Jste rodilý Pražan, kterých v dnešní době není moc. V jaké části Prahy jste vyrůstal a jaké na ni máte vzpomínky?
Já jsem vyrůstal na Praze 3, na náměstí V. I. Čapajeva, dnešní náměstí Jiřího z Lobkovic, dříve Lobkovické. Tam jsou moje vzpomínky na základní a mateřskou školu, měli jsme tam i byt. Maminka tam bydlela hodně dlouho, vlastně až do své smrti. Je to pro mě hodně spojené se základní školou, která ovšem, když se na to dívám zpětně, byla spíš tragédií. Samozřejmě to bylo krásné, protože jsem byl mladý. Bylo to moje dětství, učil jsem se ty lži, ze kterých se dodneška nedokážu vymanit. Když se mě třeba syn zeptá, jak to dříve bylo, tak odpovídám, že vlastně ani nevím.
Od dětství jste sportoval, máte rád adrenalinové sporty. Proč jste upřednostnil DAMU před sportovní školou?
Abych studoval sport, to pro mě bylo málo. V žádném sportu jsem totiž nebyl tak dobrý, abych ho dělal profesionálně. Proto jsem chtěl dělat něco víc. Ale nečekal jsem, že to bude zrovna divadelní fakulta. Když jsem ale udělal přijímačky a vzali mě, tak jsem to holt vystudoval. Ale nebyl to úplně můj sen.
Ale ve studiu vám určitě pomohla sportovní příprava.
Ale jen do určité míry. U herců není úplně nutné, aby byli sportovci, i když to samozřejmě velkou výhodou je.
Je fakt, že mně se úplně nepodařilo naplnit osnovy u tělocviku, například na hodinách akrobacie. Pan profesor Pachal mě vždycky poslal, ať padám z balkonu do žíněnky, ať se nesnažím dělat flix salto.
Na začátku 90. let minulého století jste točil válečný film Stalingrad. Bylo to ještě před dokončením DAMU.
Ano, to jsem byl na DAMU v prvním ročníku.
Jak vás toto natáčení ovlivnilo? Bylo to vaše první a hned u zahraniční produkce.
Tady jsem poprvé přičuchnul k tomu, co profese filmového herce znamená. Zjistil jsem, že se jedná o hodně cestování, mít kondici na to, aby člověk vydržel hodně hodin venku. Stalingrad se točil za polárním kruhem, byli jsme tam po pás ve sněhu a denně točili 15 až 20 hodin. Stříleli jsme po sobě dřevěnými kulkami, takže to nebylo úplně jednoduché.
Ale na druhou stranu tento začátek může být pro další herectví zajímavý.
To ano. Potom se ale dostanete k rolím, kdy už se nemusíte plazit bahnem a do jisté míry zjistíte, že to je ještě složitější, než jste si myslel.
Začínal jste v plzeňském divadle a pak se přes menší pražská divadla dostal do Kladna. Jaký je rozdíl mezi pražským divadlem a mimopražským.
V systému práce vůbec ne. Akorát si myslím, že ta mimopražská divadla mají velkou výhodu, neboť jsou tyto soubory neustále spolu. Tráví spolu i večery, když mají volno. Což pro tu jejich divadelní práci může být mnohdy velké plus, ale někdy i minus. Samozřejmě tady v Praze je to trošku uspěchanější.
Dá se říci, že jsou i divadelní diváci trošku jiní v Praze a mimo ní?
Raji teď po vlastech českých a musím vám říct zajímavé zjištění. Začíná se už mazat rozdíl mezi pražským a mimopražským divákem. Mám takový pocit, že už jsou jenom lidé, kteří mají rádi divadlo, rádi na něj chodí a rozumějí mu. A já vám mohu říct, že před třemi roky, těsně po covidu, jsem si myslel, že je celá kultura v háji. A nyní hraji pro vyprodaná divadla kdekoliv v České republice. To je pro mě důkaz, že naše společnost není na tom tak špatně, jak jsem si myslel.
Při herectví jste byl i bodyguardem. Byl to pro vás jen přivýdělek nebo jste si říkal, že byste se tím mohl později i živit?
Já jsem původně byl dřív bodyguard než herec. Živil jsem se jako osobní strážce, když jsem studoval na DAMU. Pak jsem bral jenom noční služby a potom to postupně vymizelo, protože když jsem skončil školu, tak jsem si řekl, že budu herec a od té doby se tím skutečně živím. Zaplaťpánbu.
Hrajete jak vymyšlené postavy, tak i postavy skutečné, například Radovana Krejčíře nebo v Amerických dopisech Antonína Dvořáka. Jak přistupujete ke studiu role těchto skutečných osob?
V dnešní době máte možnost se podívat na internet a podívat se na spousty videozáznamů s nimi, což je velká výhoda. V případě Antonína Dvořáka, kdy videa z jeho života samozřejmě nejsou, jsem si hodně naposlouchal jeho hudbu, a ta vám o něm řekne opravdu moc, když ji posloucháte se záměrem, že budete jeho postavu hrát. Pak jsem si půjčil Jana Wericha, se kterým je už videí hodně, a trošičku jsem Wericha zneužil k té tvorbě Dvořáka, protože mě přišli v něčem podobní. A u Krejčíře, když jsem si ho ve videích pustil, tak jsem zjistil naopak, že to je vlastně úplná antiosobnost. Je to je člověk, který nemá žádné kouzlo a že takto hrát nejde, protože pak by to byl film o ničem. Takže u této postavy jsem si ji musel vlastně vymyslet.
A měl jste k dispozici režijní vedení.
Ano. Jan Pachl naštěstí je takový režisér, který přesně ví, co chce, takže se na něj můžete spolehnout, protože když tvoříte film, tak jste v rukou režiséra. Na divadle ten projekt už tvoříte sám, ale ve filmu ne.
Čím je vám režisér Jan Pachl blízký? Natáčel jste s ním od Cirkusu Bukowského hodně seriálů.
Myslím si, že máme hodně stejný způsob vnímání humoru. Máme podobný názor na svět a on je prostě buldok. Já vlastně také, když se zakousnu do role a on do režírování, tak v tom si rozumíme skvěle.
To znamená, že třeba seriál Rapl 2 byl psaný už přímo na vás?
Ano, už při psaní scénáře věděl, že to budu hrát já.
Což je výhodné pro oba.
Ano, určitě pro oba.
V roce 2010 jste přišel do Dejvického divadla. S jakou představou a naplnila se vám?
Neměl jsem žádnou velkou představu. Nakonec jsem tam byl 13 let, Spoustu věcí jsem se tam naučil a spoustu věcí jsem naopak nevyužil, co jsem se naučil dřív. Bylo to takové období, které bylo sice příjemné, ale už je za mnou a musím pracovat dál někde jinde.
Získal jste Českého lva 2011 za vedlejší roli ve filmu Nevinnost. Hodně herců říká, že když dostalo toto ocenění, potom nedostalo další příležitosti. U vás se mi zdá, že je to přesně naopak.
Ano, u mě to bylo opačně. Začal jsem potom hrát seriály.
Jak se herec dostane ze své škatulky? Ve vašem případě ze škatulky drsného muže, ať už bodyguarda, detektiva nebo kriminalisty? A chcete vůbec se z této škatulky dostat?
Tu škatulku vytvářejí spíš novináři než diváci. Vždycky mi lidé říkají, že jsem drsňák, ale není to pravda. Když pominete Kuneše, který byl drsňák, gangster, kábl a spíš idiot, tak jsem natočil dalších 10 filmů a seriálů, kde jsem hrál komické role. A je to zvláštní, že to nikoho nezajímá.
Třeba seriál Až po uši.
Ano, třeba Až po uši. Ale já si myslím, že asi u nás nějaká díra na trhu. Lidé mě chtějí vidět jako drsňáka, což samozřejmě determinuje moje holá hlava a to, že jsem boxoval, lítal, skákal na padáku, že střílím, tak to jsou jen mé velké koníčky.
Ale vy se také hodně renezanční člověk. Nejenom že hrajete a v divadle i režírujete, ale i moderujete, a dokonce fotíte akty. Co vás z toho nejvíce naplňuje? A jak jste se k fotografování dostal?
V průběhu života všecky tyhle tyto věci přišly jako lidské výzvy. Buď je člověk odmítne, nebo přijme, a tím se posune dál. Focení aktu je můj celoživotní koníček a vychází ne úplně jenom z lásky k fotografii, ale také z mé lásky k ženám. Takže to je takové čištění hlavy.
Ale velice úspěšné. Máte za sebou už hodně výstav.
Ano, hodně výstav už proběhlo a funguje to dobře. Zaplaťpánbůh. To mě pořád baví.
V minulém roce jste oslavil životní jubileum – 50 let. Změnilo Vás to nějak?
Svůj život jsem v padesáti skutečně hodnotil zpětně a musím s velkým štěstím prohlásit, že bych nic neudělal jinak. Jsem pyšný na to, jak životem kráčím, že se za to poplácávám po ramenou a říkám si, že to je dobře. Dělám samozřejmě i chyby, ale vím, že kdybych žádné chyby neudělal, tak dneska nejsem tam, kde jsem.
,,Svůj život jsem v padesáti skutečně hodnotil zpětně a musím s velkým štěstím prohlásit, že bych nic neudělal jinak.“
