Aniž bych to chtěl zakřiknout, covidová pandemie snad už pomalu končí. Když se ohlédnete za uplynulými více než dvěma roky, jaké pro vás byly?
Poučné i zajímavé. Jedním z mých cílů z pozice místostarosty bylo prosadit poslání sociální politiky do širokého povědomí občanů Prahy 4. Proto jsem zavedl v periodiku MČ Praha 4 Tučňák pravidelnou celostránkovou rubriku věnovanou sociální politice. Porozumění otázce sociální napomohl také příchod covidu-19 do naší země. Bylo úžasné sledovat, jak se projevila obrovská vlna solidarity, když pandemie začala. Šily se roušky, lidé si navzájem pomáhali… Což později poněkud opadlo, protože pandemie trvá dlouho.
Bohužel celá řada lidí již opomněla další dobra, která se během této zvláštní doby projevila. Například lidé zjistili, bez čeho všeho lze v klidu žít. Pandemie pomohla také přírodě – vyčistil se vzduch a třeba v italských Benátkách, kde nebyli turisté, i voda. Zjistilo se, že člověk není středem světa, že je odkázán na druhé, a že se mu lépe žije v komunitě. Samozřejmě nelze opomenout dramatická negativa, umírali lidé a záchranný systém byl na hraně kolapsu, o ekonomických dopadech ani nemluvě. Ale říkal jsem si, že si z toho snad vezmeme nějaké ponaučení a budeme z této zkušenosti čerpat to dobré. Je však patrné, že se to poměrně rychle zapomenulo.
A bohužel to ještě umocnila válka na Ukrajině…
Bezpochyby. Právě čtu knihu spisovatele Alexandra Dugina Čtvrtá politická teorie. Známý mi řekl – „jestli chceš porozumět tomu, proč Putin útočí, tak si ji přečti. Jako Hitler napsal Mein Kampf, tak tohle je hlásná trouba toho, co chce Rusko. Putin a Rusko chtějí potlačit liberalismus a individualismus“. Snažím se porozumět tomu, proč se Rusko již dříve nepostavilo Putinovi? Odpověď je jednoduchá – protože s ním ve své podstatě mnozí souhlasí. Ono to není nic nového, stačí si vzít do ruky knihu Bratři Karamazovi od Dostojevského. Najdete v ní dlouhé pasáže, v nichž Aljoša rozmýšlí nad ruskou duší, velkou Rusí a nad spasitelnou rolí prostého ruského lidu, která přichází z Východu. Mají za to, že jedině ruský lid je schopen zastavit mravní dekadenci západního světa. Ruský lid je pro Rusy prostě spasitelem společnosti …
Tohle „spasení“ má na svědomí už tisíce mrtvých na Ukrajině a spoustu uprchlíků, kteří míří i k nám. Je na ně Praha 4 připravena?
S migračními vlnami obecně máme zkušenost, přicházely i v minulých letech. Když se tu objevili třeba Syřané, vzbudilo to velkou nevoli, nyní jsme k ukrajinským uprchlíkům mnohem vstřícnější. Jsou nám bližší nejen slovanstvím, ale i blízkostí válečného utrpení. Klíčový problém ovšem vidím v tom, že nejde o krátkodobou záležitost. Nějakou kapacitu pro ubytování Rada MČ Praha 4 schválila. Do jaké míry bude stačit, uvidíme. Ale ptám, z čeho tu budou imigranti žít?
Lidé sice říkají, že je práce dost, uprchlíci mohou nastoupit do nemocnic, obchodů, na stavby a podobně. Ale přicházejí sem především matky s malými dětmi a neumí jazyk. Prosadit se v cizím prostřední není jednoduché. Pro ženy z Ukrajiny nebude vůbec snadné skloubit péči o děti a zapojit se do práce. Musíme opět projevit velkou solidaritu. Nespoléhat se na to, že jsou někde ještě volné ubytovací kapacity či byty, ale pokud to jde, dokonce přijmout uprchlíky do vlastních obydlí. Potřebují zázemí, komunikaci a psychologickou podporu. Bude to velká zkouška a nápor na nás na všechny, a já doufám, že obstojíme.
Sociální bydlení je stále nedořešeným problémem …
Ano. Při své práci na radnici jsem se setkával s postojem, že otázka sociálního bydlení je odpovědnost státu a obce. To je pravda, ale ne úplná. Žádná obec ani stát nemůže uspokojit tuto poptávku. Ale stačí se rozhlédnout v Praze a zaregistrovat neobydlené byty, dokonce celé domy.
Jsem hlasem volajícím na poušti, když s odkazem na daňové předpisy, které umožňují odpočty za sociálně motivované dary, volám po obdobné ekonomické motivaci pro vlastníky „neobydlených“ nemovitostí. Tedy, aby se vlastníkům nemovitostí ekonomicky i společensky vyplatilo učinit rozhodnutí a nabídnout bydlení osobám či rodinám s nižšími příjmy. Zejména ve městech, kde nelze stavět do nekonečna nové kapacity. Možné to je.
Účinné ekonomické stimuly pro sociální bydlení byly uplatněny po válce v Německu, kdy ekonomika státu byla založena na principu sociálně tržního hospodářství. Němci si vzájemně pomáhali a uspěli. Máme historickou zkušenost i z Prahy. Ještě před druhou světovou válkou se stavěly byty s pokojem pro služebnou. Děvčata z malých obcí nastoupila do služby ve velkém městě a tím získala nejen práci, kvalifikaci, ale i šanci zakotvit ve městě a založit si rodinu. Některé služebné zůstaly ve službě celý život a staly se součástí rodiny, do které nastoupily.
Zatím to ale funguje tak, že po Praze jsou rozesety tzv. sociální byty a magistrát do nich umisťuje problematické osoby. Vyvolává to zlou krev, protože nezřídka jsou dlouholetí obyvatelé těmi novými šikanováni…
A to je právě špatně! Připomíná to manýry komunistů, kteří po Vítězném únoru přišli k uživateli bytu s „nadměrnými metry“ a řekli – tady máte nájemníka! A hotovo! A dlouhá desetiletí nebylo, jak se vnucených nájemníků zbavit! Tvrdím, že tato rozhodnutí musí být kompenzovaná zmíněným ekonomickým stimulem. Lidem se musí dát prostor, aby se rozhodli kladně. Jsem přesvědčen, že v každém člověku je dobro. Buď je utlumeno, nebo je potřeba ho nějakým způsobem motivovat. Jako křesťan říkám, že člověk byl stvořen k božímu obrazu, tedy k dobru. To ale neznamená, že zlo v někom nepřevládá.
Jakému dalšímu tématu se v Praze 4 věnujete?
Zkvalitnění služby v podobě doprovázení starých, nemocných a umírajících. V dnešní době individualismu, kdy soudržnost rodiny skoro neexistuje, otázka doprovázení starých či potřebných lidí pokulhává. Vítám existencí organizací, které pro tuto záslužnou práci koordinují profesionály i dobrovolníky. Například, když ovdovělou osobu v její dramatické situaci navštíví dobrovolník. Tím se navazují nové sociální vazby a obě strany se vzájemně obohacují. Jak doprovázející, tak doprovázená.
Dalším mým tématem je plánovaná výstavba Domu seniorů Hudečkova. Jde podle současných požadavků v oblasti sociální o multifunkční objekt. Dnes se již nemají projektovat ani stavět jednoúčelová zařízení, jako jen „domov seniorů“. Klade se důraz na komunitní charakter objektu, má jít o místo, kde se lidé různých věkových kategorií setkávají a spolu žijí.
Koncepce objektu Hudečkova je založena na moderním skloubením kapacity pro denní stacionář, odlehčovací, denní služby a bytové jednotky označované legislativou o sociálních službách jako chráněné bydlení. Tyto dvě hlavní části objektu v přízemí spojují doplňující služby, jako restaurace, klubovna, kadeřník, ordinace, masáže a další. Vítězná projektová studie je vystavena na webu MČ Praha 4.
Proč jste si vybral právě městskou část Praha 4 za bydliště?
Pocházím z Prahy 6 – Břevnova. Před 15 lety jsem s mojí rodinou sháněl byt, obešli jsme jich za rok téměř sto. Byla to zajímavá zkušenost, ukázalo se, že většinu prodávajících k prodeji něco donutilo, většinou rozpad vztahu rozvod nebo vdovství. Nakonec jsme objevili rozestavěný projekt v Michli. Jenže nás developer „vypekl“, byt jsme měli přebrat v listopadu 2007, ale najednou z toho byl výhledově duben 2008. A my už prodali původní byt… Nakonec se to po zásahu mojí právničky vyřešilo, ale nastal jiný problém – byla nutná rychlá kolaudace, měli jsme být prvními obyvateli. I to se povedlo a dokonce se mohu pochlubit, že díky mně vznikla Tigridova ulice.
Úřednice na MČ Praha 4 se mne zeptaly, jak by se ulice měla jmenovat. Navrhl jsem napřed Emila Háchy, pak Josefa Luxe, ale teprve Tigridova prošla. Jsem tomu rád, neboť Pavel Tigrid byl tři roky mým přímým nadřízeným na ministerstvu. Asi jsem tím poněkud naštval bývalého Havlova kancléře a našeho rodinného přítele Ivana Medka, který bydlel ve Šmeralově ulici a několik let usiloval o její přejmenování na Tigridovu. A já ho předběhl (úsměv).
