Narodil jste se, pane Veselý, v Ostrově nad Ohří. Kdy jste přijel do Prahy a které místo máte v naší metropoli nejraději?
Poprvé jsem přijel do Prahy v roce 1964. To mi byly tři roky. Tenkrát jsme přijeli vlakem na Nádraží střed. A mě fascinovala a utkvěla v paměti modrobílá labuť s červeným zobákem, která se vznášela nad Prahou. Ano, ta labuť nad obchodním domem… Na školu jsem přijel o dvanáct let později. To už na Hlavní nádraží. Rád mám náměstí Republiky, Malou Stranu, Petřín a samozřejmě Smíchov.
Antonyho šance je můj oblíbený film, už od doby, kdy jsem jej v roce 1986 prvně viděl. Také i proto, že zobrazoval mé rodné Nusle. Jaké bylo pro Vás ve věku 24 let ztvárnit ovdovělého tatínka malé dcerky?
Když se film dostal do kin, nijak zvlášť jsem to neprožíval. A byl jsem obklopen lidmi, kteří mi nedovolili, abych zpychnul. Jako čtyřiadvacetiletý jsem měl zkušenosti z rozchodů s holkama, takže ztrátu partnerky jsem si jakžtakž dokázal představit. V době natáčení jsem ale ještě nebyl otcem. Roli tatínka jsem tak ztvárnil spíš intuitivně.
Na konci osmdesátých let vzniklo několik takto kvalitních filmů, které by několik let zpět nebylo možné natočit. Mám na mysli filmy Dům pro dva, Proč? nebo Bony a klid. Jak jste vnímal toto období?
To, že tomu tak bylo – tedy že vznikaly i zajímavé filmy – jsem vnímal až o mnoho let později. V té době jsem žil… Ale nemyslím, že bych svůj život nebo dobu tenkrát nějak hodnotil.
Jste velmi vytížený herec, každým rokem točíte filmy, seriály a hrajete v divadle. Co je Vám nejbližší?
Nejbližší je mi moje rodina. A ve zmiňované práci bych nedokázal stavět jedno nad druhé: každé má své čaro!
Jakou postavu byste si rád zahrál?
Humberta Humberta z Nabokovovy Lolity. Už jsem ho kdysi hrál v Divadle v 7 a půl. Scénář a režii tehdy vytvořil Matěj Růžička. K tomu bych se rád vrátil. Jinak role, o kterých jsem dřív uvažoval a snil o nich, jsou podstatně mladší, než jsem teď já sám.
Novinář a příležitostní herec Luboš Xaver Veselý (vlastním jménem Lubomír Veselý) si dal ke svému jménu Xaver. Bylo to pro odlišení od Vás?
To nevím – to je možná otázka pro L. X. Veselého!
Kdybyste nebyl herec, jakou profesi byste rád dělal?
Byl bych zase hercem. Vyzkoušel jsem si pár profesí, některé i v cizině, ale vždy jsem se vrátil – a rád – zase k herectví. Otázka spíš je, kdy bych s tím měl skončit, abych nebyl na obtíž. Snad mi to někdo za včas řekne a já dokážu toho bez hořkosti nechat!
Hrál jste na divadelních scénách po celé republice. V roce 2006 jste se přesunul z Brna do pražského Švandova divadla. Co Vás nejvíce zlákalo?
Moje tehdejší partnerka. Chtěl jsem být s ní. A ona už tenkrát byla v Praze.
Ze Švandova divadla jste odešel, abyste se po čase do něj zase vrátil. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Jaký byl Váš návrat?
Ta, jak říkáte, „stejná řeka“, už byla proměněná. A já samozřejmě taky. S návratem tak nebyl žádný problém. Švandova řeka mi ho nabídla a já jsem se do ní velmi rád ponořil…
Aktuálně připravujete divadelní inscenaci Happy End, která má mít premiéru 25.března. V ní hrajete manželský pár s Vaší životní partnerkou Bohdanou Pavlíkovou. Jaké je pro Vás hrát s tak blízkou osobou?
Je to skvělý! A hlavně pro to, že Bohdanka je výjimečnej partner! Doma i na jevišti. Nechci nic zakřiknout, ale jde nám to spolu – tak jemně a s pozorností – samo…. A to i díky tvůrčímu týmu, režisérovi Danielu Hrbkovi, dramaturgovi Davidu Košťákovi a samozřejmě všem dalším, kteří na vzniku této poetické komedie podílejí.
Bydlíte na Praze 5, stejně jako zde sídlí i Švandovo divadlo. Co máte na Praze 5 rád a co byste nejraději změnil?
Neměnil bych nic. Jsem rád, že toho všeho můžu být součástí. A nejraději tu mám náš byt a naše divadlo. Pro mne jsou ta obě místa hlavně o lidech.
Jste každým rokem velmi vytížený, ať již na divadle nebo před kamerou. Jak relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Nejraději odpočívám s Bohdankou, a to kdekoli. To je svátek. A protože ona má rodiče na Šumavě, nejvíc volného času trávíme tam. Jezdím i za rodinou své dcerky a do Ostrova nad Ohří za mojí maminkou. A taky si někdy odskočím do Chrudimi za veterány z 71 výsadkového praporu československé armády, na jehož tradice navazuje současný chrudimský 43. výsadkový prapor Armády České republiky. To je moje srdeční záležitost stejně jako skákání s padákem u pana Romana Štengla. Tam všude se dobíjím. A skvělé je, že se často dobíjím i samotnou prací.
Děkuji Vám, pane Veselý, za rozhovor a přeji hodně zdraví a úspěchů.
