ani na nákupy?
Rodiče Ostravu neměli rádi. Bylo to pro ně průmyslové město, které se jim nelíbilo. Mají rádi přírodu, lesy. Zřejmě měli představu, že budu žít na vesnici nebo v nějakém hezkém úhledném městě a že nepůjdu do zaprášené průmyslové oblasti.
Jezdí se na vás nyní rodiče dívat?
Pravidelně. A moc je to baví.
A teď už se začnu vyptávat na divadlo. Hrála jste už během studia na konzervatoři?
Hostovali jsme v Divadle loutek v Ostravě a v divadle v Českém Těšíně.
Takže Aréna je vaším prvním angažmá?
Ano. Je to souhra náhod a okolností. Aréna měla sezónu nazvanou Rok racka. Ninu Zarečnou, jednu z hlavních rolí, měla hrát Lucie Žáčková, po městě už visely plakáty, jenže Lucie dostala nabídku jinam a přijala ji. V divadle tím nastal problém, protože museli najít jinou Ninu. Režisérovi Krejčímu poradili několik jmen a díky tomu se zašel podívat i na mne a řekl, že to se mnou zkusí. Myslím si, že v Praze by se nestalo, aby režisér obsadil do velké role někoho úplně neznámého a začínajícího, devatenáctiletou holku. Je to sázka na nejistotu. V Ostravě se to stalo a je to podle mě ten vůbec nejčistší přístup, když herec může takhle začít. Hodně jsem si říkala, zda na takovou roli vůbec mám, ale samozřejmě jsem se snažila nezklamat. A tady se vrátím oklikou k ceně Thálie. Pro člověka může být nebezpečná, protože si začne myslet, že už všechno umí. A přitom by v sobě měl pořád mít jako připomínku malý kus jeho já, které stojí na začátku.
Vyhovuje vám zdejší úzký herecký kolektiv?
Vyhovuje. Režisér Ivan Krejčí a dramaturg Tomáš Vůjtek profilují divadlo jako činoherní soubor, v němž je režie jen jakýsi servis, je neviditelná, aby nejvíce bylo vidět herce a situaci. Baví mě být součástí takového procesu. V tom je Aréna jedinečná.
Leckdo má problém s učením textů. Vám to jde, nebo se při učení trápíte?
Dramatické texty se ukládají do jiné paměti. Slova jsou spojená ještě s mnohem hlubšími procesy. Není to tak, že bych se učila kvanta nějakých slov. Už na čtených zkouškách si herci s režisérem povídají o roli, formě, obsahu. Není to jen naučené slovo, je to reakce na situaci. Takže zapamatovat si text mi jde dobře. Jenže zatím jsem se také nemusela učit sedmistránkové monology, s těmi by to mohlo být horší.
A existoval už nějaký text, který se vám učil hůř než ostatní?
Ve hře Bílé manželství. Nerozuměla jsem obsahu, a když člověk něčemu nerozumí, učí se mu text špatně.
Stalo se vám už někdy, že jste text zapomněla?
Zatím nezapomínám. Ale určitě to přijde, jak předpovídají starší kolegové.
Režisér už na vás ale někdy křičel.
Jasně. I když vlastně nemůžu říct, že by vysloveně křičel. V takových situacích nejde o něco osobního. Když režisér pracuje, pustí se do toho někdy vehementněji. Na zkoušce třeba zakřičí a za půl hodiny s vámi jde na oběd.
Myslíte si, že režisér má umět hercům předehrát výstup, může jim to pomoct?
Dobří režiséři vědí, že není dobré předehrávat. Není to dobré ani pro herce. Režisér něco zahraje a co s tím pak dělat? Zopakovat to, jak to udělal on? To přece nejde, člověk na vše musí přijít sám. A režisér musí poznat, že herec situaci pochopil a zahraje ji tak, jak do dané situace zapadá. Předehrání herce spíše zablokuje.
Máte již svou nejoblíbenější roli?
Snažím se k rolím takhle nepřistupovat. Mám je ráda všechny, nestalo se mi ještě, že bych nějakou roli nenáviděla.
Uvažovala jste už někdy o své herecké budoucnosti? Netáhne vás to do divadla do Prahy?
Co vám mám odpovědět? Nechci přemýšlet nad tím, jestli půjdu do Prahy nebo zůstanu v Ostravě. Takhle ta otázka nestojí. Nechci mít pocit, že člověk měl být už dávno někde jinde. Sama navíc neberu divadlo jako prostředek k tomu, abych se zviditelnila. Jsem v Aréně šťastná. Určitě jsou divadla, u kterých bych si dovedla představit, že bych do nich šla, kdyby mě hraní v Aréně přestalo bavit. A kdyby to přece jen jednou přišlo, tak vím, že z Arény se mi bude velmi těžce odcházet. Vychovali mě, jsem tady od 18 let, tento typ divadla se mi líbí, jsem v něm spokojená a je mi vnitřně blízké.
Tak mě napadá, jak asi vypadá den herečky z Arény?
Podle toho, jak vypadala herecká noc (smích). Začíná o půl desáté zkouškou, která končí kolem jedné. Když máme představení, jdu po obědě spát a odpoledne se už připravuji na představení. Ale to platí jen v případě našeho režiséra. Mám totiž také zkušenost se dvěma polskými a ti nevstávali před jedenáctou. Říkali, že divadlo se nedá dělat ráno. Docela fajn názor…
Chodíte se také dívat na kolegy z ostatních ostravských divadel?
Samozřejmě. Snažím se, aby mi nic neuniklo.
Už několikrát jste se objevila na Letních shakespearovských slavnostech. Co říkáte velké otevřené scéně?
Je to úplně něco jiného než Aréna. Na slavnostech jsem hrála už třikrát a až druhým rokem jsem pochopila, co je na takovém jevišti nejdůležitější: slovo. Ve slově a rytmu je uzavřena velká energie. Když větu správně řeknete, už nemusíte nic velkého hrát, nemusíte gestikulovat, máchat rukama. Velké jeviště je divadelnější a hraní méně civilní.
Jak jste si sedla na Shakespearovských slavnostech s hereckými kolegy, hlavně Vladimírem Polákem a Jiřím Sedláčkem?
Obohacující zážitek.
Existují v Ostravě místa, která máte ráda a kam chodíte relaxovat?
Mám ráda Komenského sady, Landek nebo cyklostezky kolem Odry.
A co oblíbená kavárna?
Často si zajdu do francouzské kavárny vedle Stodolní ulice a také do belgické kavárny. Na jídlo chodím nejraději do Dvou promilí.
Proč jste si oblíbila zrovna francouzskou a belgickou kavárnu?
V těchto dvou podnicích se totiž člověk docela dobře nají. To je ten hlavní důvod. Nesnáším, když se mě někdo v restauraci snaží jídlem urazit, když ho šidí. To se občas stává, když zajdete naslepo do restaurace, kterou neznáte. I když přiznávám, že se jídlo v mnoha podnicích v poslední době hodně zlepšilo. Přesto ráda chodím tam, kde to znám.
Profil
Tereza Dočkalová
se narodila 21. dubna 1988. Pochází z vesničky Veřovice, na základní školu chodila do Kopřivnice a tam začala navštěvovat dramatické kroužky. V roce 2002 nastoupila na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě do ročníku Ladislava Slívy. Během studia hostovala v Divadle loutek Ostrava a v Těšínském divadle. Ve čtvrtém ročníku dostala nabídku na jednu z hlavních rolí Čechovova Racka v Komorní scéně Aréna. Roli Niny Zarečné zahrála tak, že jí Aréna nabídla stálé angažmá. Diváci ji mohli vidět také na Letních shakespearovských slavnostech v Komedii omylů a v Romeu a Julii. Za roli Mitzi v Táboriho hře Jubileum dostala v roce 2010 na festivalu ostravských souborů ocenění za nejlepší herecký výkon a za rok 2011 získala Cenu Thálie pro činoherce do 33 let, která jí byla udělena za ženské role v Kafkově Procesu.