Máte hezký monogram MM, který ve světě již proslavila jiná herečka. Myslíte si, že s Marilyn Monroe můžete mít i přes rozdíl desítek let něco společného? Nebo je vám bližší tuzemská herečka a vaše starší jmenovkyně Marie Málková?
S Marilyn mám opravdu společné asi jen to povolání herečky a zmiňovaný monogram. Životní příběh je to ale velmi zajímavý a přiznávám, že mám doma asi dvě její biografie. Viděla jsem jedno představení od Vandy Hybnerové, která propojila životy pěti geniálních žen a jednou z nich byla právě Marylin. Výborná černá komedie, byla jsem z toho představení nadšená. Třeba přijde někdy příležitost si ji zahrát, mám v divadle ráda ztvárnění reálných postav. V divadle v Řeznické hraji čerstvě Almu Mahlerovou nebo v divadle Rokoko jsme měli 100. reprízu Čapka, kde hraju Olgu Scheinpflugovou. A s paní Málkovou mám v současné době společné jak to jméno, tak i Vršovické divadlo MANA, kde obě hrajeme v různých inscenacích.
Jak jste se k herectví dostala, když nikdo z vašeho blízkého okolí tomuto kumštu nepropadl?
Byla to vlastně velká náhoda. Chodila jsem na základní škole do dramaťáku, ale to, že existuje nějaká konzervatoř, jsem vůbec netušila. Pocházím totiž z malé vesničky na Podblanicku. Jen jsem věděla, že mě hraní baví, a když mi pak řekli, tak to zkus, a ono to vyšlo, už jiná volba ani nebyla.
Filmoví diváci vás asi hlavně zaznamenali ve filmu Fotograf, kde jste hrála bývalou partnerku Jana Saudka. Zanechala ve vás tato role či celý film nějakou stopu?
Zanechala ve mně určitě vzpomínku na krásné natáčení, skvělou hereckou příležitost a hlavně na setkání s vynikající režisérkou Irenou Pavláskovou. Měla jsem teď možnost s ní po letech znovu spolupracovat na natáčení filmu Vánoční příběh, který půjde do kin ale až příští podzim.
Začátkem února proběhla ve Vršovickém divadle MANA světová premiéra napínavé hry Mléčné sklo, ve které hrajete s Martinem Dejdarem. Přiblížíte, o čem představení pojednává?
Děj prozrazovat nemůžu, ale určitě bych chtěla pozvat čtenáře na Markem Epsteinem skvěle napsanou detektivku. Diváci se zúčastní vyšetřování v přímém přenosu. Jsem zvědavá, jaké emoce to bude budit. Komu diváci sami budou věřit a naopak.
„Nejraději mám pohádky, v nich najdete všechno“
Co bylo na zkoušení tohoto představení nejtěžší?
Nejtěžší, pokud budu mluvit za sebe, bylo rozmotání celého příběhu a všech indicií a zápletek. Zjistit, co je pravda, polopravda a lež. Rozklíčovat všechny motivace, abychom věděli, jak každá postava přemýšlí a pak fiktivně jedná, a hlavně se snažit, abychom všemu rozuměli my herci a nezmátli poté diváka. Na druhou stranu nás na příběhu bavilo „že tady není nic jisté“, jak říká hlavní postava detektiva v podání Martina Dejdara, a „musíte prostě začít věřit všemu a všem“.
V představení se odehrává hra pravdy a lži a probírá se otázka morálky. Jaké poselství tedy chcete divákům předat?
Hra je výborně napsaná, takže každý si může odnést to, co k němu prostřednictvím příběhu osobně promluví. Je v něm mnoho rovin, každá postava nese jiný životní pohled na svět, jiný lidský osud. Pravda je mnohdy subjektivní záležitost a každý s ní zachází jinak.
Sledujete ráda kriminální příběhy, nebo raději vyhledáváte jiný žánr?
Nejraději mám pohádky, v nich najdete všechno (úsměv).
Na kterém jevišti vás mohou Pražané ještě vidět kromě divadla MANA?
V divadlech Viola, v Řeznické, v Ypsilonce, v komorním divadle Kalich, v létě pod Žižkovskou věží nebo na letní scéně divadla Ungelt ve hře „Kdokoli může dělat cokoli“ v krásném prostředí Nového Světa.
Stále platí, že pokud si chcete od herectví odpočinout, vyhoupnete se do sedla koně nebo se potopíte hluboko do moře?
Přesně tak to je. Za ta léta je to nejvíce prověřený relax.
Bydlíte pár desítek kilometrů za Prahou, ve zděděném domě po babičce. Ani na minutu jste neuvažovala o tom, že byste se do metropole přestěhovala natrvalo?
Ono to bylo přesně naopak. Po trvalém pobytu v Praze jsem prostě jen změnila směr dojíždění.
Říká se, že kdo má chalupu, má prd… v kalupu. Jak jste na tom vy, co se týče manuální práce v domě?
Mám pocit, že pořád něco dělám, a nikdy nic není hotové, ale to k tomu asi patří. Na zásadní věci si samozřejmě najímám profesionály. Styl „každý kamarád umí něco“ jsem vzdala hned na začátku (smích).
Když zavítáte do hlavního města, která jeho část je pro vás nejkrásnější? A vyhýbáte se nějaké čtvrti?
Nevyhýbám se žádné, jsem naopak potěšena, když v Praze poznám něco nového. Jsem ráda, že mám všechna divadla v centru, v podstatě v pěší vzdálenosti od sebe a v krásném prostředí Starého Města. Pokud mám ale jmenovat favorita, je to kouzelný Nový Svět.
Už dva roky nás všechny trápí covid-19 a mnozí divadelníci se uchýlili k divadlu online. To ale podle vás nefunguje. Proč si to myslíte?
Pro mě je divadlo živý organismus, který je závislý na interakci hlediště s jevištěm. Je to vzájemný dialog herce s divákem a jedno bez druhého neposkytne plnohodnotný zážitek. Online přenosy to prostě nelze nahradit. Netýká se to jen představení, ale celé přípravy. Uděláte si v určitý den volno, těšíte se, hezky se obléknete. Musíte také přijít včas, navíc většinou nejdete sám, vezmete s sebou někoho, kdo je vašemu srdci milý, a představení si užijete v plném sále podobně naladěných lidí. Synchronicita okamžiku. Pro mě je to prostě kouzlo, které je na obrazovku nepřenositelné. Nemám nic proti záznamům představení, ale nemělo by se tím divadlo nahrazovat. Nezvykat si na to, že si divadelní hru pustím ze záznamu jako alternativu.
Jedním z vašich koníčků jsou léčivé minerály. Ty v boji proti pandemii asi nehrají velkou roli, nebo se pletu?
„Víra tvá tě uzdraví!“ A tak je to v mnohém, čemu člověk věnuje svou pozornost, jak v kladném, tak i v záporném slova smyslu. A pokud jsou to kameny, příroda nebo cokoli jiného, záleží, zda tomu věříte a dokážete to vnímat. Někomu to fungovat může a jinému vůbec.
