Divadlo Bez zábradlí chystá na duben jedinečnou kulturní akci, Festival Jiřího Menzela. Týden bude hrát jeho divadelní komedie a filmy, nabídne množství hereckých debat i jedinečnou fotografickou výstavu. Jak vznikl tento nápad?
Přišli s ním Nikol Heřmánková a Karel Heřmánek mladší, jimž Heřmánkovi Divadlo Bez zábradlí nedávno předali. Divadlo totiž vyrostlo na Jirkových hrách, nastudoval jich tam nejvíce a některé se stále hrají. Přestavení Bez roucha ale nyní čeká derniéra a bude to zrovna v době, kdy by Jirka oslavil 84. narozeniny. A tak se divadlo rozhodlo se hrou důstojně rozloučit.
Od 23. do 28. dubna tak věnujeme prostor Jirkovi, jeho hrám a filmům, stejně jako dokumentům, které se ho týkají. V divadle proběhnout rovněž různé besedy a přednášky, kterých se zúčastní třeba i protagonisté jeho filmů, například Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Jan Přeučil, Magda Vašáryová a mnozí další. Do Prahy přijede také János Bán (Otík), otevřená je účast legendárního maďarského režiséra Istvána Szabóa. V divadle bude rovněž k vidění úplně nová výstava Rozmarné cesty Jiřího Menzela.
Můžete i o ní prozradit více?
S Jirkou a dětmi jsme v posledních letech hodně cestovali a jezdili na filmové festivaly. Dáme tedy nahlédnout i do našeho soukromí. Jirka různě ve světě režíroval divadelní představení, a i k těm se tak vrátíme. Například jeho Dalibor s Evou Urbanovou na Sardinii byl velmi úspěšný a moc se o tom neví. Doma není nikdo prorokem a platí to speciálně v České republice. Pracoval třeba i v norském Národním divadle nebo v Sofii, kde do dnes stále uvádějí v jeho režii Blbce k večeři, který má za sebou už stovky repríz. Také na výstavě budou třeba fotky z audience u kambodžského krále. Zažili jsme toho spoustu.
V rámci festivalu představíte také Nadačního fond Jiřího Menzela. Čemu se bude věnovat?
Rozhodla jsem se shánět finanční prostředky pro umělce, kteří se zasloužili o šíření dobrého jména, jak v Česku, tak v zahraničí, a dostanou se do podobně zdravotně složité situace, jako byl Jirka. Obecné, ale mylné povědomí je, že tito lidé jsou milionáři jen proto, že je na ně více vidět. Ale většinou je to velký omyl. Myslím, že díky tomu, co vykonali pro stát a jeho lidi, by měli mít možnost dožít konec života důstojně a třeba v domácím prostředí, tak jako jsem to umožnila Jirkovi.
Každý by si patrně přál být doma mezi svými milovanými než trávit závěr života ve zdravotnickém zařízení mezi cizími lidmi. Takovéto neziskové společnosti, fondy a nadace velmi dobře fungují v zahraničí, například v Maďarsku. Ale nikoliv u nás.
Jirka byl po tři roky odkázán na 24 hodinovou péči druhých, dva roky strávil doma. Byla jsem si dobře vědoma toho, že kdybych nepracovala a nedařilo se mi, a kdybychom nepoužili úspory, které měl Jirka pro holky na studia, tak tohoto komfortu nikdy nedosáhneme.
Jinak rozsah působení nadačního fondu Jiřího Menzela bude samozřejmě širší. Bude třeba podporovat začínající umělce a jejich projekty, pořádat semináře a přednášky a aktivity spojené s šířením jména Jiřího Menzela.
„Zbožňoval vůni nových knih, ale velice nerad je půjčoval“
Jak to bylo tehdy se setkáním s Woodym Allenem, které jste pro něj zorganizovala?
Přemýšlela jsem tehdy, co dám Jirkovi k 75. narozeninám. Bylo to s ním totiž těžké, co chtěl, to si koupil. Woodyho Allena jsme měli oba rádi, Jirka jeho filmy miloval. A tak jsem objednala ubytování v jednom z nejstarších hotelů v New Yorku, v Carlyle, kde každé úterý Woody Allen vystupuje se svou kapelou. Kam jedeme, jsem Jirkovi prozradila až na letišti, ale pořád nevěděl, na který koncert půjdeme. V hotelovém výtahu sice visel plakát, ale zakryla jsem ho zády, aby ho neviděl (smích). Večer jsme šli na koncert a opravdu se mi to podařilo utajit. A druhý den jsme se s Woodym Allenem setkali u něj ve studiu. Tehdy už se ale znali, ve Vídni jsem totiž na jiném Allenově koncertu protlačila Jirku k němu do zákulisí. Ochrance jsem jen řekla, že je slavný český oscarový režisér a že by se chtěl s kolegou pozdravit. Oni byli tak zaskočení, že nás pustili. Woody Allen tehdy zareagoval moc hezky. Říkal, no jasně, já vás znám, Ostře sledované vlaky pro nás byly ikona. Ale když se vrátím k tomu newyorskému výletu, pokračovali jsme pak za Milošem a Martinou Formanovými. A i to bylo moc krásné, bylo to naposledy, kdy se viděli. Ten večer byl úžasný, společně jsme sledovali předávání Oscarů a Miloš to celé náležitě komentoval.
Jiří Menzel natočil spoustu skvělých filmů. Který máte nejraději?
Obecně na Jirkových filmech miluju tu poetiku, jeho nezaměnitelný rukopis do kterého dokázal přetvářet knihy pana Hrabala. Chce se vám u nich plakat a smát se zároveň. Ale asi nejraději mám Postřižiny. Film o manželské lásce. Která existuje…
V únoru letošního roku se vašemu manželovi dostalo na Berlinale mimořádné pocty v podobě̌ speciální projekce zrestaurovaného filmu „Skřivánci na niti“, který tu v roce 1990 získal Zlatého medvěda. Jaký to byl pro vás zážitek?
Berlinale Jirkovi fandí a mě to moc těší. Už několikrát se mu tady dostalo mimořádné pocty, a i tentokrát patřil mezi velikány světového filmu.
V Universal Production Partners film fantasticky zrestaurovali! Byla to radost pro oko a ještě větší radost byl zaplněný sál. Kvůli covidu byla možná jen poloviční obsazenost, ale byla do posledního místa využita. A to měl Jirka vždycky moc rád. Plné hlediště.
Uvedení filmu v prestižní sekci Classics, to je veliká pocta. Jak moc režisér Menzel na tyhle věci dbal?
Jirka byl ješitný a přiznával se k tomu, což je málokomu vlastní. Zařazení „Skřivánků“ do sekce „Classic“ by mu bývalo udělalo velkou radost! Velmi se zajímal o kvalitu restaurování svých filmů. Tady v Berlíně, kde dostal v roce 2018 cenu, již třetí v pořadí (1989 Zlatý medvěd za Skřivánky na niti, 2007 cena FIPRESCI za Obsluhoval jsem Anglického krále) za hlavní roli ve filmu Tlumočník, jsme měli slavit jeho 80. narozeniny. Bohužel už k tomu nedošlo, protože vážně onemocněl.
Váš manžel byl pověstný také rozsáhlou knihovnou. Tušíte, kolik knih doma máte?
Jirka od dětství knihy miloval. V naší knihovně jich bude určitě přes deset tisíc.
A darovala jste mu nějaké knihy?
Dávat Jirkovi knížky bylo poměrně těžké. Kupoval si je zásadně sám. A byl to hezký rituál. Jel do Academie na Václavské náměstí, většinou jsem ho pak vyzvedávala, a on si nesl čtyři plné igelitky knížek. Musel být první, kdo si knížky očichá, kdo je jako první otevře. Nová kniha voní, Jirka to prožíval. Návštěvy se často ptali, a vy jste to všechno přečetl? A on říkal, ne, proboha, já knihy miluju, sbírám, a když cokoliv potřebuji k práci, mám to po ruce. Ta knihovna, to je Jirka. V tomhle bytě byl šťastný, miloval ho a nikdy už neměl potřebu se někam stěhovat. Pořád ho vidím zády opřeného u okna, jak si čte noviny a pije u toho víno. Jeho velké přání bylo, aby v něm jednou bydlely holky a byly tady šťastné. A to se mu splnilo.
Neuvažujete o tom, že byste třeba knihovnu časem v rámci péče o odkaz Jiřího Menzela dále využila?
V tuhle chvíli nevím, pořád je to pro mě hodně citlivé. Knihovna nikdy nebyla katalogizována, k tomu pomalu dochází. Je tu mnoho cenných knih, s věnováním pana Voskovce, pan Wericha… Jirkův tatínek občas zavítal mezi Pátečníky, takže tu jsou knížky od Karla Čapka, kterého Jirka miloval a byl to pro něj velký vzor. Zatím je to ale hodně vzdálené… Je to jako kdybych kamsi dala kus Jirky samého.
Najdete v knihách i nějaké poznámky?
Je jich tam spousty, ale na vložených papírcích. Třeba v knihách Bohumila Hrabala, když právě podle nich psali filmové scénáře. V jedné Čapkově knížce je pak vzkaz pro mě: Vrať to! To už jsme spolu přitom bydleli, ale jistota je jistota (smích). Jirka totiž knížky hrozně nerad půjčoval.
Jiřímu Menzelovi vyšly v roce 2013 paměti nazvané Rozmarná léta Jiřího Menzela. Nedopovíte teď ten příběh vy?
Jirka měl rozepsaný ještě druhý díl. Ten první byl totiž do jeho padesáti let. Já jsem s ním byla od jeho šedesáti a právě ten druhý díl se měl týkat jeho života, jehož jsem byla součástí. Přiznám se, že na to často myslím. Moc ráda bych dala všechny ty vzpomínky a zážitky dohromady. Aby to byly takové společné paměti. Tak třeba se mi to časem podaří.
Stále bydlíte v Plzeňské ulici v Praze 5?
Byt v Praze 5 jsem teď poskytla lidem z Ukrajiny, kteří se ocitli v nouzi a potřebují pomoc. Buď utíkají před válkou, nebo se naopak nemají už kam vrátit. Rozhodla jsem se téměř okamžitě. Stačila jen představa, že bych já neměla s dětmi kam jít…
