Libor Kálmán a Ivan Kuptík
Nemáte pevnou scénu, kde vás tedy, kromě tv můžeme vidět?
Už jsem mnoho let na volné noze a ta volnost a pestrost mi vyhovují. Takže v Divadle v Rytířské hrajeme třetím rokem s Alešem Hámou ve hře „Frankie a Johny“, a s ní objíždíme i republiku. V loni jsme nastudovali zase v jiném obsazeni francouzsku komedii Úhlavní přátelé. V Divadle Palace vystupuji v muzikálu „Miluji tě, ale…“ , což je neuvěritelně pestrá hudební i herecká revue. V Divadle Broadway hraji v nejnovejším muzikálu „Mýdlový princ“ a kouzelné divadélko Viola na Národní třídě je už 11 let také mým dalším divadelním skoro domovem.
Vedli vás rodiče k herecké profesi?
Rodiče nechtěli, abych se stala herečkou. Rozmlouvali mi to, čemuž dneska rozumím a stavím se k tomu úplně stejně. Nakonec jsme zvolili Střední pedagogickou školu, obor učitelství v mateřské škole. Bavilo mě to, ale můj dětsky sen o herečce to prostě jenom na chvíli odsunulo. Zamířila jsem po maturitě na Vyšší odbornou školu hereckou v Michli. Sešli jsme se tam s Klárou Doležalovou nebo Alešem Cibulkou. Učila nás mj. i Eliška Balzerová.
A vaše první role?
To bylo daleko dřívi. V Národním divadle potřebovali do představení Fidlovačka dětskou průvodkyni slepého houslisty Mareše, který zpívá „Kde domov můj“. Bylo mi deset let a v celé hře jsem měla asi čtyři věty, ale byla jsem šťastná. Hra se pak udržela na repertoáru další čtyři roky. Jednou jedinkrát, a to v den svých 80. narozenin, hrál roli slepého houslisty František Filipovský. Na okamžik, kdy jsem stáli na jevišti a drželi jsme se za ruce, se nedá zapomenout.
Vyrůstala jste s rodiči v centru města, jak na to vzpomínáte?
Dětství a dospívání jsem prožila mezi Národní třídou a Petrským náměstím. Navíc jsem křtěná Vltavou, narodila jsem se v dnes už neexistující porodnici na Štvanici. Vnímám tuto oblast jako malé město, které jsem dokonale znala. Támhle byla pekárna, tady samoobsluha, sem jsme chodili do kadeřnictví. Rodiče tam žijí dodnes a pravidelně je navštěvujeme, a já do svých 32 let bydlela kousek od Národní třídy. Až teď s rodinou bydlíme na Harfě.
Kde leží Praha vašeho dětství?
S kamarády jsme si hráli v místě, kde je dnes park Lannova, tedy u Husákova ticha, jak se tehdy říkalo Těšnovskému tunelu. To místo bylo tehdy zarostlé zelení, my lezli po stromech, měli jsme tam i betonový bunkr. Dozor nad námi dělala socha Klementa Gottwalda, před kterou kluci hrávali fotbal a my holky házenou nebo vybíjenou a chodili jsme tam skákat gumu. Jeho nohy nám sloužily jako prolézačka. Na delší výlety jsme vyráželi na Letnou přes tehdejší most Jana Švermy.
Jak tu vaší dětskou Prahu vidíte teď?
Dneska je to luxus. Park chrání plot, přibyly veřejné toalety. Žádná temná křoviska nebo betonový bunkr. Místo Gottwalda nejmodernější hřiště s prolézačkami pro všechny věkové kategorie. Se synem Toníkem tam často zajdeme, když jdeme za babičkou a za dědou. V domě, kde bydlí, potkávám sousedy, které si pamatuji z dětství, stejně jako jejich už dospělé děti. Obyvatelé se tam tolik nezměnili jako například v okolí Staroměstského náměstí.
Potkáváte se s rodiči nejen při návštěvách, ale i na jevišti?
S maminkou teď hraju v Divadle Viola v představení „Hodně smíchu a pár slz“. S tátou jsme se potkali v Divadle pod Palmovkou ve hře „Svatá Jana“, kde jsem hrála titulní postavu Johanky z Arku a on představoval inkvizitora, který rozhodne o mém upálení.
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si ráda zahrála?
Vyloženě vysněnou roli nemám. Navíc vysnít si roli je nesmysl. Člověk je pak zbytečně zklamaný. Ráda dělám s dobrými herci, dobrými režiséry a dobrými texty. Teď je pro mě důležitá role Frankie, se kterou jsem se vyloženě věkově a obsahově potkala. Minula už mě role Shakespearovy Julie, ale paradoxně mě díky ní přijali před 16 lety do Divadla pod Palmovkou. Při konkursu jsem předváděla scénu s monologem, kdy Julie vypije lahvičku s jedem.
Na podzim se chystá další ročník StarDance, budete ho opět moderovat nebo budete i tancovat?
Pokud budeme s Markem Ebenem přizváni jako moderátoři, tak pevně doufám, že budeme i tančit. Pro mě by to bylo ideální spojení, být průvodci a zároveň si spolu zatančit. Dva ročníky nám to bylo umožněno, za což jsem byla strašně šťastná, protože tanec miluji.
Váš manžel Petr Kracík je také s branže, potkáváte se jako herečka a on jako režisér a nebo je to s ním hodně těžké?
Pracujeme spolu velmi rádi. A myslím, ze těžké to má on se mnou. Jsem logik po tátovi, náročná a aktivní (potutelně se usmívá), takže se ptám a vyžaduji odpovědi. Ale máme velmi blízké divadelní cítění. A především se domnívám, že patří k naši režisérské špičce.
V Divadle v Rytířské už tři roky hrajete s Alešem Hámou hru Frankie a Johnny. Oběma vám role sedly, jak dlouho se taková role dá hrát, aniž by vám nezevšedněla. Vyvedl vás někdy Aleš Háma z míry či naopak?
Dobře napsaná hra a dobrá inscenace s tak skvělým kolegou, jakým Aleš je, nezevšedni nikdy. Vždycky mám pocit, že to hraju poprvé v živote. A pořád objevuji nové možnosti. Navíc Aleš vyvádí z míry, kdykoli k tomu má příležitost. Jenže já se nedám a občas hrozí, ze stvořime úplne novou inscenaci :-)))
Jak vám sedla role ve francouzské komedii Úhlavní přátelé? Bavíte se i vy herci, stejně jako diváci, kterých v Paříži přišlo na tuto hru už přes milion?
Bavíme se všichni ohromně, máme z toho radost, stejně jako autorka Carlole Greep, která nás loni navštívila.
Chystáte v Divadle v Rytířské něco dalšího?
Myslím, ze všichni máme chuť k další spolupráci, tak ono se to nějak časem poskládá a věřím, ze opět správně :-).
Libor Kálmán a Ivan Kuptík
